Filip Turek už o delegaci na summit NATO rozhodl. Babiš může zrušit schůzku s Pavlem

Člověk by skoro řekl, že česká ústava je jen takový nezávazný doporučený seznam četby, který si Filip Turek upravuje podle toho, jak zrovna vyjde z garáže. V úterním vysílání XTV totiž s absolutní rezolutností oznámil složení české delegace na summit NATO v Ankaře dříve, než se o tom vůbec premiér a prezident stihli pobavit.

Filip Turek předvedl něco, co by se dalo nazvat „alternativní ústavní realitou“. Oznámil, že otázka summitu NATO v Ankaře je uzavřená záležitost. Podle jeho vize je složení delegace vytesáno do kamene: premiér Babiš a ministři Macinka se Zůnou. Petr Pavel? Ten v Turkově světě figuruje maximálně jako soukromá osoba na výletě. „Pokud si někdo koupí letenku do Ankary, může se tam jít projít nebo najít staré známé,“ prohlásil Turek.

Vrcholem této mocenské fantazie se stala Turkova úvaha o akreditacích. V momentě, kdy s vítězoslavným úšklebkem pronesl, že ministr zahraničí Macinka prezidentovi prostě nic nepodepíše a tím je věc „vyřízená“, překročil hranici mezi politickým radikalismem a čistou bizarností. Turek se zde pasoval do role jakéhosi hýbatele, který skrze své stranické kolegy drží v šachu nejvyšší ústavní činitele. Ten pocit absolutní kontroly nad situací byl tak silný, že v Turkově podání vypadalo i samotné jednání Babiše s Pavlem jako zbytečná ztráta času nad věcí, kterou už on dávno rozsekl.

Fascinující na celém incidentu není jen nebetyčná arogance, se kterou řadový poslanec komanduje vrchního velitele ozbrojených sil. Mnohem zajímavější je ten hluboký, až hmatatelný pocit všemocnosti, který z Turka vyzařuje. Působí dojmem, že pro něj neexistují hierarchie ani protokoly. Turek se chová, jako by česká zahraniční politika byla jen dalším dílem jeho internetové show.

Tato aura „nadčlověka“, který stojí nad systémem, se přitom propisuje i do jeho každodenního fungování. Svědectví z Ministerstva životního prostředí o tom, že Turek fakticky okupuje ministerskou kancelář, řídí porady a sedá si do čela stolu místo nominálního ministra Červeného, jen dokreslují obraz muže, který odmítá přijmout fakt, že nebyl jmenován členem vlády. Filip Turek si zkrátka vytvořil vlastní mikrosvět, ve kterém je současně ministrem, diplomatem i nejvyšším arbitrem vkusu. Problém je, že zatímco on sám je o své neomylnosti skálopevně přesvědčen, zbytek politické scény s rostoucím úžasem sleduje, kam až může zajít ego, kterému je i poslanecká lavice příliš malá.

Filip Turek se ve své krasojízdě přepočítal v jednom zásadním bodě: i Andrej Babiš, mistr politických kompromisů a pragmatismu, má své limity. Premiér se sice dlouho snažil své koaliční partnery z řad Motoristů nedráždit a jejich výstřelky přecházet s tichým pochopením, ale tentokrát musel veřejně vytáhnout červenou kartu. Když Turek začal v televizi otevřeně diktovat, kdo smí a nesmí reprezentovat stát na summitu NATO, narazil na Babišovo vlastní ego a smysl pro hierarchii. „Pan Turek není členem vlády, takže o tom nebude rozhodovat. Já ten jeho názor nesdílím,“ zpražil ho premiér způsobem, který nenechal nikoho na pochybách, kdo je tady skutečným šéfem.

Pro Turka to byla ledová sprcha v přímém přenosu. Zatímco on se stylizoval do role strategického mozku koalice, Babiš mu rázně připomněl jeho skutečné tabulkové zařazení – je to „pouhý“ zmocněnec a poslanec, nikoliv vicepremiér pro všechno. Tato veřejná facka ukazuje, že Turkova snaha hrát si na všemocného zákulisního hráče začíná narážet na realitu vládní odpovědnosti. Babiš totiž dobře ví, že mezinárodní skandál vyvolaný Turkovým dětinským bojkotem prezidenta je to poslední, co jeho kabinet na evropské scéně potřebuje.

A nejde zdaleka jen o diplomatické přetlačování o letenky do Ankary. Turkův slovník se v posledních týdnech stal pro hnutí ANO vyloženě toxickým zbožím. Jeho výroky o „parazitech“ na ministerstvech a potřebě jejich „deratizace“ vyvolaly bouři, kterou už nešlo ignorovat. Pro Andreje Babiše, jehož voličské jádro stojí na pevných základech státních zaměstnanců, učitelů a úředníků, je taková rétorika politickou sebevraždou. Nemůže si dovolit, aby mu po chodbách úřadů pobíhal člověk, který jeho vlastní voliče označuje za škodnou určenou k likvidaci.

Tato dehumanizující rétorika navíc rozsvítila varovné kontrolky napříč celým politickým spektrem i občanskou společností. Přirovnání k nacistickému narativu 30. let, které zaznělo od opozice i odborů, už není jen běžným politickým pošťuchováním. Je to vážné obvinění z extremismu, které vrhá stín na celou vládu. Babiš si začíná uvědomovat, že Turek, který měl být původně dravým motorem pro mladé voliče, se mění v neřízenou střelu, která pálí do vlastních řad. Pocit všemocnosti Filipa Turka tak dostal první vážné trhliny.

Filip Turek sám sebe pravděpodobně vidí jako „gamechangera“ české politiky – jako neohroženého jezdce, který svou neústupností a bezobslužným „říkáním věcí na rovinu“ konečně rozhýbal stojaté vody tuzemské scény. V jeho očích je to on, kdo určuje tempo a pravidla hry. Realita je však mnohem krutější. Zatímco v internetových televizích a na sociálních sítích s gustem vyhlašuje konečné verdikty o osudu země, v zákulisí skutečné moci z něj začínají pukat nervy i těm, kteří mu dosud kryli záda. Diplomati jen nevěřícně kroutí hlavou nad amatérismem jeho výpadů, ale co je pro něj horší, i jeho vlastní političtí spojenci začínají pociťovat únavu z neustálého žehlení jeho excesů.

Jeho opojný pocit všemocnosti totiž naráží na neúprosnou zeď ústavních procesů, které nelze prostě „přetlačit“ silným motorem ani ostrým videem. Prezident Petr Pavel, klidný a bezpečně opřený o svou profesní minulost v čele Vojenského výboru NATO, Turkovy výpady v podstatě přechází s ledovým klidem. Pavel moc dobře ví, že o složení delegace se nakonec dohodne s premiérem u jednoho stolu, kde Turek nebude mít ani židli, natož hlasovací právo.

Andrej Babiš navíc začíná s rostoucím znepokojením chápat, že mít v týmu člověka, který se cítí být chytřejší než celá vláda dohromady, je sice možná efektní marketingový tah pro radikální fanoušky, ale pro reálné vládnutí představuje těžkou kouli u nohy. V politice, kde je základním nástrojem dohoda a koordinace, působí Turek jako neřízená střela, která místo cílů soupeře zasahuje vlastní spojence. Babišova trpělivost s „vševědoucím“ zmocněncem není bezedná, zejména když jeho chování začíná ohrožovat stabilitu koalice a mezinárodní pověst země.

Filip Turek se sice může cítit jako pán situace a neomylný prorok, ale smutnou pravdou pro něj zůstává, že v místnosti, kde se skutečně rozhoduje o osudech státu, zatím nesedí a po jeho posledních výstupech se mu její dveře spíše přivírají.