Karl Denke prodával skvělé uzeniny. Nikdo netušil, že jsou z lidského masa

Pouhých 27 km od současných českých hranic, v dnešní polské Ziębici, žil tichý muž, kterého místní ctili jako varhaníka v luteránském kostele a ochotného křížonoše při pohřebních průvodech. Přezdívalo se mi „Papa Denke“. Pod touto maskou klidného maloměšťana se však skrývala zrůda.

Právě tento nenápadný muž, Karl Denke, padesátník z Münsterbergu, pod střechou svého skromného obydlí v tichosti vraždil, porcoval a pojídal desítky bezdomovců a pocestných. Maso svých obětí také prodával na nedalekém trhu. Jeho děsivý příběh vyvolal paniku a šokoval i dobový československý tisk, který jej srovnával s dalšími mordy té doby.

Karl Denke, který se narodil v roce 1860 v Oberkunzendorfu, nedaleko Münsterbergu, byl ztělesněním nenápadnosti. Přestože v dětství utekl z domova a byl popisován jako tiché, nemluvné a obtížně vychovatelné dítě, v dospělosti se stal váženým členem devítitisícové komunity Münsterbergu. Jeho životní cesta byla poznamenána ranými neúspěchy v zemědělství, ale později uspěl jako obchodník.

Denke si ve městě vybudoval vizáž laskavého a zbožného člověka. Aktivně se angažoval v místní luteránské církvi, kde sloužil jako varhaník a často vystupoval jako křížonoš v pohřebních průvodech, čímž si vysloužil u místních obyvatel přezdívku Papa Denke (Ta byla dána i kvůli jeho zjevné ochotě poskytnout přístřeší pocestným). Využíval i prodejní licenci, přičemž se živil prodejem koženého zboží a zvláštního druhu uzenin, které prodával na trzích, dokonce v 50 km vzdálené Vratislavi. Tato doplňková činnost, v éře poválečné bídy, nebyla podezřelá, avšak právě ona skrývala jeho strašlivé tajemství. Uzeniny byly totiž připravovány z lidského masa. Denke, muž považovaný za skromného a poněkud omezeného, žil takto téměř dvě desetiletí, aniž by kdokoli tušil, že pod jeho střechou umírají desítky lidí.

Odhalení Karl Denkeho hrůzných činů přišlo 21. prosince 1924 zcela náhodou. Denke využil své reputace a laskavosti tuláků, aby přilákal svou další oběť. Tou byl stolař a tulák Vincenz Olivier. Denke ho pozval do svého bytu s lákavým příslibem dvacet feniků za to, že mu napíše dopis. Olivier seděl u stolu s perem a papírem, zatímco mu Denke diktoval znění. Zmaten a pobaven se však otočil k hostiteli poté, co Denke pronesl bizarní větu: „Adolfe, ty tlustý střevo!“ (v originále „Adolph, du fetter Wanst!“). Právě tento okamžik zvědavosti mu zachránil život.

Otočení stačilo k tomu, aby se Olivier částečně vyhnul úderu motykou, který se Denke chystal zasadit. Motyka sice Olivierovi způsobila hlubokou ránu na spánku, ale zraněný tulák dokázal v nastalém zmatku Denkeovi zbraň vytrhnout a utéct z domu. Jeho křik, že se ho „šílenec“ pokouší zabít, naštěstí zalarmoval sousedy, kteří přivolali policii.

Počáteční vyšetřování ale neprobíhalo hladce. Vzhledem k Denkeho dobré pověsti mezi místními a jeho tvrzení, že šlo o sebeobranu proti Olivierově pokusu o loupež, policie původně Denkeho propustila a Oliviera zatkla za tuláctví. Jenže soudce trval na dalším prošetření Olivierova tvrzení kvůli povaze zranění. Denke byl nakonec zadržen a umístěn do policejní cely. Zde si sériový vrah uvědomil, že jeho dlouholetá hra skončila. Ještě ten den večer, 21. prosince, než stačilo dojít k formálnímu výslechu a než policie prohledala jeho byt, se Karl Denke oběsil. Jako škrtidlo použil, dle různých zpráv, kapesník, nebo tkaničky od bot. Tím si všechna svá temná tajemství vzal do hrobu, ale zároveň otevřel dveře ke konečnému, děsivému odhalení.

Sebevražda Karla Denkeho v cele byla jen předehrou k hrůznému odhalení. Jakmile policie vtrhla do jeho malého domu a přilehlé kůlny, naskytl se jí pohled, který přesáhl i ty nejčernější představy. Nálezy byly tak šokující, že se zpráva okamžitě stala senzací a s hrůzou ji sledoval i dobový československý tisk, který psal o „míse naplněné lidským sádlem“ a „žlutohnědých šlích z lidské kůže“.

Ústředním bodem hrůzy byl však dřevěný dřez v kůlně, naplněný masem ve slaném nálevu, které lékařští znalci bezpečně identifikovali jako lidské ostatky patřící nejméně pěti různým mužům. Tato svědectví o Denkeho kanibalismu doplňovaly hrnce a kádě s uzeným masem a tukem. Zvláště šokující byl nález tří hrnců s vařeným masem ve smetanové omáčce, které bylo částečně pokryto kůží a lidskými vlasy, což definitivně potvrdilo, že Karl Denke maso svých obětí nejen prodával, ale i konzumoval. Kromě toho policie objevila nádoby naplněné lidským sádlem a zařízení, které používal k výrobě mýdla z kostí.

Jeho úklid a preciznost byly stejně děsivé jako jeho zločiny. Policisté zjistili, že Denke ze svlečené kůže svých obětí vyráběl opasky, řemínky, šňůrky a dokonce i šle, které sám nosil. Ve skříních se nacházely zbytky oděvů obětí, svázané těmito řemínky z lidské kůže. Nalezený soupis kosterních pozůstatků pak poskytl děsivý obraz jeho jatek. Vyšetřovatelé shromáždili 420 zubů a stovky kostí, včetně 16 stehenních kostí, 65 kostí nohou a rukou a přibližně 120 článků prstů.

Karl Denke si během let vedl jakousi morbidní účetní knihu, detailní zápisník, ve kterém pečlivě zaznamenával jména svých obětí, jejich rozměry a data vražd. V tomto registru bylo nalezeno celkem 31 jmen, přičemž poslední položka patřila Vincenzi Olivierovi, který ovšem vražednému útoku unikl. I na základě Denkeho vlastních záznamů tak bylo potvrzeno nejméně 30 obětí. Avšak kvůli obrovskému množství lidských ostatků (kostí, sádla, masa) nalezených v jeho domě, odhadují vyšetřovatelé skutečný počet obětí až na 42, možná i více. Jisté je, že Denke začal vraždit již v roce 1903, a jeho činnost tak trvala déle než dvě desetiletí.

Denkeho oběťmi se stávali především zranitelní lidé na okraji společnosti, jako jsou tuláci, chudí pocestní, dělníci a žebráci, které lákal k sobě pod záminkou pomoci či práce, často je vyhledával u místního nádraží. Mezi identifikovanými oběťmi se objevila jména jako Kaspar Hubalek (dělník), Julius Busch (pekař) nebo Emil Exner (rolník). V chaosu poválečné bídy a masivního stěhování, kdy statisíce rodin stále pátraly po zmizelých z první světové války, jejich absence nikoho příliš netrápila a jejich zmizení tak zůstávalo nepovšimnuto.

Sebevraždou si Denke odnesl motivy svých činů do hrobu. Kriminalisté vyloučili sexuální podtext, což vedlo psychology k úvahám, že se jednalo o projev perverzní psychopatie s regresivními nutkáními, možná spojenými s touhou po absolutní kontrole či fetišistickým uspokojením ze zpracování těl. Ať už byl důvod jakýkoli, Denkeho kanibalismus a systematické vraždy jsou považovány za jedny z nejstrašnějších případů v německé kriminalistice.

Odhalení „Kanibala z Münsterbergu“ vyvolalo v malém městě obrovskou paniku. Strach se stal hmatatelným: místní se po měsíce vyhýbali nákupu uzenin, a dokonce i místní konzervárna zkrachovala, protože se nedokázala zbavit podezření, že Denke mohl být jejím dodavatelem masa. Přestože je jeho jméno v mezinárodním povědomí často zastíněno jinými německými sériovými vrahy té doby, Denkeho precizní a kanibalské zločiny dodnes představují šokující kapitolu v historii kriminalistiky. Dům, kde se hrůzy odehrály, stojí v polských Ziębicích dodnes a ještě v 70. letech 20. století byly na pozemku nalézány lidské ostatky.

Zdroje: Wikipedia, Aktuálně, CNN, Welt