Čínská Zoo má ve výběhu údajně člověka v medvědím kostýmu

Když se na internetu objevily první záběry medvědice jménem Angela ze zoo v Chang-čou, svět se rozdělil na dva tábory. Pohled na zvíře, které stojí vzpřímeně s mírně pokrčenými koleny a pozoruje návštěvníky, byl pro lidské oko až znepokojivě povědomý. Nešlo jen o postoj, byly to detaily, které spustily lavinu konspiračních teorií. Kritici na sociálních sítích poukazovali na nepřirozeně štíhlé zadní končetiny, které v proporci k tělu připomínaly spíše lidské nohy než robustní tlapy šelmy.

Nejsilnějším „důkazem“ pro zastánce teorie o podvodu však byla kůže. V oblasti beder a hýždí se medvědovi při vzpřímeném postoji vytvořily hluboké, povislé záhyby. Pro miliony diváků to byl jasný vizuální signál: špatně ušitý kostým, který je svému nositeli příliš velký a při narovnání se v pase neesteticky shrne. „Takhle se přece srst živého tvora nechová,“ zněl nejčastější argument v diskusích pod videem.

Podezřívavost veřejnosti však nevyrostla ve vakuu. Čínské zoologické zahrady se v minulosti opakovaně staly terčem posměchu i kritiky za kreativní, leč pochybné praktiky. Světem proletěly zprávy o „afghánských lvech“, ze kterých se vyklubali huňatí tibetští mastifové, „zebrách“, které byly ve skutečnosti bíle natření osli s černými pruhy, nebo „vlcích“, kteří pod nánosem barvy skrývali tváře domácích psů plemene čau-čau.

Zoologická zahrada v Chang-čou se tak ocitla v nezáviděníhodné situaci, kdy musela dokazovat realitu přírody proti předsudkům. Jejich protiargument byl ovšem neprůstřelný a drsně praktický. V oblasti panovala spalující horka dosahující 40 °C. Představa, že by kdokoli přežil byť jen deset minut v těžkém, neprodyšném huňatém obleku, aniž by utrpěl tepelný šok nebo naprosté vyčerpání, je z fyzikálního hlediska nereálná.

To, co svět viděl, nebyl levný převlek, ale výsledek miliony let trvajícího vývoje v džunglích jihovýchodní Asie. Medvěd malajský je totiž v mnoha ohledech „antimedvědem“. Na rozdíl od svých mohutných bratranců grizzlyů, kteří sázejí na hrubou sílu a objem, se tento druh vyvinul jako kompaktní, mrštný specialista na život v korunách stromů.

Jeho postoj na zadních není cirkusovým trikem, ale přirozeným chováním. Ve volné přírodě se takto medvědi vzpřimují, aby získali lepší přehled o okolí, nasáli pachy z dálky, nebo aby v případě ohrožení ukázali svou sluneční skvrnu na hrudi a zastrašili soka. Onen „pytlovitý kostým“ na zadku je pak ve skutečnosti volná kůže, tzv. pružný pancíř, který je pro přežití v pralese klíčový. Právě tato anatomická zvláštnost, která nám na videu připadala jako selhání krejčího, je ve světě predátorů tím, co medvědovi zachraňuje život, když mu jde o krk.

Odborníci z britské Chester Zoo a další světoví zoologové okamžitě rozpoznali, že ony kontroverzní záhyby kůže na zádech a hýždích jsou pro medvěda malajského naprosto přirozené a životně důležité. Tento druh se totiž v hustých pralesích jihovýchodní Asie musí potýkat s predátory, jako jsou tygři nebo levharti, kteří útočí s bleskovou agresivitou přímo na krk oběti. Právě zde přichází ke slovu jejich extrémně volná kůže. Ta funguje jako druh biologického pancíře; pokud predátor medvěda sevře v čelistech, kůže je natolik elastická a oddělená od svalového aparátu, že se zvíře může uvnitř svého „vlastního těla“ doslova otočit o 180 stupňů. Tato neuvěřitelná ohebnost mu umožňuje, aby se i v sevření šelmy bleskově obrátil tváří k útočníkovi a zasadil mu ničivé rány drápy nebo svými nečekaně mohutnými čelistmi.

Kromě této obranné strategie dělá z malajského medvěda unikát celá řada dalších anatomických zvláštností, které popírají naše běžné představy o tom, jak má medvěd vypadat. Se svou průměrnou výškou kolem 130 až 140 centimetrů je oficiálně nejmenším příslušníkem čeledi medvědovitých na světě, což mu vyneslo přezdívku „psí medvěd“. Jeho drobná postava mu však neubírá na síle, naopak, jeho kompaktní stavba těla a dovnitř vtočené přední tlapy z něj dělají nejlepšího lezce mezi medvědy, schopného trávit většinu života vysoko v korunách stromů.

Fascinující je i jeho pojmenování. Název „sluneční medvěd“ (Sun Bear) si vysloužil díky nepřehlédnutelné, sytě oranžové až krémové skvrně na hrudi, která ostře kontrastuje s jeho krátkou, lesklou černou srstí. Tato skvrna je pro každého jedince unikátní, podobně jako otisk prstu u lidí, a podle starých asijských legend představuje vycházející slunce. Vědci se však domnívají, že má i praktický význam – při postavení na zadní nohy slouží k zastrašování protivníků. Pokud by vás však nepřekvapila jeho velikost ani zářivý hrudník, jeho jazyk vás dozajista ohromí. Medvěd malajský dokáže vypláznout až 25 centimetrů dlouhý, svalnatý jazyk, který používá jako precizní sondu. S jeho pomocí dokáže s chirurgickou přesností vybrat med z hlubokých včelích hnízd nebo vysát termity z těch nejzazších chodeb v trouchnivějícím dřevě..

Malajský medvěd, v indonéštině nazývaný beruang madu (medový medvěd), je ze všech medvědů nejvíce přizpůsoben životu ve výškách. Jeho tlapy s neosrstěnými podrážkami a mohutnými zahnutými drápy fungují jako horolezecké skoby. Většinu života tráví 2 až 7 metrů nad zemí, kde spí a sluní se v hnízdech z větví.

Fascinující je i jejich inteligence. Studie z roku 2019 prokázala, že tito medvědi dokážou s neuvěřitelnou přesností napodobovat výrazy obličeje ostatních medvědů, což je úroveň sociální komunikace srovnatelná s lidmi nebo lidoopy. V zajetí byli dokonce pozorování, jak si pomocí drápů dokážou odemknout zámek u skříňky s jídlem.

Skepse, která provázela video z čínské zoo, otevírá hlubší otázku o tom, jakým způsobem dnes konzumujeme informace a proč je pro nás stále těžší věřit vlastním očím. Tato kolektivní nedůvěra není náhodná. Žijeme v éře, kde hranice mezi realitou a sofistikovanou nápodobou téměř neexistuje. Paralela s nedávným případem Japonce vystupujícího pod jménem Toco, který utratil v přepočtu přes 300 tisíc korun za hyperrealistický kostým kolie, aby si splnil sen stát se psem, je v tomto kontextu zcela zásadní. Když lidé sledují záběry Toca, jak se prochází po ulici a mává na kolemjdoucí, jejich mozek se učí, že i ty nejmenší detaily zvířecího pohybu mohou být jen dokonale zvládnutou lidskou hrou. V době „deepfakes“, umělé inteligence a bizarních subkultur, které se věnují antropomorfním převlekům, se naše první instinktivní reakce posunula od úžasu k podezřívavosti. Je pro nás zkrátka psychologicky přijatelnější věřit, že zoologická zahrada sáhla k zoufalému marketingu a navlékla brigádníka do kožichu, než abychom si připustili, že příroda dokáže stvořit tvora, který se v jistých momentech chová a vypadá znepokojivě lidsky.

Tento fenomén „neryze lidského“ chování nás vyvádí z míry, ale pro medvěda malajského je krutou ironií osudu. Zatímco svět v nekonečných debatách řešil pravost jeho kůže, skutečný příběh tohoto druhu se odehrává v tichu mizejících deštných pralesů. Medvěd malajský je totiž v současnosti jedním z nejohroženějších druhů své čeledi a jeho situace je kritická. Od 90. let minulého století klesla jejich globální populace o alarmujících 35 %. Hlavním viníkem je masivní odlesňování jihovýchodní Asie, kde se nedotčená džungle mění v nekonečné plantáže palmy olejné, čímž tito medvědi ztrácejí své přirozené útočiště i zdroje potravy. K tomu se přidává temná strana tradiční čínské medicíny, která stále poptává medvědí žluč, a také nelegální obchod s domácími mazlíčky, kdy jsou mláďata odebírána matkám pro svou zdánlivou roztomilost.

Zdroje: Seznam Zprávy, Wikipedia, Deník