Hvězda Mary Poppins, Dick Van Dyke, oslavila 100 let. Stále tančí a energie má na rozdávání

Van Dyke se narodil ve West Plains v Missouri a vyrůstal v Danville ve státě Illinois. Ačkoliv uvažoval o dráze duchovního, zvítězilo divadlo. Během druhé světové války narukoval k letectvu spojených států, kde sice nemohl kvůli nízké váze pracovat jako pilot, ale stal se rozhlasovým hlasatelem a posléze bavičem v rámci Speciálních služeb, kde bavil vojáky.

Po válce pracoval jako DJ a v roce 1947 spojil síly s mimem Philem Ericksonem a založil komediální duo a show Eric and Van—the Merry Mutes. Tito Veselí mimové vystupovali v nočních klubech po západním pobřeží a v televizní show v Atlantě.

Průlom přišel s Broadwayí. V roce 1960 ztvárnil hlavní roli Alberta F. Petersona v muzikálu Bye Bye Birdie, za kterou získal svou první velkou cenu – Tony Award pro nejlepšího herce ve vedlejší roli v muzikálu. Tím si zajistil pozornost Hollywoodu.

Van Dyke ztělesnil postavu Roba Petrieho, komediálního scenáristy, v sitcomu The Dick Van Dyke Show. Ironií je, že tvůrce pořadu, Carl Reiner, si původně napsal hlavní roli pro sebe, ale televize CBS trvala na Van Dykovi. Po boku Mary Tyler Moore (která hrála jeho ženu Lauru) se Van Dyke stal miláčkem Ameriky. Za tuto roli získal tři ceny Emmy. V roce 1964 přišla ikonická role Berta, milého kominíka ve filmu Walta Disneyho Mary Poppins. Film mu snesl cenu Grammy. Van Dykeova role Berta je spojena s jedním z nejproslulejších „nejhorších filmových přízvuků všech dob“. Jeho snaha o londýnský přízvuk je dodnes legendárně zesměšňována. Sám Van Dyke se za přízvuk stydí a vysvětluje, že jeho kouč, herec J. Pat O'Malley, byl Ir a neuměl přízvuk o nic lépe než Van Dyke. Nikdo ho prý během natáčení neupozornil, jak špatně to zní. To mu však nezabránilo zahrát ve filmu i druhou roli, starého bankéře pana Dawese Seniora. Poté se objevil v dalším úspěšném muzikálu Chitty Chitty Bang Bang (1968), kde již trval na použití svého rodného amerického přízvuku, navzdory anglickému prostředí.

Van Dykeův život nebyly jen samý úspěch a sláva. Dlouhé roky bojoval s vážnou závislostí.

V 70. letech, kdy hrál v méně úspěšném sitcomu The New Dick Van Dyke Show (1971–1974), se veřejně potýkal s alkoholismem. V roce 1974 byl pak nominován na cenu Emmy za roli alkoholika v televizním filmu The Morning After. Teprve po jeho odvysílání přiznal, že se zrovna vyléčil z 25 let trvajícího pití, přičemž v roce 1972 byl kvůli tomuto problému dokonce hospitalizován. Toto veřejné přiznání se stalo inspirací pro mnohé, kteří bojovali s podobnými problémy.

V roce 1948 se oženil s Margerie Willettovou, se kterou má čtyři děti (Christian, Barry, Stacy a Carrie Beth). Rozvedli se po dlouhém odloučení v roce 1984.

Během rozpadu prvního manželství začal v roce 1976 vztah s Michelle Triolou Marvin, se kterou žil více než 30 let, až do její smrti v roce 2009. Sám Van Dyke přiznal, že tento vztah přispěl k rozpadu jeho manželství s Willettovou, za což dodnes cítí vinu.

Ve věku 86 let, v roce 2012, šokoval veřejnost sňatkem s o 46 let mladší maskérkou Arlene Silver. Pár se potkal šest let předtím na předávání cen SAG. Arlene přiznala, že o něm před seznámením moc nevěděla a poznávala ho až skrze jeho fanoušky na sociálních sítích, kde mu s nimi pomáhá komunikovat. Pár je spolu již téměř dvě desetiletí, a Arlene je vnímána jako jeho klíčová opora a zdroj energie.

Dick Van Dyke vždy do svých projektů s oblibou zapojoval rodinu. Po úspěšných rolích v 60. letech se tento trend plně projevil v jeho pozdější televizní kariéře, která se stala skutečnou rodinnou záležitostí. Nejvýraznějším příkladem je detektivní seriál Diagnóza: Vražda, kde Van Dyke hrál titulní postavu, doktora Marka Sloana, lékaře a amatérského detektiva, který řeší zločiny v nemocničním prostředí Los Angeles. Jeho syn, Barry Van Dyke, ztvárnil hlavní vedlejší roli poručíka detektiva Steva Sloana, Markova syna, který je profesionálním policistou. Jejich pracovní i rodinné interakce tvořily jádro celého seriálu. Barry hrál s otcem již dříve – objevil se po jeho boku v epizodě seriálu Airwolf v roce 1987 a také v sérii televizních filmů.

V seriálu se objevili i Van Dykovi vnoučata, zejména Shane Van Dyke a Carey Van Dyke. Využili příležitosti a zahráli si různé hostující role, což pro ně byl cenný start do hereckého světa. Van Dykovy děti a další příbuzní tak vytvořili neoficiální, ale stálý klan v rámci produkce, což show dodávalo osobitý, familiární ráz.

Tato spolupráce mezi otcem a synem byla natolik úspěšná, že seriál vydržel ve vysílání plných osm sezón a následovala ho řada televizních filmů.

Van Dyke odmítá stárnout pasivně. Jeho neuvěřitelná vitalita v tak vysokém věku je výsledkem vědomé snahy o udržení tělesné i duševní kondice. Navštěvuje posilovnu třikrát týdně, kde se věnuje kruhovému tréninku, přičemž při přesunu mezi stroji si neodpustí spontánní step. Ve dnech volna cvičí jógu a protahuje se, přičemž se i ve svém věku dokáže dotknout špiček prstů na nohou, což ohromuje i jeho lékaře. Využívá i triky na motivaci, jako je slib odměny ve formě šlofíka po tréninku. Van Dyke je přesvědčen, že hudba je klíčová pro jeho duševní zdraví. Od roku 2000 je aktivním členem vokální skupiny The Vantastix, kde zpívá a cappella. Zpěv v mladé společnosti mu dodává neuvěřitelnou dávku energie a funguje jako omlazující elixír.

Van Dyke vždy zastával silné politické názory a s postupujícím věkem se nebál zapojit do americké politiky. V demokratických primárkách v letech 2016 a 2020 aktivně podporoval Bernieho Sanderse a veřejně varoval před Donaldem Trumpem, přičemž v roce 2024 podpořil Kamalu Harrisovou. Ani vysoký věk ho neochránil před dramatickými událostmi. V srpnu 2013, ve věku 87 let, byl zachráněn kolemjdoucím z hořícího auta na dálnici. Navzdory tomu, že vůz shořel do základů, herec vyvázl bez zranění. Jako obyvatel Malibu čelil opakovaně hrozbě přírodních katastrof. V prosinci 2024 musel být evakuován ze svého domova kvůli kalifornským lesním požárům. Sám popsal, jak se plazil k autu, vyčerpal se, a nakonec ho museli vynést sousedé.

Svůj pohled na život shrnuje Dick Van Dyke v knize „100 Rules for Living to 100: An Optimist’s Guide to a Happy Life“ (100 pravidel, jak se dožít stovky: Optimistický průvodce šťastným životem), kde zdůrazňuje klíčovou roli optimismu, hravosti a neustálého udržování sociálních vazeb, včetně snahy přitáhnout vnoučata a pravnoučata k sobě domů na zahradu, kterou chce proměnit v zábavní park. Za svou dlouhou kariéru získal šest cen Emmy, cenu Grammy a cenu Tony. V roce 2024 se stal ve věku 98 let nejstarší osobou, která kdy vyhrála cenu Daytime Emmy (za hostování v Days of Our Lives). Dick Van Dyke, který se nedávno objevil i v pokračování Mary Poppins Returns a v hudebním videu Coldplay, tak nepřestává být aktivní a ukazuje, že stovka je pro něj pouze přestupní stanicí, ne konec cesty.

Vliv Dicka Van Dyka na svět komedie a herectví je obrovský, přičemž jeho styl inspiroval celé generace bavičů. Je považován za komediální idol pro hvězdy jako Steve Martin, Chevy Chase, Jim Carrey nebo Bryan Cranston, kteří v něm vidí studnici inspirace, fyzické komedie a hravosti, kterou si dokázal udržet po celé století. Jeho ikonické pády, komické zakopnutí a gesta, které předváděl zejména v The Dick Van Dyke Show, stanovily standard pro fyzickou komedii v televizi. Například Jim Carrey, známý svým hyperaktivním a gumovým stylem humoru, často zmiňuje Van Dykovu schopnost využít celé tělo k vyjádření vtipu. Podobně i Steve Martin, který je sám mistrem absurdní a fyzické komedie, považuje Van Dyka za formativní postavu.

Jeho vliv však nespočíval pouze ve fyzických gestech, ale i v jeho věrohodném, lidském ztvárnění komediálního hrdiny, který byl vtipný, ale zároveň milující otec a manžel. Bryan Cranston, ačkoliv se proslavil dramatickými rolemi, uctil Van Dyka při předávání Kennedy Center Honors za to, jak dokázal spojit komedii s lidskou hloubkou. Van Dyke také často citoval své vlastní idoly, jako byli Stan Laurel a Buster Keaton, čímž propojil zlatou éru němé grotesky s moderní televizní komedií. Sám Van Dyke dokonce zavolal Stanu Laurelovi a přiznal mu, že od něj léta „kradl“, načež mu Laurel s humorem odvětil: „Ano, vím.“ Tato kontinuita hravosti a schopnost přizpůsobit vizuální humor různým žánrům, od rodinného muzikálu po situační komedii, činí z Dicka Van Dyka skutečnou, nadčasovou komediální ikonu.

Zdroje: Wikipedia, Good Morning America, CNBC, NY Times