Babiš sliboval levné bydlení, ceny ale prudce rostou. Řešení přitom existuje

Pamatujete si ještě na loňský podzim, kdy vrcholil předvolební cirkus? Z tehdejších všudypřítomných billboardů hnutí ANO na nás shlíželi Andrej Babiš a Alena Schillerová s lákavým, prostým heslem: „Volte levnější hypotéky.“ Pozadu nezůstávalo ani hnutí SPD, které ústy Marie Pošarové v předvolebních anketách slibovalo „výhodné státní hypotéky na startovací bydlení“, či tehdy ještě vládní STAN a Piráti, kteří se předháněli v nápadech na úrokové úlevy a dotace. Člověk by tehdy pod palbou agresivního politického marketingu skoro nabyl dojmu, že stačí hodit ten správný lístek do urny, nová reprezentace se ujme moci a rázem nám bankovní úředníci začnou peníze na bydlení rozdávat s úsměvem, máváním a za hubičku.

Momentálně se nacházíme v polovině roku 2026. U moci je již přes půl roku nová vládní koalice hnutí ANO, SPD a Motoristů sobě. A realita? Ta přinesla tak ledovou sprchu, že spolehlivě spláchla jakékoli sliby z loňských programových brožur.

Český hypoteční a realitní trh zažívá v těchto dnech bolestivé vystřízlivění. Po přechodném a velmi mírném optimismu na samotném začátku roku se trend definitivně obrátil. Podle nejčerstvějších červnových dat. Jakákoli iluze o rychlém návratu ke čtyřprocentním nebo dokonce tříprocentním úvěrům, o nichž stávající vládní garnitura básnila v kampani, se definitivně rozplynula.

U modelového úvěru na 3,5 milionu korun to v praxi znamená, že měsíční splátka se bezpečně drží nad psychologickou hranicí dvaceti tisíc korun, spíše atakuje pětadvacet tisíc. Lidé, kteří loni uvěřili slibům o levných penězích a odložili koupi bytu na letošek, dnes jen bezmocně sledují, jak jim banky posílají kalkulace s ještě vyššími úroky než před rokem.

A do toho přicházejí tvrdá data o samotných cenách nemovitostí, které jsou v Česku už dlouho kompletně utržené ze řetězu. Podle mezinárodního srovnání Deloitte Property Indexu se Praha v nedostupnosti bydlení stabilně řadí mezi trojici absolutně nejhorších metropolí v celé Evropě. K pořízení vlastního bytu o modelové velikosti 70 m2 je v hlavním městě potřeba neuvěřitelných 15 průměrných ročních hrubých mezd, což představuje 180 celých měsíčních platů. Horší situace panuje už jen v nizozemském Amsterdamu a v řeckých Athénách. Naopak v italském Turíně či dánském Odense lidem na pořízení bytu stačí méně než třetina této zátěže.

Aby toho nebylo málo, čerstvá čísla z pražského developerského trhu (Deloitte Develop Index) za první kvartál roku 2026 ukazují, že průměrná cena nového bydlení v Praze stoupla na astronomických 180 300 Kč za metr čtvereční. Pokud byste zatoužili po bydlení v centru na Praze 1, tam průměrná cena novostaveb vystřelila na šílených 317 800 Kč/m2. Za poslední dekádu se tak ceny nových bytů v metropoli v podstatě ztrojnásobily. Není divu, že z Prahy probíhá masivní exodus obyvatel a střední třída odchází bydlet daleko za hranice města, čímž se obce v okolí metropole dostávají pod neúnosný infrastrukturní tlak.

Když se podíváme zpět na rozsáhlé předvolební ankety a prohlášení, které loni přinesly portály iDNES.cz a Deník.cz, působí tehdejší citace dnešních vládních představitelů jako z paralelního sci-fi vesmíru.

Současné nejsilnější vládní hnutí ANO, reprezentované tehdy stínovým a dnes reálným ministrem Alešem Juchelkou, loni například tvrdilo, že je pro ně klíčové podporovat mladé lidi, kteří by chtěli mít dostupnější bydlení z hlediska hypoték nebo půjček. Slibovali levnější hypotéky pro mladé rodiny pečující o dítě i pro vybrané profese, bezúročné státní půjčky na první bydlení, a Andrej Babiš dokonce rozjel ostrý nátlak na guvernéra České národní banky Aleše Michla s tím, že ho kroky centrální banky neskutečně rozčilují, načež požadoval okamžité sražení základních sazeb. Dnes, když ANO reálně sedí ve vládních lavicích, však zjišťuje, že komerční banky na jejich přání zvysoka kašlou, protože úroky hypoték nezávisí na momentální nálady politiků, ale od takzvaných úrokových swapů, tedy od ceny, za kterou si banky samy půjčují peníze na finančních trzích na roky dopředu. Vzhledem k tomu, že finanční trhy stále dusí geopolitická nervozita na Blízkém východě, hrozba energetické nestability a obavy z návratu globální inflace, swapy neklesají, banky se jistí proti riziku a žádný vládní dekret jim nemůže nařídit, aby lidem půjčovaly se ztrátou.

Druhý vládní partner, SPD Tomia Okamury, šel loni v kampani ještě mnohem dál a ústy Marie Pošarové sliboval, že mladým rodinám nabídne výhodné státní hypotéky na startovací bydlení, aby nemusely začínat život v dluhové pasti, k čemuž přihazoval pomoc se splácením po dobu péče o děti do čtyř let a bezplatné převody státních pozemků pro obecní výstavbu. Zároveň Okamura s Pošarovou vytáhli v kampani těžký populistický kalibr, když svalili vinu za drahé nájmy a nedostatek bytů na ukrajinské uprchlíky s tvrzením, že až se vrátí zpět do své vlasti, uvolní se tisíce bytů, což povede ke snížení cen a zajistí dostupnější bydlení. Jsme v polovině roku 2026, migrační vlna se stabilizovala a část lidí odešla, ale ceny bytů a nájmů v Praze přesto dál vesele rostou tempem přes dvě procenta za kvartál, což přesně potvrzuje slova ekonomů, že hledání obětního beránka sice vyhrává volby, ale problém strukturálního nedostatku bytů, který v Česku budujeme desítky let, to prostě nevyřeší.

Tuto vládní skládačku iluzí pak uzavírá třetí a nejmladší článek dnešní vládní sestavy, Motoristé sobě, kteří postavili svou loňskou kampaň na tvrdém protiregulačním narativu, v němž Boris Šťastný sliboval dramatické omezení regulačního tlaku z Evropské unie, zejména v rámci zelených politik, a modernizaci stavebního zákona, která měla zkrátit délku povolovacího procesu na pouhý jeden měsíc u soukromé bytové výstavby. Jejich hlavní tvář a dnešní vládní činitel Filip Turek zase v anketách tvrdil, že za nedostatek bytů mohou neziskové organizace napojené na ministerstva, které schválně šikanují developery, a sliboval, že zrušením emisních povolenek zlevní energii, cement, sklo a ocel, čímž se bydlení zázračně uzdraví. I když má hnutí pravdu v tom, že zelená byrokracie stavebnictví neúprosně prodražuje, slibovat zkrácení povolovacího řízení na jeden měsíc v zemi, kde úřady nestíhají vyřizovat ani běžnou agendu, bylo od začátku čistou utopií, protože emisní povolenky se na evropské úrovni zatím nikomu zrušit nepodařilo a stavební materiál dnes levnější rozhodně není.

Dnešní vládní koalice ANO, SPD a Motoristů se pokouší prosadit to, co slíbila – tedy různé formy státních dotací, úrokových úlev a zvýhodněných půjček pro vybrané skupiny. Jenže v ekonomické realitě tyto nápady narážejí na pevnou zeď. Jak varují nezávislí analytici, dotování hypoték ze státního rozpočtu je spolehlivou „cestou do pekla“.

Český realitní trh totiž netrpí nedostatkem peněz na straně kupujících. Lidé by byty kupovali rádi, poptávka je obrovská. Problém je na straně nabídky – byty prostě fyzicky nejsou. Pokud do takto zablokovaného trhu, kde se bije deset zájemců o jeden volný byt, nasypete státní dotace nebo levné manželské půjčky, stane se jediná věc: developeři a prodávající okamžitě započítají státní podporu do konečné ceny nemovitosti. Byt, který loni stál 6 milionů, bude rázem stát 6,5 milionu. Mladá rodina sice získá od státu o něco nižší úrok, ale bude si muset půjčit na brutálně předražený byt. Výsledný efekt pro dostupnost bude nulový. Jediný, kdo na tomto populistickém experimentu pohádkově vydělá, budou bankovní domy, velcí developeři a stavební firmy. Státní kasa se přitom šíleně prohne.

Navíc se ukazuje obrovská nespravedlnost tohoto systému. Proč by měl běžný řemeslník, IT specialista nebo drobný živnostník ze svých daní dotovat levnější bydlení někomu jinému jen proto, že stát arbitrárně rozhodl, která profese je „klíčová“? Podobné nápady pouze rozeštvávají už tak napjatou společnost.

Spravedlivé je však říci, že současná trojkoalice nezačala stavět na zelené louce. Petr Fiala sice loni prohlašoval, že jsou „první vláda, která systémově přistoupila k řešení bytových problémů“, ale čísla Českého statistického úřadu mluvila o opaku. V roce 2021 se v Česku zahájilo téměř 45 tisíc bytů, na konci vládnutí Fialovy koalice už to bylo sotva 36 tisíc bytů ročně.

Největší ranou pro české stavebnictví byla tragicky nezvládnutá digitalizace stavebního řízení, kterou měl téměř tři roky na starosti Ivan Bartoš (Piráti). Nový Portál stavebníka, spuštěný s velkou slávou, stavební úřady na dlouhé měsíce kompletně ochromil. Stavebníci v očekávání chaosu podali desetitisíce žádostí postaru, úředníci nevěděli, co s nefunkčním softwarem dělat, a celý schvalovací proces zamrzl.

Pravda je taková, že žádný ze zázračných receptů – ať už levicový, pravicový, vládní nebo opoziční – krizi bydlení jen tak nevyřeší. Trh s nemovitostmi a hypotékami má obrovskou setrvačnost. Pokud chce současná vláda ANO, SPD a Motoristů skutečně srazit ceny bydlení dolů, musí okamžitě zapomenout na své loňské předvolební slogany o levných hypotékách.

Jedinou skutečnou cestou ven z tohoto realitního suterénu je kompletní odblokování nabídky. To vyžaduje radikální osekání byrokratických procesů a skutečné zjednodušení stavebního zákona, aby se povolovací řízení nevleklo dlouhé roky, ale bylo otázkou pouhých několika týdnů. Bez rychlého schvalování nových projektů se stavební trh nepohne z místa a ceny dolů nepůjdou.

Zároveň je nutné okamžitě utnout veškeré dotační experimenty. Nová vláda musí definitivně zastavit všechny úvahy o plošném dotování úrokových sazeb u hypoték, protože taková opatření v konečném důsledku pouze pumpují veřejné peníze do kapes velkých developerů a komerčních bank, čímž uměle nafukují realitní bublinu a zhoršují situaci pro ty, kterým měla původně pomoci.

Místo vymýšlení dotačních pastí se stát musí zaměřit na systematickou podporu samospráv. Klíčem je motivovat města a obce, aby se nepouštěly do vlastních rizikových stavebních dobrodružství přes pochybné státní holdingy. Samosprávy by měly fungovat jako partneři, kteří pro novou výstavbu efektivně připraví potřebnou infrastrukturu a poskytnou pozemky pro stabilní družstva i soukromé investory.

Slibovat lidem v loňské kampani levnější hypotéky pouhým politickým dekretem nebo naivním tlakem na centrální banku byl zkrátka chladnokrevný populismus. Dnešní realita, kdy průměrná nabídková sazba neklesá pod 5,30 % a metr čtvereční nového bytu v Praze běžně stojí přes 180 tisíc korun, je toho tím nejlepším, byť nesmírně smutným důkazem.

Současná vládní koalice teď drží v rukou plnou odpovědnost a už se nemá na co vymlouvat. Je na čase přestat psát líbivé statusy na sociální sítě a začít reálně odstraňovat zbytečná razítka z úřadů.