Dvě tváře Saddáma Husajna: Milovaný hrdina i řezník, který skončil s oprátkou

Příběh Saddáma Husajna je jedním z nejkomplexnějších a nejkontroverznějších v moderních dějinách Blízkého východu. Není to jen kronika války a krutovlády. Je to fascinující pohled na muže, který dokázal zemi modernizovat, dát ženám práva a zároveň vést brutální čistky a vyvolat krvavou válku s Íránem. Jeho život byl plný dramatických zvratů, které se dnes zdají být spíše výjevem z temného eposu než politickou realitou.

Saddám Husajn Abd al-Madžíd al-Tikrítí, narozen v roce 1937 v chudé sunnitské rodině, neměl lehký start. Byl vychován strýcem, který ho silně ovlivnil panarabským nacionalismem a odporem vůči britské nadvládě. Saddám se brzy zapojil do revoluční strany Baas, která propagovala směs arabského nacionalismu a socialismu. Jeho politická kariéra se rozběhla s dramatickým pokusem o atentát na tehdejšího iráckého premiéra Abdula Karima Kásima v roce 1959. Atentát mu nevyšel, ale událost mu přinesla slávu nezlomného bojovníka.

Po návratu z exilu a aktivní roli v nekrvavém převratu v roce 1968, který vynesl Baas k moci, se stal viceprezidentem. V této roli se Saddám projevil jako progresivní a efektivní politik. Začal mohutnou modernizaci země. Znárodnil ropný průmysl (Iraq Petroleum Company), což dalo Iráku obrovské příjmy. Tyto příjmy investoval do rozsáhlé infrastruktury, rozvoje silnic, elektrizace a industrializace. Zavedl bezplatné zdravotnictví a školství až po nejvyšší úroveň, čímž výrazně snížil negramotnost a získal dokonce ocenění od UNESCO. Byl silným zastáncem ženských práv. Ženy tvořily významnou část pracovní síly (např. 29% lékařů, 46% učitelů) a získaly plné volební právo a ochranu před obtěžováním v práci. Tyto reformy, realizované pod záštitou sekulární strany Baas, učinily Irák jedním z nejvíce modernizovaných států v regionu.

Když se Saddám Husajn v roce 1979 formálně ujal prezidentské funkce, provedl okamžitě masivní čistky ve své vlastní straně Baas. Vyzval tehdejšího generálního tajemníka, aby nahlas přečetl seznam 68 zrádců, kteří byli následně odvedeni k popravě. Tu nechal pro výstrahu celou natočit na video. Tímto brutálním krokem si upevnil absolutistickou moc a odstartoval éru neomezeného kultu osobnosti, který se stal známý jako Saddamismus.

Saddám se začal stylizovat do role novodobého babylonského krále Nebukadnesara II. a legendárního islámského válečníka Saladina. Dokonce nechal razítkovat cihly v ruinách starověkého Babylonu svým jménem a tituly, stavěl si gigantické sochy a megalomanské paláce, aby propojil svou osobnost s tisíciletou slávou Mezopotámie. Údržbu tohoto totalitního režimu zajišťoval rozsáhlý bezpečnostní aparát v čele s obávaným Mukhabaratem. Human Rights Watch odhaduje, že za jeho vlády bylo zavražděno nebo zmizelo 250 000 až 290 000 Iráčanů.

Jak rostla jeho moc, rostla i jeho paranoia a také potřeba absolutní ochrany. Saddámovo největší stavební dílo neleželo na zemi, ale pod ní. Byl posedlý bunkry, k čemuž byl inspirován zejména luxusním bunkrem jugoslávského maršála Tita.

V 80. letech si nechal postavit rozsáhlou podzemní síť pod Bagdádem, včetně superbunkru chráněného 5 metrů (16 stop) silnou vrstvou železobetonu a speciálními tlumiči, které měly absorbovat otřesy z 2 000 kg TNT nebo jaderné exploze vzdálené dva kilometry. Například komplex pod hotelem 305 Guest House měl být jeho nejoblíbenějším útočištěm. Byl tak masivní, že George Galloway, britský poslanec, který se stu s ním jednou setkal, psal o rychlovýtahu, který jede tak hluboko pod zem, až mu z toho zaléhalo v uších.

Paradoxně, i v této pancéřované říši trpěl Saddám paranoiou. Německý inženýr Wolfgang Wendler, který na jeden z bunkrů dohlížel, vzpomínal, že si rozzlobení úředníci stěžovali, že jejich vůdce nemůže v noci spát, protože „celou noc slyší zvuk, jako když se natahuje pistole“. Ukázalo se, že za hluk mohl pouhý vadný termostat.

Saddámova éra byla definována třemi konflikty:

V obavě z šíření islámské revoluce ajatolláha Chomejního na irácké většinové šíity napadl Saddám Írán. Válka se stala krvavou bitvou, která si vyžádala odhadem půl milionu mrtvých na obou stranách. Irák získal během konfliktu masivní podporu od arabských států Perského zálivu, Spojených států, Francie a Sovětského svazu, kteří Saddáma viděli jako obránce arabského světa proti fundamentalistickému Íránu. Během války Irák bez ostychu použil chemické zbraně proti Íráncům i proti vlastním Kurdům.

Jako odvetu za kurdskou podporu Íránu provedl Irák v letech 1986–1989 kampaň, která byla označena za genocidu a vyžádala si 50 000 až 182 000 obětí. Vrcholem byl útok plynem v Halabdži v roce 1988, při kterém zahynulo 3 200 až 5 000 civilistů.

Irák, zadlužený po válce s Íránem, požadoval, aby Kuvajt odpustil dluhy a přestal nadměrně těžit ropu, čímž držel ceny nízko. Saddám Kuvajt invadoval pod záminkou historického nároku (19. provincie Iráku). Následovala masivní koaliční odpověď pod vedením USA (Operace Pouštní bouře), která jeho armádu rychle vyhnala a uvalila na Irák drtivé sankce OSN.

I po porážce v roce 1991 Saddám brutálně potlačil šíitská a kurdská povstání, čímž si udržel moc v oslabené zemi.

V roce 2002 prezident George W. Bush zařadil Irák na seznam tzv. osy zla a obvinil Saddáma z vývoje zbraní hromadného ničení a podpory teroru, což bylo hlavním zdůvodněním invaze v roce 2003. Saddám i v posledních chvílích před invazí v rozhovoru pro CBS tvrdil, že žádné zakázané zbraně nemá. Později FBI přiznal, že o možném vlastnictví některých zbraní hovořil jen proto, aby působil silně vůči Íránu.

Invaze, zahájená 20. března 2003, vedla ke kolapsu jeho režimu během tří týdnů. Symbolický byl pád jeho sochy na bagdádském náměstí Firdos 9. dubna. Saddám unikal téměř devět měsíců. 13. prosince 2003 byl při Operaci Red Dawn dopaden americkými silami, když se skrýval ve špinavé díře v zemi u farmy poblíž svého rodného Tikrítu.

Diktátor byl předán prozatímní irácké vládě a postaven před soud Iráckého nejvyššího tribunálu. Zodpovídal se za zločiny proti lidskosti, zejména za masakr 148 šíitů v Dudžailu z roku 1982, který následoval po neúspěšném pokusu o atentát na jeho osobu. Proces byl poznamenán kontroverzemi a vraždami jeho obhájců.

5. listopadu 2006 byl Saddám Husajn odsouzen k trestu smrti oběšením. Rozsudek byl vykonán 30. prosince 2006, na první den muslimského svátku Íd al-adhá, což vyvolalo kritiku v některých arabských zemích. Poprava byla provedena v Bagdádu. Poslední chvíle Saddáma, které byly tajně natočeny mobilním telefonem, ukázaly, že si i na šibenici uchoval vzdor. Na pokřiky „Jdi do pekla!“ odpověděl: „Do pekla, kterým je Irák!?“ Recitoval muslimskou modlitbu šahádu, ale před dokončením druhé části se propadlo pod ním otevřelo.

Saddám Husajn byl pohřben ve svém rodném Al-Awja u Tikrítu. V roce 2015 však, z obavy před znesvěcením těla, jeho ostatky přemístila sunnitská kmenová skupina na tajné místo.

Názory na postavu Saddáma Husajna zůstávají hluboce rozdělen. Mimo Irák ho mnozí Arabové považují za hrdinu, který se postavil západnímu imperialismu a Izraeli. Naproti tomu Kurdové a šíitští Iráčané ho vidí jako krvavého tyrana, zodpovědného za masové vraždy a útlak. Zanechal po sobě zemi modernizovanou, ale zničenou válkami, a dědictví brutality, které dodnes ovlivňuje celý region.

Zdroje: irozhlas, ABC News, News Week, Wikipedia