Je Voynichův rukopis důkazem o ztracené civilizaci, nebo staletí trvající fór

Existuje kniha, která i po šesti stoletích mlčení zahanbuje ty nejlepší mozky naší civilizace. Kryptoanalytici z dob světových válek, kteří prolomili nejsložitější nepřátelské kódy, vědci z Yale a Oxfordu, lingvisté a dokonce i matematici z éry umělé inteligence, ti všichni neuspěli. Její stránky nesou poselství, které se tváří jako jazyk, ale vzdoruje každé snaze o překlad. Vědecká data ji umisťují do éry renesanční Itálie (1404–1438), zatímco legendy ji spojují s pražskými alchymisty a císařem Rudolfem II. Je to geniální podvrh, nebo další neprolomená šifra v dějinách lidstva?

Na první pohled by se zdálo, že jde o renesanční farmakologické kompendium či herbář, což byl běžný typ středověkého díla. Rukopis, který je v současnosti uložen pod katalogovým číslem MS 408 v Beinecke Rare Book and Manuscript Library na univerzitě v Yale, tvoří přibližně 240 stran telecího pergamenu.

Klíč k uchopení rukopisu spočívá výhradně v jeho ilustracích, neboť text psaný neznámým písmem Voynichese je nečitelný. Analýzou kreseb byl rukopis rozdělen do šesti tematických sekcí, které samy o sobě vyprávějí příběh o ztraceném nebo mystickém poznání. Nejobsáhlejší je Botanická sekce, plná kreseb rostlin. Zde narazíme na první nesrovnalost: naprostá většina těchto rostlin neexistuje na Zemi. Nejedná se o přesné kopie známých druhů, nýbrž o kompozity, kořeny jedné rostliny jsou spojeny s listy druhé, květy s roslinou třetí. Jsou to druhy z jiného světa, nebo jen bujná fantazie středověkého kreslíře?

Tento podivný herbář je následován Astronomicko-astrologickou sekcí. Ta zahrnuje diagramy s měsíci, slunci a symboly Zvěrokruhu. Ty jsou sice konvenční (Býk, Ryby, …), ale doprovázejí je kresby 30 nahých ženských postav, z nichž každá drží hvězdu nebo je k ní připoutána. Astrologie je zde propletena s lidskou anatomií, nebo možná rituálem.

Nejvíce surrealistickou je Biologická či Balneologická sekce. Tato část obsahuje hustý text prokládaný kresbami nahých, korunkami ozdobených žen koupajících se v propletené síti bazénů a trubek, kterými proudí tekutina. Co symbolizuje toto propojování? Je to lékařská ilustrace, alchymistický proces, nebo zobrazení tajných ženských rituálů?

Kosmologická sekce obsahuje složité kruhové diagramy, včetně slavného rozkládacího folia s devíti rozetami propojenými cestami, na nichž jsou zobrazeny hrady a něčím, co se zdá být sopkou. Je to mapa? Ať už hvězdné oblohy, či ztraceného, bájného kontinentu?

Po ní následuje Farmaceutická sekce a Recepty, kde se vrací téma herbáře, tentokrát s kresbami částí rostlin a záhadných lékárnických nádob, po nichž následuje sekce čistého textu se zarážkami, připomínající kuchařku pro mystické elixíry.

Radiokarbonové datování pergamenu provedené v roce 2009 na University of Arizona jasně ukázalo, že materiál je z let 1404 až 1438. To spolehlivě vyvrátilo mnoho starších teorií o autorství z 13. století. Jak je ale možné, že rukopis ze začátku 15. století obsahuje ilustrace, které v mnohém předcházejí dobové evropské botanické poznání? Rostliny se nepodobají žádným evropským druhům. Spekulovalo se dokonce o aztéckém Nahuatlu a rostlinách z Nového Španělska, což je ale v přímém rozporu s datováním pergamenu. Rukopis je tak časová anomálie – středověký pergamen s obsahem, který se tváří jako sci-fi renesanční farmakologie.

Potvrzená historie rukopisu začíná až o 150 let později v Praze, která byla centrem esoteriky a alchymie pod vládou Rudolfa II. (1576–1611). Tato pražská stopa je klíčová pro evropský kontext a legendu o 600 dukátech.

Prvním známým majitelem byl v 17. století alchymista z Prahy Georg Baresch, který rukopis označil za „Sfingu“ zabírající zbytečně místo v jeho knihovně. Baresch se zoufale snažil zjistit jeho smysl a dvakrát zaslal kopie nečitelného písma do Říma jezuitskému učenci Athanasiovi Kircherovi, proslulému svými (často spornými) dešifrovacími metodami.

Po Bareschově smrti se rukopis dostal k jeho příteli, rektorovi Karlovy univerzity Janu Marku Marcimu. Ten v roce 1665 poslal knihu Kircherovi s průvodním dopisem, který byl u knihy nalezen až roku 1912. V tomto dopise Marci uvádí, že podle jeho zesnulého přítele, kryptografa Raphaela Mnishovského, rukopis kdysi patřil císaři Rudolfu II., který za něj zaplatil astronomickou částku 600 dukátů (ekvivalent více než dvou kilogramů zlata). Tato transakce vložila do záhady punc královské exkluzivity.

Na první straně rukopisu je slabě, ultrafialovým světlem čitelný, podpis Jakuba Hořčického z Tepenec, dvorního lékárníka a správce císařských botanických zahrad. Spekuluje se, že mu rukopis mohl být postoupen Rudolfem II. jako částečná úhrada dluhu, čímž by se uzavřel kruh pražského, alchymistického propojení.

Po odeslání Kircherovi rukopis na více než dvě staletí zmizel v jezuitské knihovně Collegio Romano. Na světlo se rukopis vrátil až v roce 1912, kdy ho polsko-litevský knihkupec a dobrodruh Wilfrid Voynich objevil mezi rukopisy, které získal v jezuitském semináři Villa Mondragone poblíž Říma. Voynich si okamžitě uvědomil potenciál rukopisu a zasvětil zbytek svého života snaze o jeho dešifrování a proslavení – a dal mu tak své jméno. Od té doby, až do jeho darování univerzitě Yale v roce 1969, začala horečka dešifrování, která zasáhla největší mozky 20. století.

Tajemství rukopisu spočívá ve Voynichese, neznámém písmu psaném hladkým tahem (což naznačuje, že pisatel psal plynule, ne šifroval písmeno po písmenu) a s unikátní abecedou o zhruba 20–25 znacích.

Na dešifrování pracovali ti nejlepší z nejlepších, včetně amerických a britských codebreakerů z první a druhé světové války, kteří přitom prolomili nejsložitější nepřátelské kódy. Neuspěli. Text vzdoruje všem známým metodám. Není to jednoduchá substituční šifra, frekvence písmen neodpovídá žádnému známému jazyku a nese rysy až přílišné regularity. Rukopis má velmi nízkou entropii, což v praxi znamená, že je až podezřele předvídatelný a postrádá znaky skutečného jazyka.

Ve 21. století se záhada přesunula do sféry statistické lingvistiky a informatiky. Fyzik Marcelo Montemurro z University of Manchester zjistil, že text vykazuje sémantické sítě a statistické shlukování slov podle tématu, což je charakteristické pro skutečné, přirozené jazyky. Montemurro tvrdí, že takto sofistikovanou lingvistickou strukturu nebylo možné vytvořit jako podvrh v 15. století, protože akademické znalosti o těchto strukturách neexistovaly. Analýzy naznačují, že by se mohlo jednat o zakódovanou verzi nějakého přirozeného jazyka od germánských dialektů přes ukrajinštinu až po asijské jazyky.

Matematik Gordon Rugg ale tvrdí, že by se mohlo jednat o vymyšlený jazyk a pouze jakýsi shluk nesmyslných znaků a kontruje, že podobné statistické rysy dokázal vytvořit pomocí jednoduchého mechanismu Cardan Grille (děrovaná šablona pro generování textu), byť tento nástroj vznikl až později. Rugg a jeho kolegové demonstrovali, že i lidé, kteří se snaží úmyslně psát nesmyslný text, generují text s mnoha neobvyklými statistickými vlastnostmi, které Voynichův rukopis vykazuje. Pro Rugga je text buď záměrný trik, nebo geniálně konstruovaný umělý jazyk (např. předchůdce filozofických řečí, byť vzniklý o dvě století dříve).

Tento akademický souboj o podstatu – zda je Voynichův rukopis dílo génia, nebo podvrh století – je esencí jeho trvalého kouzla. Dokonce i uznávaný kryptolog Craig Bauer přiznává, že neustále mění názor, protože sázky jsou vysoké: rozluštění by mohlo potenciálně přepsat dějiny vědy kvůli spekulacím o pokročilém poznání skrytém v ilustracích.

Spektrum dešifrovacích pokusů sahá od seriózních lingvistických analýz až po extravagantní tvrzení. Moderní snahy o digitální a multispektrální skenování (např. v roce 2024), které hledají neviditelné detaily, naznačují, že i v době umělé inteligence a sofistikované vědy rukopis stále skrývá fyzické tajemství. Je to důkaz, že příběh nekončí v 17. století u jezuitů, ale je aktivně živý i dnes.

Zdroje: History Extra, Wikipedia, Britannica, BBC