Článek
Všechno to začalo na podzim roku 1958 jako vtipné rýpnutí v éteru. Populární rozhlasová stanice Radio Luxembourg vyhlásila zdánlivě nesplnitelnou výzvu: Kdo dokáže přepravit tři tuny ledu z polárního kruhu až na zemský rovník bez jakéhokoli chladicího zařízení?
Stanice slíbila astronomickou odměnu: 100 000 tehdejších francouzských franků za každý kilogram ledu, který dorazí do cíle v pořádku. V dnešních penězích by celková výhra přesáhla neuvěřitelných 5 milionů amerických dolarů. Rádio předpokládalo, že úkol je technicky nerealizovatelný.
Jenže výzvu zaslechl Birger Natvik, ředitel norské společnosti Glassvatt (dnešní Glava AS), která se zabývala výrobou izolační skleněné vaty. Natvik okamžitě spočítal, že s jejich materiálem je mise proveditelná a firma by mohla pohádkově zbohatnout. Jakmile si vedení Radia Luxembourg uvědomilo, že skočilo do vlastní pasti a hrozí jim finanční krach, sázku rychle stáhlo.
Nory už ale nešlo zastavit. Kampaň získala tak obrovskou publicitu, že se společnost Glassvatt rozhodla expedici zorganizovat. Do projektu naskočili sponzoři z osmi zemí – společnost Shell dodala palivo a automobilka Scania poskytla nákladní vůz. Norský organizační tým vedl inženýr Sivert Klevan.
Jak se balí led na výlet do Afriky
Prvním úkolem celé výpravy bylo led vůbec získat, a proto se tým vydal k ledovci Svartisen. Tam dělníci motorovými pilami vyřezali patnáct dvěstěkilových bloků ledu, které následně transportovali na saních a pomocí vrtulníku do centra nedalekého města Mo i Rana. Zde byly jednotlivé kusy roztaveny a znovu spojeny do jednoho gigantického monolitu o hmotnosti 3 050 kilogramů. Tento obří ledový blok byl uložen do speciálně navrženého železného kontejneru, přičemž klíč k úspěchu se skrýval v izolaci – kontejner byl kompletně obložen dřevem a tlustou vrstvou skleněné vaty. Bez jakýchkoli motorů, agregátů či elektřiny se pak 22. února 1959 v 9:15 ráno celá kolona – skládající se z náklaďáku s ledem, doprovodné dodávky s vybavením a sedanu s filmovým štábem – vydala na svou neuvěřitelnou cestu.
Trasa expedice nebyla zvolena nejkratším směrem. Když děláte reklamu, musíte se ukázat. Náklaďák zamířil do Osla, kde na korbu přibyl vzácný náklad: 300 kilogramů léků v hodnotě 50 000 norských korun, které měly být doručeny do humanitární nemocnice slavného lékaře Alberta Schweitzera v gabonském Lambaréné.
Následovala cesta přes švédský Helsingborg a dánskou Kodaň, kde výprava nabrala další medikamenty. Kolona postupně projížděla Hamburkem, Kolínem nad Rýnem, Haagem a Bruselem. Všude je vítaly davy zvědavců a slavnostní ceremoniály.
V Belgii byla expedice málem zastavena. Celníci odmítali náklaďák pustit dál, protože nikdo nedokázal předložit řádné celní prohlášení pro tři tuny ledu. Situaci zachránil až celní úředník, který s posádkou dobrovolně projel celou zemi jako doprovod. Norský ministr zahraničí Halvard Lange později obdržel osobní omluvu od svého belgického protějšku.
V Paříži už náklaďák doprovázela policejní eskortu a posádka večeřela s předními představiteli města. Z Marseille pak loď Sidi Mabrouk převezla šestnáctitunový kolos do Alžíru. Zde poprvé zkontrolovali odtokový ventil, aby zjistili, kolik ledu roztálo během neobvykle teplého evropského jara. Výsledek šokoval všechny: odtekly pouhé čtyři litry vody!
Samopaly, padesátistupňová vedra a zmatení velbloudi
Skutečná zkouška ohněm však teprve měla přijít. Alžírskem v té době zmítala krvavá válka za nezávislost. V pouštních horách operovaly gerilové jednotky, pro které by zásoby léků na korbě představovaly nesmírně cennou kořist. První část cesty pouští proto norskou výpravu doprovázela Francouzská cizinecká legie.
Ozbrojenému střetu se posádka vyhnula, ale příroda jim nic nedarovala. V poušti neexistovaly silnice. Těžký, nezpůsobilý náklaďák zapadával do písku. Muži v teplotách dosahujících 50 °C museli hodiny ručně odhazovat písek a podkládat kola ocelovými plechy, přičemž měli jen přísně omezené zásoby pitné vody.
Během celé této náročné trasy posádka pečlivě měřila úbytek ledu. Skutečný žár pouště se projevil až po 14 dnech v pohoří Hoggar, kdy už odteklo 96 litrů. Na samotném konci Sahary, po zdolání 7 500 kilometrů jízdy, dosáhla celková ztráta 177 litrů, což znamenalo, že v drsných pouštních podmínkách tálo v průměru přibližně 15 litrů ledu za den.
Během cesty došlo i k úsměvné situaci, když expedice potkala kmen Tuaregů. Norové nabídli jejich velbloudům vodu, která odtékala z tajícího bloku. Dokumentární film sice tvrdil, že velbloudi v životě nepili nic lahodnějšího, ale šéf expedice Sivert Klevan později přiznal, že voda byla kvůli dehtu a skleněné vatě tak znečištěná, že se sotva dala pít.
Nákladní auto uvízne v saharském písku a musí být vyhrabáno (zaostřeno pomocí Gemini)
Led jako luxusní suvenýr
Po jednadvaceti dnech dorazil náklaďák do Lambaréné. Setkání s držitelem Nobelovy ceny za mír Albertem Schweitzerem označil Klevan za nejsilnější moment svého života. Nemocnice dostala léky a navíc 500 kg sušené norské tresky pro pacienty.
Když se kontejner 21. března 1959 v cílovém městě Libreville přesně po 27 dnech cesty oficiálně otevřel a zvážil, cělý svět žasnul. Ledový blok vážil 2 714 kilogramů. Cestu z polárního kruhu na rovník přežilo neuvěřitelných 89 % jeho původní hmotnosti.
Norské hrdiny v Libreville přivítal zástupce společnosti, který byl osobním přítelem prezidenta Charlese de Gaulla, a nabídl jim, že pokud pojedou s ledem do Paříže, de Gaulle je osobně přijme pod Vítězným obloukem. Vyčerpaní muži však odmítli. Vozidla poslali domů lodí a sami odletěli.
Samotný led byl rozřezán a rozdán obyvatelům Libreville, pro které byl kus zmrzlé vody z Arktidy nepředstavitelným luxusem. Klevan si kousek ledu přivezl v kufru i zpět do Osla – na slavnostní premiéře dokumentárního filmu ho novinářům házel do drinků. Reklamní kampaň měla celosvětový úspěch, psalo se o ní dokonce až v Indii a dodnes je zapsána v učebnicích marketingu jako jeden z nejúžasnějších PR kousků všech dob.
Zdroje: Generalist Academy, Wikipedia, Amusing Planet
