Článek
Cesta za světovým rekordem nezačala na atletickém oválu, ale v zaprášené učebně přírodopisu. Když bylo Ryuseiovi čtrnáct let, jeho učitel pronesl větu, která většině spolužáků prošla hlavou bez většího povšimnutí: „Zvířata běhající po čtyřech jsou evolučně mnohem efektivnější a rychlejší než my lidé.“ Zatímco ostatní dál tupě hleděli do učebnic, v Ryuseiovi se něco zlomilo. Jako aktivní fotbalista s nadprůměrnou fyzičkou začal okamžitě přemýšlet o hranicích lidských možností. „Pokud jsou zvířata rychlejší díky technice pohybu, proč by se ji nemohl naučit i člověk?“ vrtalo mu hlavou.
Ryusei v tom neviděl jen bizarní kuriozitu, ale seriózní sportovní výzvu, která mu umožnila spojit dětskou hravost s vrcholovou disciplínou. Od toho dne už nechodil po škole s kamarády na videohry, místo toho mizel v blízkém lese, kde v kleče a v předklonu zkoušel, jaké to je, když se ruce stanou nohama. „Tenkrát jsem si řekl, že budu první, kdo dokáže, že hranice mezi lidským sprintem a zvířecím během není tak nepřekonatelná,“ vzpomíná dnes s úsměvem čerstvý rekordman.
Trénink s opicemi a kočkami
Ryuseiův trénink připomínal spíše vědecký výzkum než klasickou atletickou přípravu. Zatímco ostatní běžci ladili odraz z bloků, on trávil hodiny u výběhů v zoo, kde s blokem v ruce analyzoval každý pohyb primátů a kočkovitých šelem. Sledoval, jak přenášejí váhu, jak pracují jejich lopatky a jakým způsobem využívají švih zadních končetin k raketovému startu. „Studoval jsem ty nejlepší ‚profesionály‘ v oboru,“ vysvětluje s nadsázkou. Aby svou techniku vypiloval k dokonalosti, konzultoval své poznatky dokonce se sportovními lékaři, kteří mu pomáhali adaptovat zvířecí biomechaniku na lidskou anatomii.
Tento neobvyklý zápal však vyžadoval i velkou dávku tolerance od jeho okolí. Představte si, že se vaše dítě místo fotbalu rozhodne trénovat sprint po všech čtyřech. Jeho matka, Juko, však nikdy nezapochybovala. Namísto kroucení hlavou se stala jeho největší fanynkou a na den, kdy se měl stát rekordmanem, mu vyrobila ručně malovaný transparent.
Podpora ale přišla i z nečekaných míst. Když Ryusei loni musel pokus o rekord odložit kvůli nedostatku peněz, spojili se jeho bývalí spolužáci ze základní školy a založili oficiální podpůrný tým. „V dnešní době, kdy se lidé soustředí jen na to, co se jim vyplatí, je osvěžující vidět někoho, kdo jde za svým snem bez ohledu na to, jak bláznivě vypadá,“ nechal se slyšet vedoucí jeho fanklubu Ko Hiroe. Pro Ryuseie tak nebyl finální sprint jen osobním triumfem, ale poděkováním všem, kteří věřili, že i ten nejbizarnější sen stojí za to uskutečnit.
Drama na stadionu v Tottori
Den D nastal 24. září 2025 na stadionu v prefektuře Tottori. Mezi diváky nechyběl starosta města Yonago, Takashi Igi, ani přísný komisař Guinnessových světových rekordů s digitálními stopkami v ruce.
První start skončil po pár metrech. Ryusei ztratil rytmus a musel pokus přerušit. Druhý start dopadl podobně – koordinace mezi rukama a nohama, kterou tak dlouho piloval v písku pláží, na pevném atletickém povrchu s vysokým odrazem náhle selhala. Ryusei se ale nenechal rozhodit. „Cítil jsem obrovskou zodpovědnost vůči všem, kteří mě přišli podpořit,“ přiznal později.
Na třetí pokus se všechno propojilo. Po výstřelu Ryusei doslova vystřelil vpřed. Jeho pohyby byly plynulé a neuvěřitelně agresivní. Digitální tabule v cíli mluvila jasně: Ryusei uběhl 100 metrů za 14,55 sekundy. Celý stadion propukl v jásot. Ryusei nejenže vymazal dosavadní rekord Američana Collina McClura (15,66 s), ale jako první člověk v historii stlačil čas pod magickou hranici 15 vteřin.
Jeho ambice jsou nyní mnohem divočejší. Hodlá trénovat ještě tvrději, pilovat svou techniku na tartanových drahách a posouvat hranice lidského těla až k bodu, kdy se v přímém souboji dokáže vyrovnat skutečným obyvatelům divočiny. Chce být ambasadorem „běhu po čtyřech“ a ukázat světu, že lidský pohyb se nemusí omezovat jen na vzpřímenou chůzi.
Zdroje: Guinness Worl Records, Asahi
