Článek
Do Egypta jsem se poprvé v životě podíval teprve vloni. Na úvod musím říct, že mě Egypt, konkrétně Marsa Matruh, vážně ohromil. Rozlehlé pláže s jemným bílým pískem, blankytně modré moře s průzračnou vodou a pozvolným vstupem, kde vám i po desítkách metrů sahá hladina vody po pás. Tento africký Karibik má ale i své nevýhody. Respektive jednu zásadní, kterou trpí takřka celý Egypt, i s dalšími státy. Je jí kohoutková voda, kterou zažívací systém Evropana prostě nesnese. Nechápejte mě špatně, tamní voda není škodlivá, nebo nějak závadná. Má ale naprosto jiné složení, než voda, která nám teče doma z kohoutku. A přestože vás bude varovat delegát, informační letáček, i upozornění v hotelové koupelně, většina z nás se stejně napije. Ne proto, že bychom ignorovali výstrahy, ale proto, že jsme jednoduše zvyklí kohoutkovou vodu popíjet v jednom kuse.
Zkušenostmi s neustávajícím průjmem ošlehaní turisté už věděli, jak se mají na dovolené chovat, aby většinu času nestrávili na záchodě. Já byl však nováček. Věděl jsem samozřejmě, na uhašení žízně mám sáhnout pouze po vodě balené, a že drinky na baru mám pít raději teplé, než abych si je nechával obohatit ledem. Co se týče hygieny, tam jsem měl v obezřetnosti značné mezery, jak jsem posléze zjistil. Mnozí z nás nevěnují například při sprchování příliš pozornosti vodě, která stéká po obličeji, jejíž kapky občas zavítají i do úst. Pohotovější jedinci ji okamžitě vyplivnou, mezi ty jsem bohužel nepatřil. Čištění zubů je také kapitola sama o sobě. Ani ten nejobezřetnější turista by si nejspíš nezvládl vypláchnout ústa bez toho, aniž by spolykal pár doušků vody. I tady jsem tedy pochybil a namísto balené vody, jsem vesele celý týden oplachoval kartáček na zuby kohoutkovou vodou.
Dnes už se při pohledu nazpět nedivím, že mě třetí den dovolené skolila urputná křeč do břicha a následné dny jsem byl nucen být v blízké vzdálenosti toalet.
Tento rok, vybaven zkušenostmi z minulého roku, jsem dovolenou v Egyptě strávil bez újmy. Respektive bez újmy jsem byl pouze do návratu domů, kde mi nastal opět břichabol a nepříjemné zažívací potíže. Rozdíl byl ale v tom, že jsem netušil, kde se Faraonova pomsta mohla vzít. Pil jsem zásadně balenou vodu, vyhnul jsem se ledu, při osobní hygieně si dával pozor, abych nepozřel ani kapku vody, a přesto jsem se bez následků neobešel.
A pak mi to došlo. Poslední den dovolené jsem zašel na večeři namísto do hotelové restaurace, do jednoho mezinárodního fast foodu, kde jsem si dal menu s hamburgerem, hranolkami a colou. A právě poslední jmenovaná položka byla tím kamenem úrazu. Kdo zná původ nápojů ve fast foodech ví, že stroje, ze kterých tečou, jsou napojeny na vodovod. Jedna dětská chyba na závěr perfektní dovolené plné obezřetnosti se mi tak postarala o celkem záživný návrat domů.
