Článek
Stál nahý na chladné podlaze osvětimské třídící stanice. Rakouský psychiatr a neurolog Univ.-Prof. DDr. Viktor Emil Frankl přišel během několika okamžiků o všechno, co tvořilo jeho identitu. Esesáci mu vzali šaty, osobní věci, snubní prsten i rukopis celoživotního vědeckého díla, který ukrýval pod kabátem. Zbyla mu jen holá existence. Když si později oblékl otrhaný kabát po člověku, kterého nacisté právě poslali do plynové komory, našel v jeho kapse útržek židovské modlitební knihy se slovy: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jeden. A budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou.“
Právě v této chvíli, kdy byl zbaven všeho, co dosud považoval za své, začala jedna z nejpozoruhodnějších životních cest 20. století. Frankl během holokaustu přišel téměř o celou svou rodinu, ale namísto toho, aby propadl nihilismu, dokázal v samotném srdci temnoty položit základy jednoho z nejvýznamnějších psychoterapeutických směrů – logoterapie. Muž, který sám ztratil téměř vše, zasvětil zbytek svého života tomu, aby pomáhal druhým nacházet smysl života.
Kořeny v českém srdci a stín první války
Viktor Emil Frankl se narodil 26. března 1905 ve Vídni do židovské rodiny státního úředníka Gabriela Frankla krátce poté, co se jeho rodiče do rakouské metropole přistěhovali. Jeho vazby k českým zemím byly nesmírně hluboké – oba rodiče odtud pocházeli. Maminka byla potomkem starého pražského židovského rodu a otec se narodil v jihomoravských Pohořelicích u Brna. Viktor vyrůstal se starším bratrem Walterem a mladší sestrou Stellou v chudinské čtvrti Leopoldstadt, kde denně zakoušel tehdejší projevy antisemitismu a sociálního napětí.
Během první světové války zasáhla rodinu tak hluboká hmotná nouze, že děti byly nuceny chodit žebrat a krást na pole, aby vůbec zahnaly hlad. Už tehdy se u chlapce projevovala neobyčejná hloubka myšlení. Když mu bylo pouhých třináct let, školní profesor přírodopisu Fritz třídě oznámil, že život je pouze chemický proces spalování a oxidace. Mladý Viktor tehdy vstal z lavice s otázkou: „Pane profesore, pokud je tomu tak, jaký smysl potom život vůbec má?“ Tento moment předznamenal celou jeho vědeckou dráhu. Redukcionismus, který lidskou bytost vnímá jen jako stroj či soubor reflexů, později Frankl označil za novodobý nihilismus, který člověka zbavuje jeho jedinečné schopnosti přesáhnout vlastní fyzično.
Od Freuda k vlastní cestě
O psychologii a psychiatrii se Frankl intenzivně zajímal už během studií na gymnáziu. Lékařský diplom (Dr.med.) získal na Vídeňské univerzitě v roce 1930. Během studia se od počátečního nadšení z psychoanalýzy Sigmunda Freuda a jeho redukce člověka na bytost ovlivňovanou sexuálními impulzy přesunul ke škole Alfreda Adlera a jeho individuální psychologii. Ani s tímto výkladem však nebyl spokojen. Tvrdil, že přestal poslouchat své učitele a začal naslouchat pacientům. Jako vedoucí pavilonu pro ženy po sebevražedných pokusech a pracovník v poradnách pro mládež, kde řešil i tragické sebevraždy studentů při vydávání vysvědčení, si uvědomil, že terapii je třeba vést do hlubších, duchovnějších sfér.
V roce 1937 si otevřel soukromou praxi neurologie a psychiatrie v obývacím pokoji své sestry. Po anšlusu Rakouska v roce 1938 však jako židovský lékař nesměl léčit „árijské“ pacienty. Od roku 1940 do roku 1942 vedl neurologické oddělení v Rothschildově nemocnici – jediné instituci ve Vídni, která ještě přijímala Židy. Zde svými lékařskými diagnózami v několika případech vědomě zachránil nemocné před nacistickým programem eutanazie.
V té době mu Spojené státy nabídly výjezdní vízum. Měl možnost legálně uprchnout do bezpečí, ale rozhodl se vízum nevyužít, protože nedokázal opustit své staré rodiče. Zůstal ve Vídni a v prosinci 1941 se oženil se staniční sestrou Tilly Grosserovou. Šťastné období novomanželů však trvalo pouhých několik měsíců.
Čtyři stanice pekla a útěk od Mengeleho
V září 1942 byla celá rodina deportována. První zastávkou byl Terezín. Podmínky zde byly kruté, plné podvýživy a ponižování, přesto Frankl vzpomínal, jak se vězni snažili udržet si lidskost prostřednictvím kultury, divadla a přednášek. Frankl zde organizoval tajný program na prevenci sebevražd. Po dvou letech však následoval transport do Osvětimi-Březinky. Hned na osvětimské rampě ho doktor Josef Mengele poslal při selekci na levou stranu, což znamenalo jistou smrt. Frankl si však všiml, že na pravé straně stojí skupina mužů, využil chvilkové nepozornosti stráží a opatrně přeběhl doprava. Tím si zachránil život.
Během dvou a půl let prošel Frankl celkem čtyřmi koncentračními tábory: Terezínem, Osvětimí, Dachau (resp. jeho pobočným táborem Kaufering) a Türkheimem. Zažil bití, těžkou manuální práci při stavbě železnic, omrzliny a tyfus. Sám později přiznal, že mu fyzicky pomohla přežít jeho předválečná vášeň pro horolezectví. Tou hlavní silou však byla síla jeho ducha.
Viktor Frankl byl jediným ze své rodiny v Evropě, kdo útrapy holokaustu přežil. Jeho otec Gabriel zemřel v Terezíně na podvýživu a zápal plic ve věku 81 let. Frankl ho doprovodil až k prahu smrti, což mu vnitřně přineslo hluboký mír – věděl, že jeho rozhodnutí zůstat ve Vídni mělo smysl. Jeho matka a bratr Walter zahynuli v Osvětimi. Milovaná manželka Tilly byla utýrána a zemřela v Bergen-Belsenu. Jediná sestra Stella přežila díky tomu, že včas emigrovala do Austrálie.
Logoterapie a existenciální analýza
Koncentrační tábory se staly tou nejstrašnější laboratoří lidské psychiky. Frankl v nich na vlastní kůži otestoval teorii, kterou rozpracovával už od počátku 30. let. Zjistil, že lidé, kteří měli pro co žít – touhu uvidět znovu své blízké nebo dokončit rozdělanou práci –, měli mnohem vyšší šanci na přežití. On sám v táboře neustále v mysli rekonstruoval a promýšlel svůj ztracený vědecký rukopis.
Po osvobození z tábora Türkheim v roce 1945 se vrátil do Vídně a zjistil, že nikoho nemá. V tomto hlubokém prázdnu ho zachránila práce. Během pouhých devíti dnů sepsal knihu …a přesto říci životu ano (v anglickém překladu Man’s Search for Meaning). Stal se zakladatelem logoterapie a existenciální analýzy. Zatímco logoterapie označuje samotnou terapeutickou praxi zaměřenou na smysl, existenciální analýza představuje její filozofické podhoubí. Společně tvoří mezinárodně uznávanou „Třetí vídeňskou školu psychoterapie“, která staví na třech pilířích: svobodě vůle, vůli ke smyslu a smyslu v životě.
Fenomén „nedělní neurózy“
Ztráta smyslu života se v poválečné společnosti stala novým druhem utrpení. Život lidem přestal chutnat, přestože materiálně nestrádali. V této souvislosti popsal Frankl slavný termín nedělní neuróza. Jde o specifickou formu úzkosti a deprese, která lidi přepadá ve chvíli náhlé nečinnosti po skončení pracovního týdne. Během všedních dní je člověk v zápřahu povinností a nemá čas vnímat vnitřní prázdnotu. Jakmile však ruch utichne a nastane neděle, maska spadne a člověk stane tváří v tvář svému existenčnímu prázdnu, což ústí do pocitů nudy, apatie a cynismu. Ti, kteří touto neurózou trpí, se proto podvědomě snaží pracovat i o svátcích, jen aby ze zběsilého zápřahu nevypadli.
Podle Frankla lze smysl života naplnit třemi způsoby, které jsou dostupné každému člověku v jakékoli situaci. První možnost představuje vykonání činu skrze tvůrčí hodnoty, tedy vytvoření smysluplného lidského díla či realizace práce, přičemž každý skutek vykonaný s ohledem na druhé lidi se stává sebepřesahujícím. Druhou cestou je naplnění zážitkových hodnot prožitím něčeho, co člověka obohacuje a povznáší, jako je umění či příroda, případně skrze hluboký lidský vztah založený na lásce. Třetí způsob pak spočívá v utrpení a realizaci postojových hodnot, které vyjadřují způsob, jakým se člověk postaví k nevyhnutelnému utrpení či beznadějné situaci, z níž není úniku, jako je například neoperabilní karcinom.
Mezinárodní uznání, vášeň pro výšky a nový začátek
Po návratu z táborů byl Frankl v letech 1946 až 1970 ředitelem Vídeňské neurologické polikliniky. V roce 1947 našel nové osobní štěstí, když se oženil s ošetřovatelkou Eleonorou Katharinou Schwindtovou. Eleonora byla katolička, a tak manželé v naprostém vzájemném respektu a toleranci chodili jak do kostela, tak do synagogy, a slavili Vánoce i chanuku. Narodila se jim dcera Gabriela, která se později stala dětskou psycholožkou. Frankl se dožil dvou vnoučat (vnuk Alexander Vesely se stal multimediálním tvůrcem) a tří pravnuček, včetně Anny Viktorie.
V roce 1955 získal titul profesora neurologie a psychiatrie na Vídeňské univerzitě a založil Rakouskou lékařskou společnost pro psychoterapii. Jeho akademický vliv brzy překročil hranice Evropy. Přednášel na 209 univerzitách na všech pěti kontinentech světa, mimo jiné jako hostující profesor na Harvardu, v Dallasu či Pittsburghu. V Kalifornii pro něj dokonce na U.S. International University zřídili speciální profesorskou katedru logoterapie. Během svého života obdržel celkem 29 čestných doktorátů.
Jako první neamerický psychiatr získal prestižní cenu The Oskar Pfister Award od Americké psychiatrické asociace, rakouská akademie věd ho zvolila svým čestným členem a Masarykova univerzita v Brně mu v roce 1994 udělila Zlatou medaili MU. V roce 1995 se stal čestným občanem města Vídně. Celkem publikoval 32 odborných a filozofických knih (některé prameny s pozdějšími výbory uvádějí až 39), které vyšly ve 32 jazycích. Jeho stěžejního díla se prodalo přes devět milionů výtisků a Knihovna Kongresu USA jej zařadila mezi deset nejvlivnějších knih v Americe.
Frankl byl také mužem činu a milovníkem výšek. Byl registrovaným horským vůdcem horolezeckého klubu „Alpenverein Donauland“ a na horách Rax a Peilstein jsou po něm dodnes pojmenovány tři obtížné lezecké cesty. V 67 letech si navíc splnil velký sen a v USA úspěšně získal pilotní licenci pro samostatné lety.
Fascinující je i jeho myšlenkový odkaz pro budoucí generace: Frankl se stal duchovním otcem ideje, že slavná Socha Svobody na východním pobřeží Spojených států by měla mít svůj protipól na pobřeží západním – Sochu Zodpovědnosti. Svoboda bez odpovědnosti totiž podle něj hrozí zvrtnutím do pouhé zvůle.
Profesor Viktor Emil Frankl zemřel na selhání srdce 2. září 1997 ve věku 92 let a je pochován na Starém židovském hřbitově ve Vídni.
Zdroje: Květy, pmc, Frankl Zentrum, Wikipedia
