Článek
Premiér Andrej Babiš prožívá v čele své současné vlády zvláštní paradox. Navenek drží moc, disponuje pohodlnou sněmovní většinou a jeho hnutí ANO hraje v kabinetu naprosto dominantní roli. Jenže pohled za oponu vládních tiskových konferencí dohod odhaluje šéfa exekutivy, který je unavený, permanentně podrážděný a nucený fungovat v roli jakéhosi politického vychovatele. Andrej Babiš už má totiž podle všeho plné zuby svých koaličních partnerů. Místo klidného vládnutí musí neustále korigovat jejich nepromyšlené výroky, mírnit agresivní rétoriku a hasit mezinárodní i domácí skandály. Nejraději by vládl sám se svými poslušnými a loajálními poslanci ANO. Jenže bez radikál by padl. Nezbývá mu tedy než je další tři roky tolerovat a tiše pracovat na jejich politické likvidaci tím, že postupně vysaje jejich voličské jádro.
„Nejste ve vládě, pane Okamuro“
Napětí uvnitř vládní koalice ANO, SPD a Motoristů už dávno není jen předmětem šeptandy. Andrej Babiš, který byl v minulosti zvyklý na absolutní poslušnost ve svých podnicích i ve vlastním hnutí, naráží na limity koaličního vládnutí s partnery, kteří nedokážou potlačit své opoziční reflexy a permanentní touhu po marketingovém exhibicionismu.
Nejvýrazněji se to projevilo v Babišově nedávném ostrém střetu s předsedou SPD Tomiem Okamurou. Šéf SPD totiž v televizi CNN Prima NEWS sebevědomě prohlásil, že osobně vyjednává s Evropskou komisí o výjimkách z dočasné ochrany pro ukrajinské muže v produktivním věku. Reakce premiéra byla nečekaně tvrdá.
„Pan Okamura, já nevím, co vyjednává. On si to stále plete… myslí si, že je ve vládě. Není ve vládě,“ prohlásil Babiš před novináři.
Aby Okamuru ještě více ponížil a vrátil ho do reality, premiér dodal, že pokud někdo bude s Bruselem za Českou republiku jednat, nebude to žádný poslanec Okamura, ale úředníci – konkrétně ředitelka odboru z ministerstva vnitra. Pro šéfa SPD, který se s oblibou stylizuje do role klíčového architekta státní politiky, to byla podpásovka.
Babiš nicméně pouze popsal realitu. Okamura sice vede stranu, která je součástí vládní většiny, sám ale členem kabinetu není. Premiéra však podle zdrojů z Úřadu vlády k smrti vytáčí, že šéf SPD zkrátka neudrží disciplínu. Nedokáže počkat na oficiální tiskové konference vlády, věci komentuje předčasně, interpretuje si je po svém a vytváří dojem, že kabinetu diktuje tempo. Pro Babiše je takové chování dlouhodobě neúnosné.
SPD jako permanentní zdroj chaosu
Okamurovo domnělé unijní vyjednávání přitom nebylo ojedinělým excesem. Jen o týden dříve to mezi ANO a SPD tvrdě zaskřípalo, když Okamura hystericky kritizoval přijetí amerického občana s podezřením na ebolu do pražské nemocnice na Bulovce. Šéf SPD tehdy veřejně útočil na vlastní vládní koalici s tvrzením, že o takovém kroku kabinet vůbec nehlasoval, čímž zbytečně strašil veřejnost a vyvolával dojem, že vláda nemá situaci pod kontrolou.
Ještě hlubší příkop se vykopal kolem volby nového náčelníka Generálního štábu Armády ČR. Ministr obrany Jaromír Zůna (nominovaný za SPD) prosazoval na tento klíčový post svá jména. Premiér Babiš se však odmítl nechat vydírat a Okamuru jednoduše obešel. Kabinet nakonec schválil Miroslava Hlaváče, kterého podporoval sám premiér. Ministr Zůna sice hlasoval proti a Okamura ho následně veřejně chválil za to, že „držel stranickou linku“, ale pro SPD to byla jasná ukázka toho, kdo v této vládě drží reálné páky.
Ukazuje se, že SPD se zoufale snaží vedle dominantního ANO nezmizet z veřejného prostoru. Když Okamura ve svém novoročním projevu strašil třetí světovou válkou, EU a odmítal jakoukoli pomoc Ukrajině, musel Babiš jeho slova před mezinárodní veřejností bagatelizovat jako pouhý „projev pro vlastní radikální voliče“. Pro premiéra je to však unavující tanec na tenkém ledě.
Extrémní jízda Motoristů
Pokud Okamura unavuje Babiše svou nedisciplinovaností, pak zástupci koaličního projektu Motoristé sobě ho přivádějí k čistému šílenství. Strana vedená Petrem Macinkou, jejíž hlavní tváří je europoslanec a nynější vládní zmocněnec a poslanec Filip Turek, se chová, jako by pro ni pravidla politické kultury neexistovala.
Největší skandál posledních měsíců odpálil právě Filip Turek. Na oslavách internetové televize XTV se nechal slyšet, že ministerstva ovládaná Motoristy jsou plná „progresivistických, levicových a zelených parazitů“, které se Motoristé rozhodli „postupně deratizovat“. Použití nacistického a dehumanizujícího slovníku vyvolalo okamžitý odpor opozice, odborů i veřejnosti.
Babiš musel okamžitě zasáhnout a Turkovo vyjádření označil za naprosto nepřijatelné a neobhajitelné. „Evidentně panu Turkovi úplně nedochází, že už je politik a nemůže zkrátka takhle komunikovat. Mně to zásadně vadí,“ zuřil premiér v České televizi.
Turek byl nakonec donucen se úředníkům omluvit a trapně kličkovat, že měl na mysli „aktivisty“, nikoliv řadové zaměstnance státní správy. Opozice (STAN, Piráti, TOP 09) okamžitě požadovala jeho odvolání z postu vládního zmocněnce. Pro Babiše šlo o zbytečné politické body, které musel odevzdat svým kritikům kvůli hlouposti koaličního partnera.
Aby toho nebyl málo, olej do ohně přilévá i samotný ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé). Ten v debatách bez mrknutí oka označuje lidi, kteří s ním nesouhlasí, za „méněcenné“ a tvrdí, že jde o „milý a neagresivní termín, který běžně používá“. Ústavní činitelé jako šéf Senátu Miloš Vystrčil museli premiérovi připomínat, že česká ústava odmítá označovat jakékoliv skupiny lidí za parazity či méněcenné. Babiš se sice snaží tvářit, že se ho to netýká, a jeho vicepremiér Karel Havlíček věc bagatelizuje slovy, že „že je někdo drzý, neznamená, že je neschopný“, ale vnitřní frustrace v ANO roste.
Motoristé navíc paralyzují i legislativní proces. Jejich ministr Klempíř přišel s narychlo upečeným návrhem na zrušení televizních a rozhlasových poplatků a převedení financování médií pod státní rozpočet. Výsledek? Z 30 státních institucí jich 23 podalo zásadní, zdrcující připomínky, včetně Úřadu vlády, který varoval před nekompatibilitou s právem EU. Babiš musel v médiích otevřeně přiznat, že návrh se „asi musí kompletně přepracovat“, přičemž otráveně dodal: „Já jsem to nečetl, nejsem schopen to číst.“
Zlatí poslušní poslanci ANO
Při pohledu na tento permanentní chaos se nelze divit, že Andrej Babiš v soukromí vzpomíná na doby, kdy mohl vládnout sám nebo s poddajnými sociálními demokraty. Jeho snem by byla jednobarevná vláda složená výhradně z poslanců a ministrů hnutí ANO.
Důvody jsou zřejmé. Struktura ANO je nastavena striktně vertikálně. Poslanci jako Taťána Malá nebo ministři jako Karel Havlíček a Alena Schillerová jsou k Babišovi bezmezně loajální, disciplinovaní a mluví přesně podle schválených stranických notiček. V hnutí ANO neexistuje, aby řadový poslanec sólově vyjednával v Bruselu nebo v televizi urážel úředníky, pokud to nemá schválené z nejvyšších míst. ANO funguje jako dobře promazaný korporátní stroj, zatímco SPD a Motoristé jsou neřízené střely poháněné egem svých lídrů.
Strategie: Vyhladovět a vysát
Proč tedy Babiš tuto podivnou koalici prostě nerozpustí a nevyžene Okamuru s Macinkou z vlády? Odpověď leží v matematice Poslanecké sněmovny. Bez hlasů SPD a Motoristů současný kabinet okamžitě ztrácí většinu a padá. Předčasné volby v situaci, kdy země řeší ekonomické problémy a rozpočtové závazky vůči NATO, jsou pro Babiše příliš velkým riskem.
Premiér zvolil jinou, cyničtější a historicky ověřenou strategii. Koaliční partnery si podrží u těla, bude snášet jejich excesy, ale postupně začne systematicky luxovat jejich voličskou základnu. Koneckonců, ANO, SPD i Motoristé cílí na velmi podobný typ protestního, národoveckého a euroskeptického voliče.
Tuto taktiku dokonale ilustruje nedávná kauza kolem konání Sudetoněmeckého sjezdu v Brně. Když se v únoru 2026 Andrej Babiš vrátil z Mnichova po jednání s bavorským premiérem Markusem Söderem, vyjadřoval se k plánovanému historicky prvnímu sjezdu landsmanšaftu na českém území velmi smířlivě a neutrálně. „My to bereme jako občanskou iniciativu… my to jako vláda neřešíme,“ tvrdil tehdy novinářům.
Jenomže jakmile téma sudetoněmeckých strašáků vytáhla Okamurova SPD s cílem profilovat se jako jediný ochránce národních zájmů a přidali se k tomu exprezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman, Babiš bleskově otočil. Uvědomil si, že pokud nechá toto téma Okamurovi, ztratí body.
Ačkoliv Babiš ještě v únoru tvrdil, že se Söderem o sjezdu vůbec nemluvil, v květnu už hnutí ANO poslušně hlasovalo pro usnesení Poslanecké sněmovny, které organizátory vyzvalo, aby od pořádání akce upustili, protože „jitří emoce a provokuje“. Babiš sice následně alibisticky prohlásil, že usnesení „úplně podrobně nečetl“ a že to byl nápad SPD. Nicméně cíl byl splněn: ANO ukázalo Okamurovým voličům, že umí být stejně tvrdě nacionální jako SPD.
Úřednický val kolem ministerstev
Babiš však nehodlá spoléhat jen na politickou rétoriku. Jako zkušený pragmatik ví, že pokud mají Motoristé a SPD pod kontrolou některá ministerstva, hrozí zemi mezinárodní ostuda. Proto začal v tichosti realizovat plán stínové státní správy.
Vláda sice navenek dává prostor koaličním ministrům, ale klíčová rozhodnutí a strategické oblasti premiér postupně svěřuje do rukou nově jmenovaných vládních zmocněnců, kteří jsou přímo podřízení jemu nebo loajálnímu jádru ANO.
Nejzářivějším příkladem je oblast obrany a zahraniční politiky. Zatímco ministr zahraničí Macinka se hádá s prezidentem Petrem Pavlem o to, zda má hlava státu jet na summit NATO v Ankaře, a ministr obrany Zůna (SPD) bojuje s rozpočtem, Babiš udělal strategický tah. Jmenoval novým vládním zmocněncem pro plnění závazků vůči Alianci zkušeného diplomata a bývalého velvyslance při NATO Jakuba Landovského.
Landovský, který problematice detailně rozumí, dostal od Babiše jasný úkol: vyřešit splnění dvouprocentního závazku HDP na obranu napříč všemi resorty, bez ohledu na to, co vykládají ministři za SPD či Motoristy. Babiš tím de facto odstavil koaliční ministry od reálného rozhodování o miliardových armádních zakázkách a strategickém směřování země v rámci NATO. Landovský slouží jako odborná a politická pojistka, která má v Bruselu a Washingtonu demonstrovat, že Česká republika zůstává příčetným partnerem.
Vyhlídky na příští tři roky: Manželství z rozumu a s nožem v zádech
Českou politickou scénu tak čekají minimálně další tři roky bizarního divadla. Andrej Babiš bude i nadále plnit roli unaveného otce rodiny, který občas zvedne varovný prst, donutí Filipa Turka k omluvě za fašizující slovník, nebo veřejně usadí Tomia Okamuru, aby si nepletl křeslo předsedy sněmovny s vládním kabinetem.
Koalice se pravděpodobně hned tak nerozpadne. Spory, které vidíme, jsou sice ostré, ale pro Babiše je tato vláda stále ještě uříditelná. Kdykoliv jde o klíčové hlasování, koaliční partneři se semknou a drží krok, protože vědí, že odchod z vlády by pro ně znamenal politickou smrt a ztrátu vlivu.
Andrej Babiš to ví také. Bude s nimi sedět u jednoho stolu, bude se s nimi fotit na koaličních radách, ale pod stolem bude mít připravený vysavač na voliče. Každý další Turekův úlet, každá Macinkova arogance a každá Okamurova lež jsou pro Babiše palivem pro kampaň, ve které nakonec svým voličům řekne: „Vidíte? Ti lidi na to nemají. Jediný, kdo to tady umí uřídit bez skandálů, jsem já a moje ANO.“
