Článek
Životní příběh profesora MUDr. Jana Janského je fascinující spletenec náhody, píle a tragického osudu, který z něj učinil jednoho z nejvýznamnějších, byť zprvu neuznaných, objevitelů v dějinách medicíny. Ačkoliv se chtěl stát chirurgem, osud ho svedl na cestu psychiatrie, kde učinil objev, který zachránil nespočet životů po celém světě – objevil a správně klasifikoval čtyři základní krevní skupiny.
Cesta za poznáním: Od chirurgie k psychiatrii
Janský se narodil na Smíchově, tehdejší průmyslové čtvrti, v rodině mydláře. Od dětství projevoval velkou píli a zvídavost. Po absolvování gymnázia na Smíchově pokračoval ve studiu medicíny na Lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde patřil mezi nejlepší studenty. Jeho skutečným snem však byla chirurgie. Chtěl se stát mistrem skalpelu a zachraňovat životy na operačním sále, po vzoru uznávaného profesora Kyselky.
Po promoci v roce 1898 Janský narazil na tvrdou realitu tehdejšího Rakousko-Uherska, kde nebyly schopnosti a studijní výsledky zárukou úspěchu. Bez politických konexí a rodinných známostí se mu nepodařilo získat místo, po kterém toužil. Zklamaný a bez práce nakonec přijal místo asistenta na psychiatrické klinice v pražské Kateřinské ulici, která sídlila ve starém klášteře.
V té době byla psychiatrie vnímána spíše jako „pavěda“ a její metody byly často sporné. Mnozí lékaři se na duševně nemocné dívali spíše s opovržením a považovali je za beznadějné případy. Janský však na rozdíl od nich nepropadl frustraci a nevzdal se. Přistoupil k oboru s plnou vážností a rozhodl se dokázat, že i duševní zdraví lze zkoumat a léčit na základě vědeckých poznatků.
Janského přístup se odlišoval od konvenční léčby té doby. Věřil, že pacienti by neměli být jen izolováni, ale měli by se aktivně zapojit do procesu uzdravování. Zavedl proto pracovní terapii, která byla na tehdejší dobu zcela revoluční.
Nechal pacienty malovat, uklízet a věnovat se smysluplným činnostem, což jim pomáhalo udržet si denní režim a zlepšit psychický stav. Sám Janský si získal respekt a důvěru pacientů i kolegů, když jednoho dne dokázal zklidnit agresivního pacienta, který ho napadl zezadu a pokusil se ho uškrtit. Místo násilí použil klidné slovo a svou trpělivost, což na přednostu Kuffnera udělalo velký dojem. Tento moment ho přesvědčil, že mladý lékař si zaslouží jeho plnou důvěru a podporu, a dal mu volnou ruku pro jeho inovativní výzkumy.
Zázrak a tragédie: Impuls k objevu
Jedna z nejdramatičtějších a nejzásadnějších událostí v životě Jana Janského se odehrála přímo na psychiatrické klinice, kde pracoval. Byl to moment, kdy se sny o chirurgii a realita psychiatrie protnuly a vytvořily impuls pro jeden z největších objevů v dějinách medicíny.
Janského pracoviště v Kateřinkách nebylo jen místem pro léčbu, ale i pro výzkum. Jedné noci si jedna z pacientek, trpící duševní poruchou, v zoufalství podřezala žíly střepem z rozbitého okna. Ráno byla nalezena bezvládná, v kaluži krve. Vyděšený manžel prosil lékaře, aby jeho ženu zachránili za každou cenu, dokonce i za cenu jeho vlastní krve. Ačkoliv byla v té době krevní transfuze považována za extrémně riskantní a často zakázanou, Janský se rozhodl jednat. Provedl transfuzi krve od manžela k jeho ženě. Zázrakem se pacientka uzdravila. To ho přivedlo k myšlence, že duševní stav dárce může mít vliv na úspěšnost zákroku.
Tento nečekaný úspěch však brzy vystřídala znepokojivá zpráva. V Černošicích, nedaleko Prahy, zemřel zraněný chlapec, kterému transfuze krve od jeho vlastní matky nepomohla. Pro Janského, který měl čerstvou zkušenost s úspěšnou transfuzí mezi psychicky nemocnou ženou a jejím zdravým manželem, to bylo naprosto nepochopitelné. Začal si klást zásadní otázky: Proč se jeden přenos krve povedl a druhý nikoliv? Měla duševní choroba ženy vliv na to, že transfuze proběhla dobře? Co když se podstata duševní nemoci nebo zdraví skrývá právě v krvi?
Tyto protichůdné případy ho poháněly k tomu, aby se ponořil do rozsáhlého výzkumu, jehož cílem bylo najít spojitost mezi duševními poruchami a aglutinací, tedy shlukováním krvinek. Netušil, že ačkoliv jeho původní hypotéza byla mylná, dovede ho tento výzkum k objevu, který navždy změní svět medicíny. Jeho honba za odpověďmi na otázky, které se zrodily ze dvou dramatických událostí, odhalila tajemství krve a položila základy moderní transfuze.
Mimo zamýšlený cíl: Objev, který změnil svět
Poté, co ho dva protichůdné případy transfuzí přiměly k pochybnostem, se Jan Janský s typickou houževnatostí a precizností pustil do bádání. Věřil, že klíč k úspěšné transfuzi leží v mysli člověka a že duševní stav ovlivňuje vlastnosti krve. Jeho výzkum se tak stal unikátním spojením psychiatrie a hematologie.
Janský shromáždil obrovské množství dat, což bylo na tehdejší dobu mimořádné. Získal více než 3 160 vzorků krve od svých duševně nemocných pacientů, ale také od zdravého personálu kliniky. Jeho metoda byla jednoduchá, ale nesmírně pečlivá: míchal vzorky krevního séra jednoho člověka s červenými krvinkami druhého a pod mikroskopem sledoval, co se stane. Hledal aglutinaci – shlukování červených krvinek. Každý výsledek zaznamenával do podrobných tabulek, kde analyzoval, jak reaguje krev od duševně nemocného s krví zdravého člověka, a naopak. Strávil nad mikroskopem nekonečné hodiny, ponořen do světa krevních buněk, odhodlaný potvrdit svou teorii.
Po dlouhých a vyčerpávajících pokusech Janský dospěl k závěru, který ho musel zpočátku zklamat. Mezi aglutinací a duševními poruchami neexistovala žádná souvislost. Jeho původní hypotéza se ukázala jako mylná. To však neznamenalo, že jeho práce byla zbytečná. Právě naopak.
V záplavě dat a tabulek si Janský všiml něčeho naprosto přelomového. Pozorované reakce se neřídily stavem mysli, ale určitým, dosud neznámým vzorem. Zjistil, že lidskou krev lze rozdělit do čtyř základních skupin podle toho, jak spolu reagují krevní sérum a červené krvinky. Jeho klasifikace byla naprosto přesná a dodnes platí. Janský je pojmenoval římskými číslicemi:
Skupina I: Dnes známá jako 0. Lidé s touto skupinou měli červené krvinky, které se neshlukly s žádným sérem, zatímco jejich vlastní sérum shlukovalo krvinky všech ostatních skupin. Byli to univerzální dárci.
Skupina II: Dnes A. Jejich sérum reagovalo s krvinkami skupiny III.
Skupina III: Dnes B. Jejich sérum reagovalo s krvinkami skupiny II.
Skupina IV: Dnes AB. Lidé s touto vzácnou skupinou měli krvinky, které se shlukovaly se sérem všech ostatních skupin, zatímco jejich vlastní sérum nereagovalo s ničím. Jsou univerzální příjemci.
Janský shrnul své poznatky ve studii „Hematologická studie u psychotiků“, kterou publikoval v roce 1907. Sám však zřejmě netušil, jakou revoluci tím odstartoval. Pro něj to byl jen vedlejší produkt jeho psychiatrického bádání. Nechal téma krve stranou a vrátil se ke svým hlavním zájmům – psychiatrii a neurologii, kde se věnoval například zkoumání mozkomíšního moku.
Kontroverze prvenství: Janský vs. Landsteiner
Téma prvenství v objevu krevních skupin je složité a plné otazníků. Karl Landsteiner, rakouský patolog, publikoval svůj objev tří krevních skupin (A, B a C, dnes 0) již v roce 1901. Svou čtvrtou skupinu (AB) objevil až v roce 1902 se svými kolegy. Zatímco Landsteiner se na výzkum krve soustředil cíleně, Janského objev byl spíše vedlejším produktem jeho psychiatrického bádání. Ani jeden z nich o práci toho druhého nevěděl.
Landsteinerovi se dostalo mezinárodního uznání, a v roce 1930 obdržel za svůj objev Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Janský, který mezitím trpěl srdečními chorobami a zemřel v roce 1921 ve věku pouhých 48 let, se uznání za svého života nedočkal.
Prvenství mu bylo přiznáno až posmrtně, a to díky americké lékařské komisi. Referovali o něm švédští a čeští chirurgové na mezinárodním kongresu v Londýně. Američané poté uznali Janskému prvenství, protože jako první správně popsal a klasifikoval všechny čtyři krevní skupiny.
Janský jako symbol života
Jan Janský se nikdy nedočkal slávy, kterou si zasloužil, ale jeho odkaz je nesmrtelný. Jeho systém klasifikace krevních skupin se stal základem pro bezpečné krevní transfuze, které každoročně zachrání miliony životů.
Na jeho počest se dobrovolným dárcům krve v České republice a na Slovensku uděluje Medaile prof. MUDr. Jana Janského.
Zdroje: Český rozhlas, idnes, Wikipedia, Forum24
