​„Vrať se k traktorům!“ Věta, která Enza Ferrariho stála monopol a stvořila Lamborghini

Historie jedné z nejžádanějších značek luxusních sportovních vozů na světě, nezačíná na závodním okruhu ani v designovém ateliéru, ale v sychravém bahně italských polí. Ferruccio Lamborghini, jehož jméno dnes rezonuje rychlostí, extravagantním designem a bezkompromisním výkonem, byl původně mistrem v trochu jiném odvětví, a to ve výrobě traktorů. Cesta od robustního zemědělského stroje k prvnímu skutečnému supersportu, Lamborghini Miura, by nezačala, kdyby nebylo jedné jízdy, jedné poruchy a jedné neuvážené urážky.

Ferruccio Lamborghini se narodil 28. dubna 1916 do rodiny vinařů a zemědělců v Renazzu, v regionu Emilia-Romagna. Přestože otec Antonio usiloval o to, aby syn převzal rodinné hospodářství, mladý Ferruccio měl zrak upřený k motorům a strojům. Už od dětství projevoval neobyčejný talent pro mechaniku, který si rozvíjel experimentováním s otcovým zemědělským náčiním. Tato vášeň jej přivedla ke studiu na technickém institutu Fratelli Taddia blízko Bologně. Po krátké praxi u místního mistra kováře a v největší dílně v Bologni, kde pracoval na údržbě armádních vozidel, se Ferrucciova životní dráha prudce změnila s vypuknutím druhé světové války.

Byl odveden do Královského italského letectva a přidělen na ostrov Rhodos, tehdy italské území. Tam se stal mechanikem ve speciální jednotce pověřené údržbou a opravami veškeré vojenské techniky. V izolovaném prostředí, kde chyběly náhradní díly, se Ferruccio stal mistrem improvizace a oprav vojenských aut a motocyklů za použití recyklovaných dílů. Po skončení války a krátkém zajetí, ze kterého se vrátil v roce 1946, stál Ferruccio před obrovskou příležitostí.

Poválečná Itálie zoufale potřebovala automatizovat zemědělství, ale kvalitní traktory byly nedostupné. Ferruccio Lamborghini, který se vrátil do oblasti Centese, jež byla paradoxně ve srovnání s jinými regiony méně zničená válkou, okamžitě vycítil díru na trhu. S využitím své válečné zkušenosti a mechanické geniality začal nakupovat levné, nepotřebné vojenské přebytky, jako například motory z nákladních vozidel Morris a diferenciály. Tyto komponenty následně transformoval do cenově dostupných a výkonných zemědělských strojů.

Jeho první traktor, nazvaný „Carioca“ (představený v roce 1948), byl průlomový. Využíval patentovaný rozprašovač paliva, který umožnil startování na drahý benzín a následný přechod na mnohem levnější naftu. Tento chytrý trik se setkal s obrovským úspěchem u drobných zemědělců. Díky půjčce od banky, kterou zajistil jeho otec zástavou rodinné farmy, mohl Ferruccio nakoupit tisíc motorů Morris a zahájit sériovou výrobu. V roce 1951 vznikl první traktor, L 33, kompletně vyrobený Lamborghini, kromě samotného motoru. Následoval rychlý růst: ve firmě Lamborghini Trattori se roční produkce rychle vyšplhala na 200 kusů a v roce 1956 byla otevřena nová, moderní továrna. Na počátku 60. let dosáhla firma téměř 400 zaměstnanců a vyráběla 25 až 30 traktorů denně. Lamborghini Trattori se stala průkopníkem, jako první v Itálii standardně montovala synchronizované převodovky. S tímto úspěchem a později i s otevřením firem na výrobu topných a klimatizačních zařízení (Lamborghini Bruciatori, později Lamborghini Calor) se Ferruccio stal jedním z nejbohatších a nejúspěšnějších italských průmyslníků.

S obrovským bohatstvím přišla i možnost dopřávat si svou druhou velkou vášeň, jimiž byly rychlé a luxusní automobily. Lamborghini vlastnil desítky vozů, včetně Mercedesů, Maserati a Jaguaru. Jeho srdce však patřilo Ferrari. Vlastnil hned několik modelů, včetně slavného Ferrari 250 GT. Zde však začala anabáze, která měla navždy přepsat automobilovou historii. Ferruccia trápila neustálá porucha spojky u jeho Ferrari. Považoval vozy z Maranella za sice rychlé, ale příliš hlučné a tuhé na to, aby se daly považovat za skutečné gran turismové vozy, často jim vyčítal špatnou kvalitu interiéru a nevhodnost pro běžný provoz.

Po opakovaných, frustrujících návštěvách servisu v Maranellu, kde technici jeho drahé auto vždy dlouhé hodiny opravovali, se Ferruccio rozhodl prozkoumat problém sám. Jeho vlastní mechanici z traktorové divize odhalili šokující skutečnost. Ferrari používalo stejnou spojku, jakou on instaloval do svých traktorů. Rozdíl byl ovšem v ceně. Lamborghini platil za díl 10 lir, zatímco Ferrari mu za stejnou součástku účtovalo 1000 lir. Rozzuřen tímto odhalením a faktem, že supersport je postaven na „traktorových“ komponentech, Ferruccio spěchal do centrály Ferrari, aby se setkal se samotným Enzem Ferrarim.

Když Ferruccio, s konkrétními návrhy na zlepšení, přednesl svou stížnost ohledně vadné spojky a kvality, setkal se s nečekanou a zdrcující arogancí. Enzo Ferrari, jehož značka byla v 60. letech na vrcholu a pyšnila se bezkonkurenční závodní slávou, mu odpověděl legendárním a pohrdavým výrokem, který ho měl navždy pronásledovat. Ferrari mu řekl, že problém není v autě, ale ve způsobu, jakým ho řídí, a ať se raději drží svých traktorů.

Hrdost Ferruccia Lamborghiniho byla zasažena tak silně, že namísto návratu k traktorům se rozhodl postavit auto, které bude lepší než Ferrari. Jeho vize byla jasná: vytvořit dokonalé gran turismové vozidlo, které by kombinovalo vysoký výkon s pohodlím, kvalitním zpracováním a vytříbenou jízdou – přesně to, co Ferrari podle jeho názoru postrádalo.

Ferruccio okamžitě začal jednat. V roce 1963 koupil pozemek v Sant'Agata Bolognese a s nebývalou rychlostí postavil novou, moderní továrnu Automobili Lamborghini. Dokázal od Ferrariho přetáhnout špičkové inženýry, včetně Giotta Bizzarriniho (odpovědného za motor V12) a Gian Paola Dallary (projektového manažera). Pro logo své nové značky si zvolil symbol, který dokonale odrážel jeho tvrdohlavou a bojovnou povahu, rozzuřeného býka. Tato volba symbolu měla hluboký kořen i v jeho fascinaci španělskými býčími zápasy.

Prvním výplodem této snahy byl model 350 GT, představený na Turínském autosalonu v roce 1963. Vozidlo s motorem V12, čtyřmi vačkovými hřídeli a výkonem, který brzy předčil srovnatelné Ferrari, sklidilo okamžitý úspěch. Tento model se začal vyrábět v roce 1964 a brzy byl následován modelem 400 GT.

Skutečnou revoluci a definitní triumf pomsty však přinesl v roce 1966 model Miura. Vůz, pojmenovaný po slavném španělském chovateli bojových býků, Donu Eduardu Miurovi, byl představen na Turínském autosalonu jako koncept P400 a okamžitě se stal senzací. Jednalo se o vůbec první automobil s uprostřed uloženým motorem V12 (konkrétně příčně za kabinou) v sériové výrobě, což byla konfigurace dosud vyhrazená jen pro závodní vozy. Miura byla rychlá, elegantní, a s maximální rychlostí přesahující 270 km/h byla ve své kategorii o mnoho let před konkurencí. Stala se okamžitě symbolem luxusu a životního stylu, jejíž krása a technologická vyspělost byly tak oceňovány tak, že se v roce 1968 dostala dokonce do stálé sbírky Muzea moderního umění (MoMA) v New Yorku. Miura, po níž následovaly další legendy jako Islero, Espada a později revoluční Countach, definitivně katapultovala Automobili Lamborghini mezi elitu supersportovních výrobců.

Slavné období konce 60. let však bylo vystřídáno finančními a společenskými turbulencemi počátku let sedmdesátých. Krize postihla i Lamborghiniho impérium. V roce 1971 zasáhla divizi traktorů hluboká krize po zrušení velkých exportních objednávek, zejména masivní dodávky do Bolívie. Tisíce traktorů zůstaly ležet na dvoře továrny. S rostoucím tlakem odborů a nutností radikálně restrukturalizovat firmu se Ferruccio rozhodl postupně zbavit svých průmyslových zájmů.

V roce 1972 prodal celý podíl ve firmě Lamborghini Trattori konkurenčnímu výrobci SAME. O rok později, v roce 1973, se zbavil i svého zbývajícího podílu v traktorové divizi. Svůj vztah s automobilkou ukončil v roce 1974, kdy prodal zbývajících 49 % akcií, čímž se zcela vzdálil vozům nesoucím jeho jméno. K tomuto rozhodnutí přispěla i počínající ropná krize v roce 1973, která vážně ohrozila prodej luxusních vozů s vysokou spotřebou. Ferruccio, znechucený měnícím se a obtížným průmyslovým prostředím, se rozhodl ustoupit.

Odešel na své panství na břehu jezera Trasimeno v Umbrii. Vrátil se ke svým kořenům, k pěstování vína a farmaření, ale s podnikatelským elánem, který ho nikdy neopustil. V Umbrii totiž zřídil moderní vinařství, golfové hřiště a rekreační areál. Zde, obklopen přírodou a přáteli, strávil Ferruccio Lamborghini poslední léta svého života. Zemřel v roce 1993 ve věku 76 let.

Ferruccio Lamborghini nebyl jen inženýr a podnikatel, byl to houževnatý vizionář s neomylným citem pro mechaniku a trh. Jeho životní cesta je ukázkou toho, že z neúspěchu a ponížení se může zrodit ten největší úspěch. Všechny jeho společnosti, od traktorů a topných systémů až po supersporty, přežily a fungují dodnes, i když pod jiným vedením. Značka Lamborghini se stala synonymem pro odvážný design, technologickou špičku a nezkrotnou sílu, symbolizovanou býky, po nichž jsou dodnes pojmenovány mnohé ikonické modely, jako jsou Murciélago, Diablo, Gallardo a Aventador.

Zdroje: India Times, Wikipedia, CBC, Wikipedia - Ferruccio Lamborghini, Muzeum Lamborghini