Článek
Vše začalo v srpnu roku 1939 v nemocnici Piqua Memorial Hospital. Patnáctiletá matka, mladá imigrantka v tíživé životní situaci, se rozhodla dát svá identická dvojčata k adopci. Tehdejší sociální systém však s chlapci naložil způsobem, který by dnes byl nemyslitelný – ve věku pouhých čtyř týdnů byli rozděleni. Zatímco jednoho chlapce si odvezli manželé Springerovi do města Piqua, druhý putoval o dva týdny později k rodině Lewisových do Limy. Aby se předešlo budoucím komplikacím, oběma adoptivním párům bylo řečeno, že sourozenec jejich syna zemřel při porodu. Tato lež měla zajistit, že chlapci vyrostou bez pocitu neúplnosti, a rodiny se tak nikdy nepokusí hledat toho druhého.
Zlom ale přišel v momentě, kdy bylo malému Jimu Lewisovi pouhých 16 měsíců. Jeho adoptivní matka, Lucille Lewis, navštívila soud v Miami County, aby dokončila administrativní proces adopce. Během rutinního vyřizování papírů se jeden z úředníků jen tak mimochodem prohodil: „To je náhoda, ty lidi, co mají toho druhého kluka, ho taky pojmenovali Jim.“ Toto nenápadné prořeknutí Lucii Lewisovou hluboce zasáhlo. Náhle věděla, že bratr jejího syna žije. Ačkoliv se snažila zjistit více, úřady byly neoblomné a identitu druhé rodiny neprozradily.
Hledání pravdy po 37 letech
Dlouhých 37 let se informace o žijícím bratrovi v rodině Lewisových jen tak vznášela v pozadí. Jim Lewis věděl, že někde pravděpodobně existuje jeho kopie, ale z neznámých důvodů hledání odkládal. Zvrat nastal až v roce 1977. Jim byl tehdy pod silným nátlakem své matky, kterou ta stará nápověda z úřadu stále pronásledovala, a své snoubenky Sandy. Právě Sandy ho přesvědčila, že je čas zjistit, kým doopravdy je. Jim se nakonec obrátil na soudní záznamy v Ohiu a po dvou letech úmorného pátrání a byrokratických bitev konečně získal telefonní číslo na muže jménem James Springer, který žil v Daytonu.
Vše vyvrcholilo 5. února 1979, kdy James Lewis poprvé vytočil číslo svého bratra. Na druhém konci se ozval James Springer. Rozhovor začal opatrnými dotazy na datum narození a detaily adopce. Napětí vyvrcholilo, když se Lewis odhodlal k přímé otázce: „Jsi můj bratr?“ Krátká, úsečná odpověď „Jo“ na druhé straně linky ukončila 39 let odloučení. O čtyři dny později, 9. února, se bratři poprvé setkali tváří v tvář. Jejich první reakce byla identická: oba se shodli, že vůbec nevědí, co mají říct.
Životy přes kopírák
Pokud se podíváme na fyzické parametry, oba muži měřili shodně 183 centimetrů a vážili přesně 81 kilogramů. Nejkurióznější však byla jejich osobní historie a volby, které během 39 let odloučení učinili.
Neuvěřitelnou shodou okolností oba adoptivní rodiče, aniž by o sobě věděli, pojmenovali chlapce James (zkráceně Jim). Oba se v dospělosti poprvé oženili s ženami jménem Linda, a když se jejich první manželství rozpadla, oba si za druhé manželky vzali ženy jménem Betty. Své prvorozené syny pojmenovali téměř identicky – jeden zvolil jméno James Alan a druhý James Allan. Dokonce i jejich vazba k domácím mazlíčkům byla synchronizovaná: oba v dětství vlastnili psa jménem Toy.
V profesní sféře se oba věnovali oblasti bezpečnosti. I jejich volný čas vypadal jako zrcadlový obraz: oba jezdili světle modrým vozem Chevrolet, kouřili cigarety značky Salem, pili pivo Miller Lite a pravidelně jezdili na dovolenou na stejnou pláž v Pass-a-Grille na Floridě.
I když byli geneticky identičtí, vnější svět do jejich vzhledu přece jen vtiskl drobné odlišnosti, které odrážely dobový vkus jejich okolí. Zatímco Jim Lewis zůstával věrný uhlazenějšímu stylu a v roce 1961 nosil účes po vzoru legendárních Beatles, Jim Springer preferoval drsnější vzhled s dlouhými, pečlivě střiženými licousy. Tyto vizuální detaily byly však jedněmi z mála věcí, které je na první pohled odlišovaly.
Jedním z nejvíce fascinujících a dojemných zjištění byl jejich identický přístup k romantice a projevům náklonnosti. Přestože oba vyrostli v odlišných rodinných prostředích a učili se budovat vztahy od jiných vzorů, oba si nezávisle na sobě osvojili stejný specifický zvyk: milovali překvapovat své manželky tím, že jim po celém domě schovávali krátké zamilované vzkazy.
Vědecký šok: Genetika vs. výchova
Tyto šokující paralely se staly základem pro rozsáhlý výzkum Dr. Thomase Boucharda z Minnesotské univerzity. Výsledky testů byly fascinující – jejich mozkové vlny, IQ i osobnostní profily byly téměř shodné. Bratři měli stejné oblíbené předměty ve škole (matematiku a dílny) a oba shodně zápasili s pravopisem.
Trpěli identickými chronickými zdravotními problémy, konkrétně silnými migrénami, a oba sdíleli stejný nervózní zlozvyk v podobě kousání nehtů. Bouchard později přiznal: „Kdyby mi někdo jiný přinesl takové výsledky, řekl bych mu, že mu nevěřím.“ Studie nakonec vedla závěru, že minimálně 50 % naší osobnosti je pevně dáno genetickou informací, nikoliv prostředím, ve kterém vyrůstáme.
Celoživotní prázdnota zaplněna
I když oba bratři prožili spokojené životy ve svých adoptivních rodinách, Jim Springer se později svěřil, že po celých 39 let cítil jakési „vnitřní prázdno“. Tento pocit zmizel až ve chvíli, kdy se setkal se svým bratrem. Jak sami bratři přiznali, největším přínosem jejich shledání nebylo jen potvrzení vědeckých teorií, ale nalezení své druhé poloviny.
Příběh těchto dvojčat nás staví před provokativní otázku: Nakolik jsme skutečně architekty svého vlastního osudu a nakolik jen realizujeme plán, který byl do našich buněk vepsán v okamžiku početí? Zdá se, že náš vnitřní genetický kód je mnohem mocnějším režisérem našich životů, než si moderní psychologie dříve dokázala představit. Není to jen o barvě očí nebo výšce, je to neviditelná síla, která nás táhne ke stejným značkám piva, stejným modelům aut, i ke stejným způsobům, jak vyznat lásku.
