Článek
Se svými pražskými kolegy se často rozcházíme v pohledech na šetrnost k životnímu prostředí, a to hlavně v otázce užívání osobního automobilu. Bydlím v Aši, což je město s třinácti tisíci obyvateli o rozloze necelých 56 km2. Ve srovnání s Prahou jsme mikro město a ne zrovna hustě zalidněné.
Často schytávám kritiku například ve chvíli, kdy zjistí některý z mých kolegů, že jsem jel na nákup, do práce, nebo nedej bůh k příbuzným autem. „A proč jsi jako nejel eMHáDéčkem?“ slýchám pokaždé. „Podívejme na pana pohodlného,“ zaznívá od dalšího.
Moje jízdy autem ale nejsou o žádné pohodlnosti nebo nechuti jezdit hromadnou dopravou. Věc se má tak, že v menších obcích jednoduše není hromadná doprava samozřejmostí, respektive není tak dostupná. Autobusy tu nejezdí po celém městě a už vůbec ne v pětiminutových intervalech, jak tomu je například v Praze. Pokud bych si chtěl dojet autobusem na nákup, musel bych si počkat klidně i čtyři hodiny, než se autobus vrátí na zastávku, kde jsem vystoupil. Rychlejší je dojít si do obchodu pěšky, to ale není v Aši zrovna procházka na patnáct minut. 56 km2 není úplně malá plocha k obíhání obchodů a supermarket na každém rohu tu také nečekejte. Takže ve chvíli, kdy mě tlačí čas, nebo potřebuji koupit víc jak dvě položky, je cesta autem jediná možnost.
Cesty do práce jsou na tom podobně jako nákupy. Pracuji pět kilometrů od domu, takže pěšky jdu do práce tři čtvrtě hodiny a autobusem bych přijel buď s hodinovým předstihem, nebo o dvacet minut později. Nabízí se ještě dojíždění na kole, čehož občas využívám, ale ihned po probuzení nemám zrovna chuť nuceně sportovat.
Život v malém městě je prostě diametrálně odlišný od života v Praze, kde je vše naservírováno prakticky pod nosem. Pro Pražáka není problém nemít auto, žít skromně v malometrážním bytě (jiné možnosti mají jen velmi bohatí) a produkovat minimum CO2. Jako Pražan bych při každodenním pohledu na ucpaný Barrandovský most a neustálém čichání výfukových plynů také nejradši zakázal provoz aut se spalovacími motory a přikázal všem, ať chodí pěšky. Nemám ale bohužel tu výsadu a v Praze nežiji. Na svůj vůz jsem odkázán prakticky denně. Nemám jinou možnost, jak se dopravovat do práce, na nákup nebo k příbuzným.
Bylo mi doporučeno, abych šel alespoň ekologičtější cestou a pořídil si elektromobil. Věřte, že bych si ho rád koupil, ale jejich ceny začínají vysoko nad finančními možnostmi běžného člověka. Samozřejmě, že by bylo krásné mít elektromobil, který bych každý den připojil do elektrické sítě svého ekologického domu poháněného čistě z obnovitelných zdrojů, to by ale nesměl být zelený život tak nákladný.
Už chápete, proč je pro mě a další maloměšťáky Green Deal natolik vzdálený? Není to o tom, že bychom nechtěli žít zeleněji, my jednoduše nemůžeme.
