Jediná obyvatelka Monowi je starostkou, barmankou i šerifem zároveň

Monowi v Nebrasce je obec, která se stala celosvětovým symbolem nezdolnosti venkova a tichým důkazem, že domov je tam, kde je srdce, bez ohledu na počet obyvatel. Na ceduli u silnice svítí neměnný nápis: Population: 1.

Monowi, což prý v neidentifikovaném jazyce původních obyvatel znamená „květina“, bylo založeno v roce 1902. Rozmach nastal s prodloužením železnice Mason, Elkhorn a Missouri Valley Railroad. Jako mnoho osad na Velkých pláních, i Monowi zažilo krátké období slávy, kdy sloužilo jako důležitá zastávka. Ve 30. letech 20. století dosáhla populace svého vrcholu, čítající zhruba 150 duší. Městečko bylo rušné. Fungovala zde pošta, několik obchodů s potravinami, restaurace, ba dokonce i malá věznice a samozřejmě kostel a škola s jednou třídou. Právě do této školy chodila malá Elsie Eiler, která vyrůstala na farmě jen kousek za městem. Tam se seznámila s Rudym, chlapcem, se kterým později sdílela lavici i školní autobus, který je vozil do vzdálenější střední školy.

Jenže po druhé světové válce začalo americké venkovské srdce pomalu a neodvratně krvácet. Ekonomické podmínky v zemědělství se zhoršovaly, a mladá generace táhla za vidinou lepší práce, vyšších platů a modernějšího života do velkých center. Městečka jako Monowi, kdysi pulzující životem díky železnici a farmám, začala skomírat.

Úpadek byl postupný a bolestně chronologický. Poslední rozloučení v dřevěném metodistickém kostele, který pamatoval více než sto let historie obce, se konalo v roce 1960. Byl to pohřeb Elsiina otce. Pošta zavřela v roce 1967, následována posledními obchody s potravinami. V roce 1974 byla uzavřena i škola, což byl symbolický milník. Téhož roku se za prací odstěhovaly i obě děti Elsie a Rudyho.

Přestože Monowi už pomalu připomínalo město duchů, Elsie a Rudy se rozhodli postavit úpadku na odpor. V roce 1971 se vrátili k tradici a znovu otevřeli starou hospodu, která kdysi patřila Elsieinu otci. Tak se zrodila Monowi Tavern. Elsie sice po návratu Rudyho z války a své vlastní krátké anabázi v Kansas City s vidinou práce letušky, zjistila, že pro ni velké město není, a Monowi pro ni vždy bylo a zůstalo domovem. Taverna se stala nejen jejich živobytím, ale i posledním společenským centrem umírající obce.

Při sčítání lidu v roce 2000 už Monowi oficiálně čítalo pouhé dva obyvatele: manžele Eilerovy. Rudy Eiler, hluboce oddaný čtenář, zemřel v roce 2004. A tehdy Elsie zůstala sama. Sama v obci, která byla stále oficiálně registrovaná, ačkoliv už ji nikdo jiný neobýval. Elsiein smutek, ač jistě hluboký, se proměnil v neochvějné odhodlání. Rozhodla se, že i přes Rudyho odchod dům a obec, které milovali, neopustí. „Zvolila jsem si, že zde zůstanu. Je to domov,“ prohlásila.

Zatímco jiné menšinové obce na Velkých pláních se nechávají administrativně zrušit (unincorporated), Elsie se rozhodla pro opačnou cestu. Aby si Monowi udrželo svůj status a tím i nárok na státní finance, musela Elsie převzít všechny administrativní funkce. Stala se tak starostkou, úřednicí, pokladní, radou a šerifkou v jedné osobě. S nefalšovaným nebraským humorem podotkla, že volby, které musí každý rok vypsat, jsou jednoduché, protože je jediná, kdo volí.

Elsiiny denní povinnosti jsou fascinující ukázkou administrativní kuriozity. Je povinna každý rok vypracovat plán údržby obecních komunikací, aby obdržela státní fondy, které jsou mimo jiné potřeba k udržení provozu čtyř pouličních lamp. A to nejlepší: musí každoročně vybrat zhruba 500 dolarů na daních, které platí sama sobě, aby udržela v chodu veřejné osvětlení a vodovod.

Absurdita pokračuje, když žádá o licenci na prodej alkoholu a tabáku. „Žádost odešlu tajemníkovi obce, což jsem já,“ vysvětluje. „Pak ji podepíšu jako úřednice a předám ji sama sobě jako majitelce baru.“ Zkrátka, celé byrokratické kolečko oběhne uvnitř jedné, neobyčejně vitální osmdesátnice. Nedá se přitom popřít, že je to právě její neústupná snaha udržet Monowi administrativně „naživu“, co obci zachovalo její unikátní status a přitáhlo celosvětovou pozornost.

Zároveň však Elsie s láskou spravuje Rudyho odkaz: Rudy’s Library. Knihovna, umístěná v malé bílé budově, je doslova narvaná pěti tisíci svazky, které shromáždil její zesnulý manžel. Rudy, jak bylo řečeno, byl vášnivý čtenář, a knihovna, která je nyní přístupná veřejnosti, slouží jako tichá připomínka jejich společného života a důležitosti kultury i v té nejmenší komunitě.

Příběh Monowi a Elsie se po Rudyho smrti stal celosvětovou mediální senzací. Zpráva o obci s jedním obyvatelem obletěla svět, a Monowi začalo lákat „turisty zvědavce“ ze všech koutů světa. Lidé sem jezdí, aby se setkali s Elsie a zažili atmosféru místa, kde se demografie zastavila a kde čas plyne jinak.

Monowi Tavern, označená cedulí jako „Světově proslulá Monowi Tavern. Nejstudenější pivo ve městě!“, je jediným komerčním bodem, který zůstal. Turisté zde nacházejí vřelé přijetí. Elsie, která je podle fotografií i svědectví cestovatelů jako Seth Varner (mladý fotograf dokumentující Nebrasku), i v pokročilém věku neuvěřitelně čilá, si s návštěvníky ráda popovídá. Monowi Tavern je stále jejím domovem, místem, kde tráví dvanáct hodin denně, obsluhuje projíždějící cestující a vaří. Set Varner, který Monowi navštívil opakovaně, zdůrazňuje, že Elsie dělá „výborný burger“ (mean burger). Během těchto rozhovorů Elsie s radostí vzpomíná na staré časy, kdy bylo Monowi v rozkvětu, a dělí se o vzpomínky na život s Rudym.

Monowi je dnes esencí amerického venkovského srdce: opuštěný kostel, kde jsou místo lavic uskladněny pneumatiky, rozpadající se budovy bývalých obchodů, a jeden malý, bílý dům a jedna hospoda, které drží vše pohromadě. Údaj z posledního sčítání lidu v roce 2020, který zpočátku naznačoval nárůst populace na dva, byl nakonec vysvětlen jako statistický šum, známý jako diferenční soukromí, který má chránit anonymitu respondentů v řídce osídlených oblastech. Realita zůstává: Monowi je Elsie Eiler.

Devadesátiletá Elsie Eiler zůstává jedinou obyvatelkou. Je to poslední hrdinka Velkých Plání, žena, která ztělesňuje tvrdohlavou oddanost svému domovu. Její boj s byrokracií, její láska k manželovi, zhmotněná v knihovně, a její denní dvanáctihodinová směna za barem svědčí o tom, že i v absolutní samotě lze najít smysl života. Dokud Elsie zvedá telefon, vydává si licenci na alkohol a podává ten nejlepší burger v okrese, Monowi žije.

Zdroje: Reuters, Wikipedia, BBC, Daily Mail