Důkaz, že žijeme v simulaci. Věci jsou jinak, než si je pamatujeme

Je skutečně tráva zelená a nebe modré? Jsou vůně, které cítíme opravdové? A staly se věci skutečně tak, jak si je pamatujeme? Vše, co vnímáme, je možná pouhou simulací, podobně jako ve slavném sci-fi snímku Matrix. Dokonce i Elon Musk je přesvědčený o tom, že vše kolem nás je jen fikce a že ve skutečnosti žijeme v simulaci. „Že si nemůžete dovolit Teslu? Na tom vlastně nezáleží, protože pravděpodobně všichni žijeme v simulované realitě,“ reagoval v roce 2016 na otázku ohledně iluze reality na Kalifornské konferenci. Pokud se přikláníte k Muskově teorii, smiřte se s tím, že šance, že se nenacházíme v simulaci, jsou zanedbatelně malé. „Existuje jedna ku miliardě šancí, že se jedná o základní realitu,“ řekl Musk. A není prvním, kdo tento názor zastává. V roce 2003 s podobným tvrzením přišel také filozof Nick Bostrom, který předpokládá, že pokud existuje mnoho dostatečně vyspělých civilizací a pokud je pravděpodobné, že vytvoří simulace vesmíru (nebo jeho části), pak téměř jistě žijeme v simulaci.

Pokud si jste stále jisti, že nežijete v simulovaném světě, možná jste se ještě nesetkali s tzv. Mandelovým efektem. Ten by se dal přirovnat k opravám v počítačovém programu. Když vyjde například nová hra, zpravidla se v ní vyskytují chyby, které se opraví následnými aktualizacemi. Běžně se pak stává, že se některé prvky, na které jste byli zvyklí, zničehonic změní, nebo dokonce zmizí. Hra ale běží dál, jakoby se nic nestalo. Tohoto jevu si začali všímat i někteří lidé ve skutečném světě. První takový zdokumentovaný jev je z roku 2009, kdy byly podle průzkumů přesvědčeny desítky tisíc lidí o tom, že jihoafrický politik a bojovník za lidská práva Nelson Mandela zemřel v 80. letech ve vězení, ačkoliv byl stále naživu a zemřel až v roce 2013 v pohodlí svého domova.

Znáte seriál Sex ve městě? V originále samozřejmě Sex in the City, že? Každý anglicky mluvící člověk by dal ruku do ohně za to, že se seriál takhle jmenuje. Správný název je ale Sex and the City. Nejde vám to přes jazyk, že? Nejste sami. odkaz na IMDB.

Podobně je na tom také nejslavnější hláška ze Star Wars: „Luke, I am your father“ (Luku, já jsem tvůj otec). Každý fanoušek této klasiky zná tuto větu nazpaměť, přitom ve filmu nikdy nezazněla. Darth Vader totiž řekne: „No, I am your father.“ Podívejte se na úryvek z filmu zde.

A co třeba píseň We are the Champions od skupiny Queen, znáte tuto ikonickou píseň? Zkuste si ji schválně sami pro sebe zazpívat až do konce, co slyšíte? Je to „We are the Champions of the world“, že ano? Tak si schválně poslechněte oficiální verzi zde. Přestože je všeobecně vžité, že píseň končí slovy „of the world“, není tomu tak. Tato fráze na konci písně nikdy nezazněla.

S Mandelovým efektem se můžeme setkat prakticky kdekoliv. Podívejte se na následující tři obrázky. Společenská hra Monopoly a její neodmyslitelný maskot s knírem, cylindrem a monoklem na oku. Nejznámější pokémon Pikachu, nebo logo oblíbené čokoládové pochoutky. Jsou přesně takové, jaké mají být, že ano?

Nejsou a nikdy nebyly. Maskot hry Monopoly přes oko neměl nikdy monokl. Přestože bez něj vypadá zvláštně, jakoby mu něco chybělo, nikdy ho neměl. To samé platí i o pokémonovi Pikachu. Většina lidí si ho pamatuje s černou špičkou ocásku. Tu však měl vždy žlutou. Podobně tomu je i u loga tyčinky KitKat, jejíž logo má spousta lidí zafixované s pomlčkou uprostřed, přestože tam nikdy v žádné podobě nebyla. Věřte, nebo ne, ale originály vypadají takto.

Co přesně stojí za Mandelovým efektem, kdy velká skupina lidí věří v něco, co se nestalo, není dodnes přesně vysvětleno. Nemusí se ale týkat vždy všech lidí. Ne každý si může připadat pohledem na některé skutečnosti zmatený. S čím souhlasí jedna skupina, může druhá nesouhlasit. Možná i vy ve své paměti máte situace, které se staly jinak, než si pamatujete.

Stojí za tím naše mysl, žijeme skutečně v simulaci, nebo jsme snad nevědomky svědky prolínání se paralelních vesmírů?

Jedno vědecké vysvětlení tu přeci jen je. To, že si některé věci vybavujeme jinak, než jsou, může mít na svědomí naše fantazie, kterou vystavení stimulu přímo ovlivňuje její reakci na daný stimul. Například když se řekne „nebe“, většina z nás automaticky předpokládá, že bude plné mraků, nebo hvězd. Pokud bychom si měli představit již zmíněného panáčka z Monopolů, představíme si ho ve smokingu, s cylindrem, motýlkem a monoklem, jelikož i ten patří ke zbytku jeho formálního vzhledu.

Dalším důvodem, proč jsou některé naše vzpomínky jiné, je jednoduše fakt, že naše paměť nefunguje jako nahrávací kazeta. Některé události si můžeme například vlivem věku, nebo díky naší osobní zaujatosti, pamatovat zcela zkresleně.