Článek
Když v září 1990 Josef Lux přebíral ve Žďáru nad Sázavou vedení lidovců, situace v partaji připomínala spálenou zemi. Strana byla paralyzována aférou svého předchozího předsedy Josefa Bartončíka, který byl těsně před prvními svobodnými volbami nařčen ze spolupráce s StB. Pro tehdy čtyřiatřicetiletého Luxe, který ještě před pár měsíci vedl živočišnou výrobu v JZD Zálší, to nebyl triumf, ale oběť. Když se ho novináři ptali, co pro něj zvolení znamená, odpověděl jediným mrazivým slovem: „Kříž.“
Žák, který přerostl svého učitele
Začátky ve vysoké politice byly pro Luxe tvrdou školou. Cítil se jako outsider, kterého pražské elity ignorovaly. Aby v novém světě kapitalismu přežil, projevil nevídanou pokoru i píli – docházel na odborné ekonomické semináře, které pro ministry pořádal Václav Klaus. Lux tehdy působil jako tichý a loajální spojenec, který si poctivě dělá poznámky. Tato „inkubační doba“ mu však posloužila k tomu, aby dokonale přečetl uvažování svých rivalů a připravil se na vlastní emancipaci.
Zlom nastal ve chvíli, kdy si Lux „osahal“ moc a začal budovat vlastní politickou identitu. Zatímco Václav Klaus neochvějně prosazoval rychlou privatizaci a „trh bez přívlastků“, Lux začal akcentovat křesťansko-sociální rozměr politiky. Inspirován německým modelem CDU, přišel s vizí sociálně-tržního hospodářství. Argumentoval selským rozumem a potřebami venkova, čímž se stal přirozenou protiváhou technokratickému stylu ODS. Z tichého žáka se stal nejtvrdší oponent, který dokázal Klausovy vize zpochybnit přímo u jednacího stolu.
Luxovo politické mistrovství se naplno projevilo po volbách v roce 1996. Právě tehdy se z lidovců stal pověstný „jazýček na vahách“. S geniálním marketingovým heslem „Klidná síla“ v zádech Lux pochopil, že i s 9 % hlasů může ovládat směřování celé země. Dokázal mistrně manévrovat mezi ODS a sílící ČSSD Miloše Zemana, přičemž oba lídry udržoval v neustálém napětí. Tato schopnost vyjednat pro svou stranu vliv, který zdaleka neodpovídal volebnímu výsledku, z něj udělala nekorunovaného krále politických koalic 90. let.
Rok 1997: Když „Klidná síla“ ztratila trpělivost
Vrchol Luxova vlivu přišel v roce 1997, kdy se nad druhou vládou Václava Klause začala stahovat mračna. Česká ekonomika, dříve oslavovaná jako „středoevropský tygr“, se zadrhávala a vládní koalice ODS, ODA a KDU-ČSL byla v neustálém napětí. Josef Lux, tehdy už zkušený politický matador, vycítil, že éra dominance Václava Klause končí. Zatímco ODS se zmítala v podezřeních z nejasného sponzoringu a fiktivních dárců (včetně legendárního „Mrtvého dárce“ Pepy z Hongkongu), Lux začal hrát hru o všechno.
Stal se hlavním motorem událostí, které Václav Klaus dodnes s hořkostí nazývá „Sarajevským atentátem“. Právě předseda lidovců tehdy vyvinul enormní tlak na korunní prince ODS, Jana Rumla a Ivana Pilipa. Naznačil jim, že pokud Klaus neodstoupí kvůli aférám s financováním, lidovci z vlády okamžitě odejdou.
Když Ruml s Pilipem vyzvali Klause k demisi v době, kdy byl premiér na státní návštěvě v bosenském Sarajevu, Lux už měl připravený další tah. Ještě tentýž den oznámil demisi lidoveckých ministrů, čímž definitivně poslal vládu k zemi. Pro jedny to byl akt politické hygieny, pro druhé, věrné Klausovi, neomluvitelná zrada v přímém přenosu.
Fenomén „Had na tři“
Právě z této turbulentní doby pochází Luxova nejslavnější a zároveň nejkontroverznější přezdívka. Kritici mu vyčítali, že jeho politické manévry jsou příliš kluzké a že se dokáže vykroutit z jakéhokoli slibu. Legenda o „hadovi na tři“ se stala součástí lidové slovesnosti – v dobových křížovkách byla tato nápověda synonymem pro jméno LUX. Tato nálepka mu sice vynesla pověst mistra politického šachu, ale zároveň navždy poznamenala jeho obraz u části veřejnosti, která v jeho krocích viděla spíše vypočítavost než morální zásady.
Ironií osudu Lux po pádu Klausovy vlády skutečně sahal po absolutní moci. Prezident Václav Havel ho pověřil jednáním o nové vládě a Lux se poprvé vážně připravoval na roli premiéra. Tato ambice dokonce vyvolala satirickou kampaň s billboardy, které mu nad hlavu malovaly královskou korunu s nápisem „Když chceš víc, než můžeš“. Ačkoliv se premiérem nakonec nestal a úřad převzal Josef Tošovský, Lux si v nové vládě udržel pozici vicepremiéra. Ukázal tak neuvěřitelnou politickou životaschopnost: dokázal přežít pád vlády, kterou sám potopil, a vzápětí v té nové opět dominovat.
Smrt těsně pod vrcholem a symbolika krbu
Dvacátého čtvrtého září 1998 se v sídle lidovců zastavil čas. Před novináře předstoupil Josef Lux, ale nebyl to ten rozšafný, mírně zakulacený „sedlák“, na kterého byli zvyklí. Byl viditelně pohublý, v obličeji propadlý, ale v hlase neuvěřitelně klidný. Oznámení o akutní leukémii a okamžité rezignaci na všechny funkce zasáhlo českou veřejnost jako blesk z čistého nebe. V době, kdy se země zmítala v nenávistných sporech o opoziční smlouvu, se najednou politické barvy rozplynuly. Lidé, kteří mu ještě před týdnem nemohli přijít na jméno, mu najednou posílali dopisy plné naděje. Lux se s médii rozloučil prostou větou: „Držte mi palce.“
Celý rok 1999 žilo Česko v naději. Hledání vhodného dárce kostní dřeně se stalo národním tématem. Když se konečně našla shoda u dárce z Itálie, odletěl Lux s rodinou na prestižní kliniku v americkém Seattlu. Samotná transplantace v září 1999 proběhla úspěšně a první zprávy z USA zněly triumfálně: „Nová kostní dřeň neobsahuje zhoubné buňky.“ Jenže osud si vybral krutou daň. Oslabený organismus, zbavený imunity, napadl agresivní virus. Naději na návrat do vlasti vystřídal boj o každý nádech na jednotce intenzivní péče. Josef Lux zemřel 21. listopadu 1999 v brzkých ranních hodinách. Bylo mu pouhých 43 let – věk, kdy většina politiků teprve dozrává pro nejvyšší úřady. Odešel v dálce, oddělen od své země oceánem, ale obklopen těmi nejbližšími.
I ve stínu smrti zůstal Josef Lux věrný své pověsti muže, který neztrácí hlavu. Jeho asistentka Eva Rolečková později zveřejnila jeho poslední vzkaz národu, který v sobě nesl neuvěřitelnou sílu: „Nebrečte a usmívejte se.“ Tento prostý apel se stal jeho politickou i lidskou závětí. Ukázal muže, který přijal svůj osud bez hořkosti, přestože mu život vytrhl z rukou premiérské žezlo i možnost vidět vyrůstat svých šest dětí.
Dědictví moderního Švehly
Dnes, kdy by se Josef Lux dožil sedmdesátky, se na jeho postavu díváme s nostalgií. Historici ho právem přirovnávají k Antonínu Švehlovi – legendárnímu prvorepublikovému státníkovi, který rovněž rozuměl venkovu a uměl mistrovsky tvořit koalice. Lux byl možná „hadem na tři“ pro své soupeře, ale pro českou demokracii byl kotvou.
Byl symbolem éry, kdy politika nebyla jen o marketingu na sociálních sítích, ale o hluboké vnitřní vášni, pevných zásadách a selském rozumu, který se nebál postavit i těm nejmocnějším. Jeho hrob v Hemžích u Chocně zůstává místem připomínky, že politika může mít tvář, duši a v Luxově případě i nečekaně hluboký lidský přesah.
Zdroje: Wikipedia, Rozhlas Plus, Deník, Lidovky, idnes
