Článek
Když se v říjnu 1760 ve Vídni konala velkolepá svatba následníka trůnu, budoucího císaře Josefa II., s parmskou princeznou Isabellou, zdálo se, že monarchie získala ideální pár. On byl mladý, hrdý a do své nevěsty se okamžitě bezhlavě zamiloval. Ona byla oslnivá krasavice, která v sobě snoubila španělskou hrdost s francouzským šarmem.
Jenže za zavřenými dveřmi jejich ložnice se odehrávalo drama, o kterém neměl zamilovaný Josef ani tušení. Isabella, která vynikala v matematice, filozofii a hře na spinet, totiž muži a mateřstvím hluboce pohrdala.
Manželství jako „znásilňování přirozenosti“
Pro Josefa byla Isabella doslova zjevením. Zatímco jako mladík byl velmi stydlivý a u dvora si vysloužil přezdívku „egyptský Josef“ pro svou cudnost, po setkání s devatenáctiletou parmskou princeznou zcela ztratil hlavu. Podle dobových zpráv na tmavovlasé krásce s uhrančivým pohledem mohl oči nechat a neuplynul jediný den, kdy by k ní veřejně i v soukromí nevyjadřoval svůj hluboký obdiv. Josef věřil, že našel spřízněnou duši, která je stejně inteligentní jako krásná.
Jenže pod povrchem této ideální fasády bujela Isabellina hluboká vnitřní rezistence. K mužům jako celku cítila vrozený odpor, který byl pravděpodobně hluboce zakořeněn v jejím dětství. Byla svědkem nešťastného vztahu své matky Luisy Alžběty, která svým manželem pohrdala, a tyto vzorce si Isabella přenesla i do Vídně. Ve svých soukromých francouzských spisech se neváhala vyjadřovat o mužích jako o „neužitečných zvířatech a samolibých hlupácích“, kteří touží ženu jen zotročit pro své vlastní potěšení.
Zatímco Josef byl v ložnici neúnavný a plný mladického apetitu, pro Isabellu se intimní život stal nesnesitelným traumatem. Svou roli milující manželky před ním sice mistrně hrála, ale její nitro krvácelo. O Vánocích roku 1761 už tíhu svého tajemství neunesla a svěřila se svému zpovědníkovi, kanovníku Gürtlerovi. Přiznala mu, že častý tělesný kontakt s manželem považuje za „znásilňování své přirozenosti“ a že její odpor k těmto povinnostem je fyzický i duševní.
Zděšený kanovník se ocitl v nezáviděníhodné situaci – musel vyhovět budoucí císařovně, ale zároveň nemohl následníkovi trůnu zakázat jeho manželské právo. Vymyslel proto kuriózní, takřka „vyčerpávací“ strategii. Isabele slíbil, že se postará o to, aby byl Josef přes den maximálně zaměstnán. Cíleně ho hnal do nekonečných lovů, vyčerpávajících vojenských přehlídek a dlouhých procházek v naději, že večer padne do postele únavou. Plán však žalostně selhal. Josefova fascinace Isabellou byla tak silná a spalující, že ani ten nejnáročnější den nedokázal utlumit jeho touhu po milované ženě.
Isabella Parmská
Tajná vášeň k „Mimi“
Skutečný cit, který Isabella nedokázala (a ani nechtěla) věnovat svému manželovi, směřoval k někomu úplně jinému. Její jedinou útěchou se stala Josefova sestra, arcivévodkyně Marie Kristina, které v rodině přezdívali Mimi. Josef, zaslepený vlastní naivitou, tomuto poutu nadšeně žehnal. Věřil, že společnost jeho racionální a veselé sestry pomůže Isabelle zahnat její hluboké melancholické stavy a černé myšlenky na smrt. Netušil však, že přímo pod jeho střechou plane mezi oběma ženami vztah, který dalece přesahoval tehdejší představy o sesterském přátelství.
Isabella a Mimi sice bydlely ve stejném paláci, přesto si denně vyměňovaly desítky vášnivých lístků a dopisů. Tato korespondence, dnes uložená v Maďarském národním archivu v Budapešti, odhaluje hloubku Isabelliny posedlosti. Zatímco navenek musela hrát roli spořádané manželky, v dopisech se zcela odbrzdila. „Miluji tě k zbláznění, jen kdybych věděla proč,“ psala své švagrové v návalu citů. Její vyznání nebyla jen platonická, Isabella s nevídanou otevřeností obdivovala Mimina „krásná ústa a vzrušivě formovaná prsa“ a v jednom z pozdravů neváhala napsat, že „líbá její andělský zadeček“.
Tento vztah však nebyl symetrický a nesl v sobě nádech tragédie. Pro Isabellu byla Marie Kristina osudovou láskou, únikem z reality a jedinou cestou k sexualitě, která se jí nehnusila. Naproti tomu Mimi, miláček Marie Terezie, byla pravděpodobně mnohem pragmatičtější. Historikové se domnívají, že Marie Kristina byla spíše vypočítavá a city své švagrové dovedně využívala k posílení vlastního vlivu u dvora a k upevnění pozice u své matky. Zatímco Isabella do vztahu vkládala svou duši a trápila se pocitem hříchu, Marie Kristina přijímala její obdiv s jistou rezervovaností a své odpovědi později pravděpodobně zničila, aby se o jejich pletkách nikdo nedozvěděl.
Josef II. žil v této lži až do Isabelliny předčasné smrti. O lesbické orientaci své milované manželky se nikdy nedozvěděl a po zbytek života o jejich svazku hovořil jako o „nejlepším manželství, jaké kdy existovalo“.
Smrt jako vysvobození
Pro Isabellu nebyla smrt strašákem, ale spíše vytouženým cílem. Již od raného mládí ji pronásledovaly temné předtuchy a melancholie, které se po příjezdu k vídeňskému dvoru jen prohloubily. Zatímco její tchyně Marie Terezie byla symbolem vitálního mateřství a dokázala s lehkostí přivést na svět šestnáct dětí a u toho pevnou rukou řídit impérium, pro křehkou Isabellu se role rodičky stala zdrojem nepopsatelného traumatu.
Bod zlomu nastal v březnu 1762 po narození dcery Marie Terezie. Porod byl nekonečný, bolestivý a Isabella se během něj psychicky zcela zhroutila. Byla přesvědčena, že zemře, a když přežila, upadla do ještě hlubších depresí. Následující měsíce byly sérií fyzického i duševního utrpení – Isabella prodělala tři potraty v krátkém sledu, což její tělo i mysl definitivně zlomilo. Začala být myšlenkou na konec života doslova posedlá a své švagrové Mimi se svěřila, že kdyby sebevražda nebyla hříchem, už dávno by ji spáchala.
Krutý osud se naplnil na podzim roku 1763, kdy Vídeň zasáhla ničivá epidemie neštovic. Isabella, v té době znovu těhotná a vyčerpaná předchozími útrapami, neměla proti infekci žádnou šanci. V horečkách a krutých bolestech předčasně porodila druhou dceru, která však po pár minutách zemřela. Sama Isabella ji následovala 27. listopadu 1763. V jejích posledních chvílích u ní Josef věrně bděl, držel ji za ruku a modlil se za zázrak. Netušil, že pro jeho ženu je odchod z tohoto světa v pouhých dvaadvaceti letech konečným vysvobozením z role, kterou už nedokázala dál hrát.
Císař v náručí lehkých dam
Smrt milované Isabelly Josefa II. nenávratně poznamenala a proměnila jeho osobnost v cynickou skořápku. Zatímco dříve byl citlivým a stydlivým mladíkem, po ztrátě své životní lásky se v něm něco definitivně zlomilo. Když ho matka Marie Terezie z dynastických důvodů dotlačila do druhého sňatku s Marií Josefou Bavorskou, skončilo to katastrofou. Nová manželka se mu fyzicky tak hnusila, že s ní údajně nikdy nenaplnil manželské lože. Josef se k ní choval krutě a s despektem – nechal dokonce přepažit společný balkon, aby ji nemusel ani vidět, a křídlo paláce, kde bydlela, raději obcházel širokým obloukem.
Zatrpklý císař, který v soukromí zcela rezignoval na hluboký cit, začal své fyzické potřeby řešit způsobem, který by u „cudného Josífka“ dříve nikdo nepředpokládal. Citové prázdno a nahromaděnou frustraci začal utápět v anonymních návštěvách vídeňských nevěstinců. Jeho kroky pravidelně směřovaly do tehdy vykřičené čtvrti Spittelberg. V uličce Gutenberggasse (v domě číslo 13, kde dnes paradoxně sídlí luxusní restaurace) byl častým hostem lehkých dam. Josef, známý svou narůstající šetrností až lakotou, se však ani zde nezapřel. Traduje se, že z jednoho nevěstince ho vyhodili „obloukem“ přímo na ulici, protože se zdráhal zaplatit.
Tento životní styl byl však jen stínem skutečného štěstí. Josef II. se postupem času stále více uzavíral do sebe a svou osamělost maskoval fanatickým pracovním nasazením. Pracoval až dvanáct hodin denně. S Isabellou, která si do hrobu odnesla tajemství o své neopětované lásce, v něm totiž zemřela i schopnost kohokoli dalšího skutečně a upřímně milovat.
