Článek
Nedávný článek autorky Betynky mi připomněl mojí nedávnou podobnou zkušenost s důchodci a jejich hýřením penězi. V době, kdy jsem pracoval jako realitní makléř, scházel jsem se s klienty často mimo kancelář, například v kavárnách, nebo hospodách. V centru města přímo vedle domova důchodců byla tou dobou formanka, která fungovala od osmé hodiny ranní. Takže s klienty, kteří měli čas ráno, jsem se scházel nejčastěji tady. Překvapovalo mě pokaždé, kolik lidí tu už od rána pravidelně popíjí. Až při detailnějším pohledu jsem si všiml, že to jsou převážně lidé v pokročilém věku.
Záviděl jsem jim a závidím jím vlastně dodnes. Věk pro odchod do důchodu se stále prodlužuje. Zatímco lidé ve věku mojí babičky odcházeli do důchodu krátce po padesátce, já se dožiji možná toho, kdy se bude do práce chodit ještě v sedmdesáti. Dnešní důchody se neustále navyšují a kdo odešel do penze před rokem 2024, dočkal se neskutečně štědrých valorizací a dnes si užívá pohádkové renty. To my, generace X a mladší, si musíme na důchod spořit, aby vůbec za něco stál.
Oproti autorce článku jim to ale nevyčítám. Oni nemůžou za to, že my se máme hůř. Oni si jen užívají to, jak je k nim stát štědrý. A to, že utrácejí, je jen dobře. Ve zdravé ekonomice se musí peníze točit. Průměrný důchod vzrostl v roce 2024 na 21 000 Kč, což je částka nadmíru slušná. Když vezmeme v potaz, že žijí převážně ve vlastním bytě s minimálními náklady a často s velkými úsporami. Proč by tedy neměli rozhazovat, když na to mají?
Možná je ale důvod, proč vídáme tolik důchodců v restauracích a kavárnách už v brzkých ranních hodinách, naprosto jiný. My, pracující, nebo s dětmi, jsme od rána do večera zahlceni povinnostmi. Na kávu v kavárně, nebo pivo s přáteli si zajdeme maximálně o víkendu jednou za měsíc. A i tehdy nás tlačí myšlenky na povinnosti, které jsme mohli mít hotové, kdybychom si zrovna nedali pauzu.
To takový senior, který žije sám, děti má dávno z domu a jeho povinnosti se zúžily na vynášení odpadků, má najednou spoustu času. Vše má hotové a nyní si chce užít svého zaslouženého klidu. Ono to nic nedělání taky člověka začne brzy deptat. Není se pak čemu divit, že to prázdno takový člověk vyplňuje posezením s přáteli.
Někteří moji známí v pokročilém věku toto období popisují dokonce jako čekání na smrt. Mnohdy jim nemoci nedovolí cestovat, nebo se nějak zvlášť radovat ze života. Když navíc žijí sami a nohy jim dovolí dojít alespoň do přilehlé hospůdky, proč jim to vyčítat? Možná je to jediná příležitost, při které se necítí odstrčeni.
Až i my jednou dosáhneme důchodového věku, možná budeme také od rána vysedávat v kavárnách a hospodách. Třeba zjistíme, že je to ten nejlepší způsob, jak smysluplně utratit důchod.
