Článek
Když Andrej Babiš po volbách skládal svou současnou vládní sestavu, vsadil na pragmatický mix věrných matadorů z hnutí ANO a dravých, ambiciózních partnerů z okraje politického spektra. Koalice s SPD a formací Motoristé sobě měla premiérovi zajistit pohodlnou většinu a klid na prosazování vlastních priorit. Jenže po měsících neustálého žehlení mediálních skandálů, poslouchání vnitřních stížností a sledování legislativního tápání se ukazuje, že šéfovi kabinetu definitivně došly nervy.
Andrej Babiš je známý tím, že od svých podřízených vyžaduje absolutní loajalitu a stoprocentní pracovní nasazení. Pokud někdo z vládního týmu začne ohrožovat image kabinetu jako „manažersky řízeného státu“, stává se přítěží. A právě k tomuto zlomovému bodu nyní vládní koalice dospěla.
Turek pod palbou: Když už ani premiér nechce mlčet
Dlouhou dobu to vypadalo, že Filip Turek, vládní zmocněnec pro klimatickou politiku a Green Deal za Motoristy sobě, má u premiéra neomezený kredit. Babiš nad jeho provokativním chováním, kontroverzními historickými kauzami a často nediplomatickým vystupováním na veřejnosti dlouho přivíral obě oči. Ostatně, Motoristé stále vnitřně nerozchodili fakt, že prezident Petr Pavel kvůli těmto kauzám odmítl Turka jmenovat regulérním ministrem. Premiér tak držel nad zmocněncem ochrannou ruku. To je však minulostí.
Babiš v krátkém čase na Turka hned dvakrát otevřeně zaútočil. První zlom přišel v polovině dubna, kdy Turek v médiích nevybíravě komentoval ústavní roli prezidenta republiky. Prohlásil, že by Petr Pavel neměl Česko reprezentovat na červencovém summitu NATO v Ankaře a měl by tam jet pouze jako „společenský doprovod u večeře“. Babiš Turka okamžitě veřejně zpražil a jasně mu vymezil jeho místo v politické hierarchii.
„Pan Turek není členem vlády, takže o tom nebude rozhodovat. Já ten jeho názor nesdílím,“ utnul premiér ambice svého zmocněnce s tím, že o delegaci rozhodne kabinet, nikoliv řadový úředník.
Další skandál vypukl o necelých čtrnáct dní později. Filip Turek na oslavě internetové televize XTV zcela ztratil zábrany a pustil se do zaměstnanců státního aparátu. Prohlásil, že na čtyřech resortech, které Motoristé spravují, je „nalezlých plno progresivistických, levicových, někdy zelených parazitů“ a že se je strana rozhodla „postupně deratizovat“.
Tato slova okamžitě vyvolala masivní skandál. Odborový svaz státních orgánů a organizací Turkovo vyjádření tvrdě odsoudil a označil ho za nepřijatelný, dehumanizující slovník, který nápadně připomíná nacistickou a fašistickou rétoriku minulého století. Odbory navíc upozornily, že agresivita vůči úředníkům v zemi stoupá, a vyzvaly premiéra k okamžitému zásahu, přičemž samy zvažují právní kroky.
Andrej Babiš na okraj neformálního summitu Rady EU vzkázal, že chování jeho zmocněnce je za hranou. „Je to nepřijatelné. Budu o tom mluvit s panem Macinkou i Turkem. Tohle si nemůže dovolovat,“ reagoval Babiš nekompromisně.
Od Turkových slov se distancoval i koaliční partner a šéf Sněmovny Tomio Okamura (SPD), podle kterého si pracující lidé na úřadech zaslouží úctu. Pro Motoristy je to obrovská rána. Ukazuje se, že jejich agresivní styl politiky začíná být pro předsedu vlády toxický.
Klempířův mediální zákon
Jestliže Turek představuje pro Babiše problém v rovině image, ministr kultury Oto Klempíř způsobil opravdovou institucionální katastrofu. Jeho hlavním politickým úkolem a výkladní skříní celé strany měl být nový mediální zákon. Ambiciózní norma slibovala radikální řez: úplné zrušení koncesionářských poplatků za Českou televizi a Český rozhlas a převedení jejich financování přímo pod státní rozpočet.
Výsledek mezirezortního připomínkového řízení však pro Klempíře dopadl absolutním fiaskem. Ze třiceti státních institucí, které měly možnost se k normě vyjádřit, jich dvaadvacet uplatnilo zásadní, často likvidační výtky. Šest dalších úřadů poslalo vážná doporučení. Proti zákonu se tvrdě ohradila ministerstva vnitra, zahraničí, spravedlnosti i zdravotnictví.
Kritika míří jak na formu, tak na samotný obsah. Odborníci, odbory i ministerstva se shodují, že zákon je napsán v rozporu se standardními legislativně technickými postupy. Mluví se o zmatení pojmů, chybějících analýzách a absenci jakéhokoliv věcného zdůvodnění, proč by se měl dosavadní systém měnit.
Samotný Andrej Babiš se od Klempířovy práce veřejně a bez obalu distancoval. Jeho vyjádření pro média postrádalo jakoukoliv koaliční diplomatickou zaobalenost: „Nevypadá to dobře, no. Já jsem to nečetl, nejsem schopen to číst, jen jsem to viděl. Ten návrh zákona se asi musí přepracovat. Musí být v souladu s EU, našimi zákony a Ústavou,“ prohlásil premiér rezolutně.
Babiš sice dodal, že ministr má stále jeho formální podporu jako nominant koaličního partnera, ale zároveň oznámil, že si Klempíře předvolá, aby každou z desítek zásadních připomínek osobně obhájil. Teprve poté hodlá premiér jednat s řediteli ČT a ČRo. Klempířův sen, že zákon začne platit od ledna příštího roku, se tak postupně rozplývá.
Obrana pod kontrolou ANO
Zatímco u Motoristů Babiš trestá manažerskou neschopnost a legislativní diletantismus, v případě SPD se hraje čistě o moc, vliv a kontrolu nad silovými složkami státu. Hlavním terčem premiérovy mocenské ofenzivy se stal ministr obrany Jaromír Zůna (za SPD). Tento resort, který po volbách připadl Okamurovu hnutí, je pro Babiše příliš strategický na to, aby ho nechal žít vlastním autonomním životem.
První zásadní krok učinil premiér už před časem, když nechal vládou jmenovat Jakuba Landovského do funkce vládního zmocněnce pro plnění závazků vůči NATO. Landovský, jakožto velezkušený diplomat a bývalý velvyslanec při Alianci, dostal na starost klíčovou strategickou agendu – vyjednávání s NATO o uznávání obranných výdajů a koordinaci miliardových investic. Pro ministra Zůnu to byl jasný signál nedůvěry. Babiš mu do úřadu nasadil stínového ministra s přímou linkou na premiéra.
Definitivní ponížení však ministr Jaromír Zůna zažil v uplynulých dnech při řešení otázky, kdo nahradí dosavadního náčelníka Generálního štábu Karla Řehku. Vztahy mezi Řehkou a minulou ministryní Janou Černochovou (ODS) byly sice příšerné a plné osobních animozit, ale Řehka vadil i Babišovi. Premiér ho nesnášel kvůli neustálému tlaku na zvyšování rozpočtu, nákupy zbraní a líčení černých válečných scénářů. Babiš chtěl mít v armádě klid a loajálního člověka, se kterým bude „na stejné vlně“.
Ministr Zůna věřil, že jako šéf resortu bude mít při výběru Řehkova nástupce hlavní slovo, jak je v demokratických vládách zvykem. Předjednal proto s prezidentem Petrem Pavlem seznam čtyř legitimních kandidátů (generálové Vlček, Čepelka, Svoboda a Míka). Jenže Andrej Babiš Zůnův seznam zcela ignoroval. Na radu svého dlouholetého oblíbence a krizového manažera z dob pandemie Petra Šnajdárka ukázal premiér na generála Miroslava Hlaváče.
Hlaváč přitom na Zůnově seznamu vůbec nefiguroval. Ministr obrany se pokusil o odpor. Podle zdrojů z hnutí ANO v zákulisí ostře protestoval a tvrdil, že situace stojí na ostří nože: „Buď já, nebo Hlaváč.“ Na znamení vzdoru jako jediný člen vlády hlasoval proti Hlaváčově nominaci. Babiš ho však chladnokrevně převálcoval. Co víc, pro Hlaváče hlasovali i zbylí dva ministři za SPD (Ivan Bednárik a Martin Šebestyán), kteří svého stranického kolegu Zůnu nechali na holičkách.
Proč Babiš tak tvrdě trval právě na Miroslavu Hlaváčovi? Kromě doporučení od vlivného generála Šnajdárka hraje klíčovou roli Hlaváčova pověst muže, který umí být absolutně loajální politickému vedení. Premiér má jistotu, že nový náčelník generálního štábu nebude po vzoru Řehky vyvolávat veřejné spory, nebude podléhat tlakům zbrojařských lobby a bude plnit zadání Strakovy akademie bez odmlouvání.
Hlaváč to dokázal už v minulosti, když se na sněmovním výboru pro obranu odmítl vymezit vůči tvrzení politiků o nedoporučení dodání letounů L-159 na Ukrajinu, což jeho tehdejší šéf Řehka musel následně žehlit na tiskové konferenci.
Pro SPD je Hlaváčova nominace hořkou pilulkou. Tomio Okamura sice veřejně prohlašoval, že Zůna postupoval správně, protože Hlaváč podle něj nesplňuje zvyklostní podmínky, ale reálně musel uznat porážku. Babiš ukázal, že dokáže resort obrany řídit přímo, bez ohledu na to, čí stranické logo visí na dveřích ministra.
Případ ministerstva obrany a kultury není náhodným excesem, ale ilustrací nového systémového přístupu Andreje Babiše k vládnutí. Lídr hnutí ANO si oblíbil institut vládních zmocněnců a buduje si z nich de facto paralelní, jemu plně podřízený kabinet. V současnosti má Babiš k dispozici více zmocněnců, než kolik sedí vládních ministrů v oficiálních křeslech.
Kdo přežije příští čistku?
Tento styl řízení státu jasně rozděluje ministry do dvou kategorií. V té první jsou politici určení pro rutinní, každodenní agendu – jako ministr zdravotnictví Adam Vojtěch nebo ministr vnitra Lubomír Metnar. Ti se o svá místa bát nemusí, protože poslušně plní úřední provoz. Na strategické investice a klíčové reformy si však Babiš vybral specializované experty, se kterými spolupracuje napřímo, mimo standardní ministerskou strukturu.
Andrej Babiš vládne pevnou rukou. Pokud jeho partneři z řad Motoristů a SPD chtějí v koalici přežít, musí zapomenout na autonomní politická gesta a legislativní hurá-akce.
Koaliční partneři z řad Motoristů a SPD dostali tvrdou lekci z reálné politiky. Babiš jim názorně předvedl, kde jsou skutečné limity jejich vlivu. Pokud ministr Klempíř v nejbližších týdnech radikálně nepřepíše mediální zákon a Filip Turek neubere ze svých kontroverzních veřejných výstupů, může se velmi snadno stát, že s nimi premiér ztratí trpělivost definitivně. A jak ukázal případ ministra Zůny na obraně, Andrej Babiš se při řešení personálních problémů nikoho o dovolení prosit nebude. Koaliční idylka skončila.
