Jack Nicholson ve 37 letech zjistil, že jeho sestra je ve skutečnosti jeho matkou

Jack Nicholson se narodil v roce 1937 v pobřežním městečku Neptune City v New Jersey. Do života si nesl přesvědčení, které nikdo v jeho okolí nezpochybňoval: milující, ale přísná Ethel May byla jeho matkou a o sedmnáct let starší, nespoutaná June jeho starší sestrou. Skutečnost, která se skrývala pod povrchem tohoto zdánlivě obyčejného uspořádání, však byla v tehdejší Americe považována za společenský rozsudek smrti.

Pravda byla taková, že June, tehdy ambiciózní tanečnice, otěhotněla v pouhých sedmnácti letech. Otcem byl navíc ženatý muž, což v hluboce konzervativních 30. letech znamenalo nepředstavitelný skandál. Aby rodinu uchránila před veřejným opovržením a nemanželskému dítěti zajistila klidný start do života, rozhodla se babička Ethel May k radikálnímu a bolestnému kroku. Přijala roli Jackovy matky a svou vlastní dceru donutila hrát roli jeho sestry.

Tato milosrdná lež byla udržována s neuvěřitelnou precizností. Malý Jack vyrůstal v domě plném žen (včetně další sestry Lorraine, která byla ve skutečnosti jeho tetou), aniž by kdy pocítil stín pochybnosti. Dokonalá iluze trvala neuvěřitelných 37 let. Ironií osudu zůstává, že obě klíčové ženy jeho života si toto tajemství vzaly do hrobu – June zemřela na rakovinu v roce 1963 a babička Ethel May o sedm let později. Nicholson se tak nikdy nemohl své skutečné matky zeptat jaké to bylo, dívat se na vlastního syna a nechat se od něj oslovovat „sestřičko“.

Píše se rok 1974 a Jack Nicholson prožívá profesní triumf. V kinech září jako soukromý detektiv v noirové klasice Čínská čtvrť (Chinatown), filmu, jehož šokující finále se točí kolem incestu a děsivých rodinných propletenců. V tu chvíli Jack netuší, že realita brzy překoná i ten nejtemnější scénář. Redaktoři prestižního časopisu Time totiž při přípravě velkého profilu narazili na nesrovnalosti v rodných listech, které nedávaly smysl. Když Jackovi zavolali, aby si fakta ověřili, hercova první reakce byla směsicí šoku a nevíry: „Tohle je ta nejšílenější věc, co jsem kdy slyšel,“ vypálil tehdy do telefonu.

Atmosféra byla o to mrazivější, že obě ženy, kterých se mohl zeptat na vysvětlení, už nebyly mezi živými. Matka June i babička Ethel May si své tajemství vzaly do hrobu. Jack se v zoufalé snaze dobrat pravdy obrátil na svou druhou „sestru“ (ve skutečnosti tetu) Lorraine. Ta, tváří v tvář důkazům, nakonec v slzách pravdu potvrdila. Pro sedmatřicetiletého muže, který byl už tehdy otcem a zavedenou hvězdou, to byl blesk z čistého nebe. Celý jeho dosavadní život byl postaven na základech, které se právě teď zhroutily.

Navzdory obrovskému šoku se však Nicholson zachoval nečekaně stoicky. „Byl to dramatický moment, ale neřekl bych, že mě to traumatizovalo. Tou dobou už jsem byl psychicky zformovaný,“ vzpomínal později s typickým nadhledem. Místo toho, aby se nechal pohltit zlostí z celoživotního klamu, pocítil k ženám svého dětství hlubokou úctu. Fascinovala ho jejich neuvěřitelná vnitřní síla a disciplína, s jakou dokázaly toto stigma v tehdejší kruté době utajit. „Byl jsem nesmírně ohromen jejich schopností to tajemství udržet. Pro mě to nebyla zrada, ale akt lásky a ochrany,“ uzavřel tuto kapitolu.

Cesta Jacka Nicholsona ke slávě rozhodně nepřipomínala nablýskanou hollywoodskou pohádku, byla to spíše jízda plná zatáček a rebélie. Už na střední škole v Manasquanu byl „Nick“, jak mu přátelé říkali, živlem k neudržení. Jeho talent pro bavení ostatních a nechuť k autoritám mu vynesly titul „třídního šaška“, ale také rekord, který se jen tak nevidí: celý jeden školní rok strávil po škole. Každý jednotlivý den. Tato raná zkušenost s odporem vůči systému se později stala základním kamenem jeho nejslavnějších rolí – od McMurphyho po Jokera.

Než se ale svět dozvěděl o jeho hereckém géniu, musel Jack projít tvrdou školou života. V roce 1957 narukoval do kalifornské letecké národní gardy, aby se vyhnul odvodu do Koreje, a sloužil tam jako hasič. Mezitím se protloukal v Los Angeles, kde získal práci jako obyčejný poslíček v animačním oddělení studia MGM. Právě tam, mezi stoly legendárních tvůrců Toma a Jerryho – Williama Hanny a Josepha Barbery – poprvé ucítil vůni filmového průmyslu. Nabízeli mu sice místo animátora, ale Jack měl jiný cíl. Chtěl stát před kamerou, nikoliv za rýsovacím prknem.

Zlomový moment nastal, když se Jackovy cesty zkřížily s Rogerem Cormanem, nekorunovaným králem nízkorozpočtových „béčkových“ hororů. Corman v mladém Nicholsonovi uviděl něco, co ostatní přehlíželi – nebezpečné charisma. I když Jack léta dřel v zapomenutých filmech a dokonce zvažoval, že s hraním sekne a bude se věnovat jen psaní scénářů, osud mu přihrál roli alkoholického právníka George Hansona v kultovní Bezstarostné jízdě (1969). Původně měl postavu hrát Rip Torn, ale po jeho hádce s režisérem dostal šanci Jack. Film s rozpočtem pouhých 400 tisíc dolarů vydělal miliony a z Nicholsona udělal přes noc symbol kontrakultury a miláčka kritiky. Svět konečně pochopil, že se zrodila hvězda, kterou nelze zaškatulkovat.

Navzdory pověsti hollywoodského požitkáře byla Nicholsonova pracovní morálka až mrazivě disciplinovaná. Jack nebyl jen hercem, byl „metodikem“, který se do svých postav vpíjel tak hluboko, až to nahánělo hrůzu i jeho kolegům. Nejslavnějším příkladem je natáčení hororu Osvícení (1980). Režisér Stanley Kubrick, známý svou tyranskou snahou o dokonalost, nutil herce k nekonečným opakováním. Scénu u baru s přízračným barmanem Jack natáčel šestatřicetkrát. Aby dosáhl onoho děsivého, vytřeštěného výrazu šíleného spisovatele Jacka Torrance, spal jen pár hodin denně a záměrně se udržoval ve stavu extrémního vyčerpání a neustálého podráždění.

Tento tlak vyústil v jeden z nejděsivějších momentů světové kinematografie – scénu, kdy se sekerou dobývá přes dveře do koupelny. Legendární hláška „Tady je Johnny!“ (Here's Johnny!) přitom v původním scénáři vůbec nebyla. Nicholson ji v záchvatu improvizace vypůjčil z úvodu populární talk show Johnnyho Carsona. Kubrickovi se ten mrazivý kontrast mezi popkulturním vtipem a vražedným šílenstvím natolik líbil, že jej ve filmu nechal.

Jackova schopnost balancovat na hraně geniality a psychózy mu vynesla historický úspěch. S dvanácti nominacemi na Oscara se stal nejnominovanějším mužským hercem v dějinách Akademie. Svou první zlatou sošku si odnesl v roce 1975 za roli Randla McMurphyho v dramatu Přelet nad kukaččím hnízdem. Právě zde se spojilo Nicholsonovo rebelství s režijním géniem Čecha Miloše Formana. Jack do role vložil tolik energie, že diváci v kinech zapomínali, že sledují herce – viděli jen muže, který se odmítá nechat zlomit systémem. Tímto výkonem se definitivně zapsal do historie jako tvář generace, která rozkopala stará pravidla Hollywoodu a nahradila je syrovou, až nepříjemnou upřímností.

Stejně nespoutaný a nepředvídatelný, jako byly jeho postavy na plátně, byl Jack Nicholson i v soukromí. Hollywoodská historie nepamatuje mnoho větších magnetů na ženy. Nicholson se stal symbolem nespoutaného playboye, který si život užívá plnými doušky, a jeho milostný seznam připomíná seznam hostů na předávání Oscarů. Přesto se do chomoutu nechal vmanévrovat pouze jednou – v 60. letech se oženil s herečkou Sandrou Knight. Manželství však vydrželo pouhé čtyři roky, než Jack pochopil, že role vzorného manžela pro něj bude vždy tou nejtěžší.

Jeho nejslavnější a nejbouřlivější vztah přišel v roce 1973, kdy potkal Anjelicu Huston. Tato fascinující dvojice spolu vydržela neuvěřitelných 17 let, i když šlo o horskou dráhu plnou rozchodů, návratů a Jackových veřejně známých nevěr. Definitivní konec přišel až v momentě, kdy Jack Anjelice u večeře oznámil, že čeká dítě s jinou ženou (Rebeccou Broussard). Nicholson má oficiálně šest dětí s pěti různými partnerkami, ale když se ho novináři ptali na jeho pověstného „proutníka“, odpověděl s humorem sobě vlastním: „Oficiálně jich mám šest, ale klidně by jich mohlo být devět tisíc.“

Dnes, ve svých 88 letech, si Jack Nicholson užívá klidu v zaslouženém důchodu. Od roku 2010, kdy se naposledy objevil ve filmu Poznáš, až to přijde?, se před kameru nevrátil, přestože nabídek dostával stovky. Stáhl se do ústraní své rezidence na Mulholland Drive, kde se věnuje své rozsáhlé sbírce umění a občasnému sledování zápasů milovaných Lakers.

I když už se jeho ikonický úsměv na premiérách neobjevuje tak často, jeho odkaz v Hollywoodu zůstává neotřesitelný. Je posledním z mohykánů generace, která se nebála riskovat, šokovat a žít podle vlastních pravidel.

Zdroje: Wikipedia, Ladbible, Economic Times, Novinky