Hrdina a politický zločinec rozdával před vlastní popravou úsměvy

Tvář Majida Kavousifara, jen okamžiky před jeho veřejnou popravou v Teheránu v srpnu 2007, se stala jakýmsi symbolem vzdoru proti režimu. Co přivedlo teprve 28letého mladíka a jeho synovce na šibenici?

Druhý srpen 2005. Jeden výstřel z pistole, který prolomil klidné odpoledne na rušné teheránské ulici, a život soudce Masouda Ahmadiho Moghaddasiho vyhasl. Zastřelil ho na motorce jedoucí útočník, později identifikovaný jako Majid Kavousifar. Nebyl to náhodný čin, ale chladnokrevná exekuce muže, jehož jméno bylo v Íránu synonymem pro teror a bezohlednou justici.

Moghaddasi nebyl pouhý soudní úředník, byl ústřední postavou Islámského revolučního soudu a jeho kariéra byla potřísněna krví tisíců nevinných lidí. Historická zátěž, kterou nesl, byla ohromující. Patřil mezi ty soudce, kteří se podíleli na děsivých hromadných popravách politických vězňů v roce 1988. Během těchto čistek, které jsou dodnes jednou z nejvíce tabuizovaných kapitol moderního Íránu, byly k smrti odsouzeny tisíce (uvádí se 2 800 až 3 800) lidí. Moghaddasi byl pro pro mnohé ztělesněním bezpráví, mužem, který seděl u soudních procesů s předními politickými disidenty a novináři a rozhodoval o osudech nevinných lidí. Zabití tohoto soudce proto mnozí vnímali pozitivně, jako pomstu za kolektivní utrpení národa.

Po atentátu se střelec, Majid Kavousifar, pokusil o útěk. Zamířil do Spojených arabských emirátů, kde se uchýlil na americké velvyslanectví. Zde požádal o status politického uprchlíka, očividně doufaje, že Západ ocení jeho čin jako akt vzdoru proti tyranii. Americká ambasáda v Abu Zabí však učinila krok, který dodnes vyvolává otázky. Namísto azylu předala Majida emirátské policii. Šance na svobodu, symbolizovaná americkou vlajkou, se v mžiku rozplynula. Emiráty v roce 2006 Majida Kavousifara vydaly zpět do Íránu. Z muže, který se pomstil nespravedlnosti, se stal vydaný zajatec íránského režimu. Tato zrada v podstatě podepsala jeho rozsudek smrti a zbavila ho jakékoli naděje na záchranu.

Íránské ministerstvo zpravodajství po dopadení Majida a jeho synovce Hosseina vehementně tvrdilo, že motiv činu byl čistě osobní, nikoli politický – možná proto, aby snížilo symbolický význam atentátu. Sám Majid se však u soudu hájil s detailním příběhem, který ukázal, jak se osobní křivda propojila s přesvědčením o celoplošné nespravedlnosti.

Majid vypověděl, že Moghaddasiho zabil z pomsty. Dříve ho totiž soudce odsoudil za držení alkoholu – trestný čin podle íránského islámského práva. Přestože mu původní trest bičování Moghaddasi nakonec zmírnil na pouhou pokutu, Majid si z tohoto procesu odnesl přesvědčení, že soudce je zkažený a nespravedlivý. Zkušenost s justiční zvůlí v něm zjevně upevnila názor, že Moghaddasi, a potažmo celý systém, který reprezentoval, musí být vymýcen. Jeho prohlášení policii, že se „rozhodl vymýtit jakoukoli nespravedlnost“, zní jako manifest pomsty, která překračuje rámec osobního sporu o pokutu a míří k hlubšímu morálnímu odsouzení celého režimu.

Následný soudní proces Majida a jeho synovce Hosseina Kavousifara shledal vinnými z několika závažných činů, včetně šíření korupce, což je široce definovaný zločin, často používaný pro politické oponenty, a vynesl jediný možný verdikt: smrt oběšením.

Ve čtvrtek 2. srpna 2007, přesně dva roky po vraždě soudce, byli oba muži veřejně popraveni před soudním komplexem Ershad v Teheránu. Byl to mimořádný akt, první veřejná poprava v hlavním městě za pět let, což podtrhovalo výstražný a zastrašující charakter celé události. Shromáždil se dav stovek lidí, aby sledoval potupnou smrt. Muži byli postaveni na stoličky pod háky pětimetrových jeřábů, oprátky s modrými oky jim byly nasazeny kolem krku.

V těchto posledních, mrazivých okamžicích se odhalil hluboký kontrast v lidském duchu. Mladší Hossein, který se zdál být zcela pohlcen strachem a beznadějí, byl viditelně zdrcen a plakal. Ale jeho strýc, Majid, předvedl neuvěřitelnou, až nadlidskou sílu. S pouty na rukou se nejen usmíval na přihlížející dav a mával, ale hlavně se usmál se na svého synovce a uklidňoval ho. Tento úsměv, zachycený na ikonické fotografii, nebyl smířením, ale triumfálním výsměchem smrti a režimu, který ho na ni poslal.

Majid Kavousifar v klidu komunikoval s katem, jako by kontroloval detaily své vlastní smrti. Když byly stoličky pod odsouzenci vytaženy, Majid zemřel téměř okamžitě. Hossein se několik okamžiků zmítal, než i jeho život vyhasl. Zůstala po nich pouze fotografie, která je dodnes silnou a dojemnou připomínkou krutosti totalitního režimu, zrazené důvěry a nezlomného vzdoru muže, který si i pod oprátkou dokázal udržet úsměv.

Zdroje: Iran Focus, BBC. CO, NBC News, Daily Mail CO, Wikipedia