Hana Hegerová utratila honorář Karla Gotta. Za zpronevěru si pak odseděla půl roku

Vše začalo mechanickým selháním, které by v dnešní digitální éře bylo prakticky vyloučené. Tehdejší bankovní systém spoléhal na papírové příkazové šeky a složenky. Jedna nepozorná úřednice v pobočce státní spořitelny na Praze 8 nechtěně přetrhla dva formuláře, které ležely těsně za sebou. Při pokusu o nápravu je slepila tak nešťastně, že propojila levou část patřící Karlu Gottovi s pravou stranou určenou pro Hanu Hegerovou. Tímto banálním „střihem“ se astronomický honorář za Gottova německá vystoupení v letech 1976 a 1977, činící přesně 221 428 Kčs, ocitl na kontě šansoniérky. Gottovi naopak systém připsal směšné drobné – pouhých 6 736 Kčs.

Abychom pochopili váhu tohoto omylu, musíme se podívat na tehdejší kupní sílu. Zatímco průměrná roční mzda v roce 1979 činila zhruba 30 tisíc korun, Hegerová dostala jedním „klepnutím“ částku, na kterou běžný občan pracoval sedm let. V dobovém kontextu šlo o závratné jmění, za tuto sumu bylo možné pořídit čtyři nové vozy Škoda 120 nebo postavit prostornou rodinnou vilu na klíč.

Kolem reakce Hany Hegerové se dodnes vznáší oblak mýtů. Její nejbližší okolí a obhájci dlouho razili verzi o umělkyni s hlavou v oblacích, která výpisy z banky buď vůbec neotvírala, nebo je považovala za opožděné platby ze svých vlastních zahraničních cest. Hegerová totiž v té době hodně koncertovala v Německu i Francii a na vysoké částky byla zvyklá. Vyšetřovací spisy a pozdější rozsudky však tuto romantickou představu nahlodávají. Podle soudu musela zpěvačka nejpozději v únoru 1979 vědět, že její zůstatek neodpovídá realitě, přesto však s penězi začala aktivně disponovat.

Část „Gottových“ peněz, konkrétně přes 90 tisíc korun, využila k nákupům, které byly pro tehdejší elitu symbolem statusu: pořídila si briliantový prsten a luxusní kožich. Tyto investice do osobního luxusu se jí později staly osudnými, neboť u soudu sloužily jako jasný důkaz, že si byla vědoma navýšení konta a peníze začala utrácet pro vlastní potřebu. Zbývajících 60 tisíc si uschovala v hotovosti s úmyslem investovat je do nového vybavení svého bytu na Staroměstském náměstí. Právě tento moment proměnil bankovní chybu v kriminální kauzu, která ji nakonec dovedla až před brány věznice.

Když Hana Hegerová pochopila, že peníze na jejím účtu nejsou „shora seslaným darem“ ani opožděným honorářem z Paříže, ale cizím majetkem, pokusila se o to nejlogičtější: kontaktovat Karla Gotta. Její zoufalství je zachyceno v dobových dopisech, kde Mistrovi psala, že se mu snaží tři dny dovolat, ale telefon jen „heká a frká“. Jenže narazila na neproniknutelnou bariéru. V té době totiž nad Karlem Gottem a jeho financemi bděl jeho otec, Karel Gott starší, bývalý náměstek ministra, který měl o ochraně rodinných zájmů velmi jasné a tvrdé představy. Právě on se stal „šedou eminencí“, která jakýkoliv lidský smír mezi oběma hvězdami zablokovala.

Otec Gotta se na celou věc díval čistě technicky a s jistou dávkou nedůvěry k uměleckému světu. Do policejního protokolu v roce 1980 chladnokrevně uvedl, že synovi zakázal jakýkoliv kontakt s Hegerovou. Bál se, že by šansoniérka mohla na Karla psychicky působit a on by, jakožto člověk finančně nepraktický a dobrosrdečný, mohl přistoupit na nevýhodné splátky nebo jiné neformální dohody. Karel Gott, který ke svému otci choval nesmírnou úctu a v praktických věcech na něj spoléhal, se doporučením řídil.

Tato situace nebyla jen sporem o peníze, ale symbolickým střetem dvou naprosto odlišných životních postojů. Na jedné straně stál Gottův svět: perfektně fungující mašinérie, loajální k systému, chráněná vlivem otce a zaměřená na profesionální disciplínu. Na straně druhé stála Hegerová: svobodomyslná šansoniérka s „pochybným“ kádrovým profilem a vazbami na disenty. Zatímco u Gottů se radili, jak ochránit honorář, Hegerová čelila realitě, ve které se každá její chyba stávala municí pro státní moc.

Pro komunistický režim byla kauza „neoprávněně nabytých peněz“ u nepohodlné umělkyně darem z nebes. Vyšetřovatelé se totiž víc než o osudné šeky zajímali o to, zda Hegerová nevozí z Francie v autě zakázanou literaturu a co přesně ví o aktivitách Václava Havla. Celý spor se tak stal ideálním nástrojem, jak šansoniérku společensky zdiskreditovat a „přiskřípnout“. Neústupnost Gottova otce tak, zřejmě nechtěně, nahrála do karet represivnímu aparátu, který potřeboval z legendární zpěvačky udělat obyčejnou zpronevěřitelku.

Soudní proces, který vyvrcholil v červenci 1980, nebral na umělecké zásluhy Hany Hegerové žádné ohledy. Prokuratura překvalifikovala bankovní omyl na trestný čin „zatajení věci z majetku v socialistickém vlastnictví“. Rozsudek zněl neúprosně: jeden rok odnětí svobody nepodmíněně v první nápravně výchovné skupině a k tomu citelný peněžitý trest 20 tisíc korun. Pro ženu zvyklou na světová pódia a pařížský šmrnc to byl drtivý náraz.

V této bezvýchodné situaci došlo k jednomu z největších paradoxů tehdejší kulturní scény. Zatímco rodina Karla Gotta zachovávala strategické mlčení, pomocnou ruku podala osoba, od které by to málokdo čekal – Jiřina Švorcová. Tato zapálená komunistka a tehdejší šéfka Svazu dramatických umělců, známá z normalizačních seriálů, se za Hegerovou osobně přimluvila u nejvyšších stranických špiček. Navzdory ideologickým rozdílům si Švorcová Hegerové jako umělkyně vážila a její intervence u Gustáva Husáka byla rozhodující. Dne 23. dubna 1981 pak prezident podepsal milost, která šansoniérku po 177 dnech propustila na svobodu.

Půlrok za mřížemi Hanu Hegerovou hluboce vnitřně proměnil. Zpěvačka, která dříve považovala za nejvyšší hodnotu zdraví, po návratu z vězení své priority přehodnotila. Často opakovala větu: „Co se zdravím, když nemáte svobodu?“ Zkušenost s absolutní nesvobodou a ponížením v ní zanechala nesmazatelnou stopu. Právě tato životní facka však paradoxně prohloubila její umělecký výraz. Už to nebyla „jen“ interpretka šansonů, byla to žena, která si sáhla na dno.

Mnoho hudebních kritiků se shoduje, že právě tato temná životní etapa stála za fenomenálním úspěchem jejích pozdějších děl. Když o pár let později nahrávala s Petrem Hapkou a Michalem Horáčkem legendární album Potměšilý host (včetně hitu Levandulová), nebyla to už jen naučená dramatizace textu. Byl v tom slyšet skutečný prožitý smutek, osamění a rezignace člověka, který ví, jak chutná nespravedlnost.

Nejvíce fascinující kapitolou vztahu Hany Hegerové a Karla Gotta není samotné vězení, ale to, co přišlo po něm: neuvěřitelných čtyřicet let vzájemného míjení a neoficiálního paktu o mlčení. Obě hvězdy se po propuštění šansoniérky na svobodu nevyhnutelně potkávaly – v televizních šatnách, na galakoncertech v Lucerně i při slavnostních ceremoniálech. Přesto mezi nimi vyrostla neviditelná, ale neprostupná zeď. Nikdy nedošlo k veřejnému usmíření, nikdy neproběhla omluva, ani vysvětlení. Jako by ona bankovní chyba byla tabu, které oba umělci zamkli do nejhlubšího šuplíku své paměti.

Zpěvačka krátce před svou smrtí přiznala mrazivou skutečnost: „Na to téma, když se někdy potkáme, nikdy nemluvíme.“ Tento postoj nebyl projevem zapomnění, ale spíše hluboké, neošetřené jizvy. Zatímco Karel Gott dál stoupal k výšinám jako nedostižný symbol národního úspěchu a optimistického šlágru, Hegerová se stala nekorunovanou královnou emocí, v jejímž hlase byl slyšet smutek někoho, kdo poznal rub slávy. Jejich společné fotografie z pozdějších let sice zachycují dva usměvavé profesionály, ale pod povrchem zůstával nevyřčený příběh o zrazené kolegialitě a rodinné neústupnosti, který zůstal nedořešen až do jejich posledních dnů.

Dnes už tato kapitola patří historii, kterou uzavřela smrt obou protagonistů. Karel Gott odpočívá na hřbitově na Malvazinkách, kam za ním dodnes míří davy fanoušků uctít památku „Zlatého hlasu“. Hana Hegerová, která zemřela jen dva roky po něm, zůstává v srdcích posluchačů skrze své syrové, pravdivé šansony, které jako by v sobě nesly ozvěnu oněch 177 dnů za mřížemi.

Zdroje: Super, Radiožirnál, CNN, Blesk, Wikipedia - Karel Gott, Hana Hegerová