Článek
Lev Davidovič Landau byl sovětský fyzik židovského původu, který zásadně přispěl k rozvoji v mnoha oblastí teoretické fyziky. Jeho práce zahrnují podíl na formulování matice hustoty v kvantové mechanice, teorii diamagnetismu, supratekutosti, fázových přechodů, Ginzburgovu-Landauovu teorii supravodivosti, vysvětlení Landauova tlumení ve fyzice plazmatu a teorii neutrin. V roce 1962 dokonce obdržel Nobelovu cenu za fyziku za průkopnickou práci v oblasti supratekutosti.
Matematika byla od dětství jeho vášní
Landau se narodil 22 ledna 1908 v Baku (Ázerbájdžán) v židovské rodině. Jeho otec byl inženýrem v naftovém průmyslu a matka lékařkou. Již v raném věku projevoval mimořádné matematické nadání. Sám o sobě tvrdil, že se naučil integrovat ve třinácti letech a derivovat uměl „od nepaměti“. Po maturitě na židovském gymnáziu studoval rok na obchodní škole, ale v roce 1922 začal na Univerzitě v Baku studovat současně fyziku, matematiku a chemii. V roce 1924 přešel na fyzikální oddělení Leningradské univerzity, kterou absolvoval v roce 1927. Následně nastoupil jako vědecký aspirant do Leningradského fyzikálně-technického institutu pod vedením A. F. Ioffeho.
V letech 1926–1927 publikoval své první vědecké práce. V roce 1929 strávil půldruhého roku v zahraničí, v Dánsku, Anglii a Švýcarsku, kde spolupracoval s předními teoretickými fyziky, zejména s Nielsem Bohrem, kterého považoval za svého jediného učitele. V Cambridge se setkal s Petrem Kapicou, který pracoval v Cavendishově laboratoři. Po konfliktu s Ioffem v roce 1932 odešel Landau do Charkova na Ukrajinský fyzikálně-technický institut, který se brzy stal centrem teoretické fyziky v Sovětském svazu. Zde začal spolu s Jevgenijem Lifšicem a dalšími spolupracovníky psát svůj monumentální Kurz teoretické fyziky. V Charkově pobývalo na stážích i několik významných zahraničních fyziků, včetně Laszla Tiszy a československého fyzika George Placzka.
Od roku 1934 žil Landau s chemičkou Korou Drobancevovou, s níž se oženil až v roce 1946, krátce před narozením syna Igora, který se stal experimentálním fyzikem.
Máte tam chybu, pane Einsteine!
Psal se rok 1930 a v Lipsku právě probíhala konference fyziků. Všichni tam s napětím poslouchají Alberta Einsteina, tehdejší superhvězdu vědy. Jeho přednáška skončí a všichni jsou nadšení, tleskají. Pak se ale přihlásí o slovo mladík, kterému je pouhých dvaadvacet let – je jím Lev Davidovič Landau. Trochu lámanou němčinou začne vysvětlovat, že v Einsteinově výpočtech je něco špatně. Konkrétně mu vadí, jak jedna rovnice navazuje na druhou, že tam chybí logika, důležitá neměnnost a invariance. V sále je najednou ticho jako v hrobě. Všichni čekají, co se bude dít. Einstein se zamračí, znovu si prohlíží rovnice na tabuli, a po chvíli řekne: „Ten mladý muž má pravdu“. Přizná, že udělal chybu, a dokonce požádá ostatní, aby jeho výklad ignorovali. Tímhle odvážným momentem se Landau rázem dostal do popředí zájmu světové fyziky.
Bojovník proti ruskému režimu
Naivní „antiburžoazní“ názory Landaua se v období stalinistického „velkého teroru“ radikálně změnily. V roce 1937, pod tlakem politické situace a profesních střetů, požádal svého přítele Petra Kapicu o přijetí do jeho nově vznikajícího Institutu fyzikálních problémů v Moskvě, kde se stal vedoucím teoretického oddělení.
Landauova policejní fotografie z roku 1938
V roce 1938 se Landau spolu s přítelem Korecem podílel na sepsání protistalinského letáku varujícího před stalinským fašismem. 28. dubna 1938 byl kvůli tomu zatčen. Petr Kapica se za něj statečně postavil a díky jeho intervenci u Stalina a tlaku mezinárodní vědecké komunity, zejména Nielse Bohra, byl Landau po roce propuštěn. Toto věznění ho hluboce změnilo, stal se tišším a opatrnějším, ale v Institutu fyzikálních problémů zůstal pracovat po zbytek života. Věnoval se problémům fyziky nízkých teplot, teorie kosmického záření a elementárních částic.
V letech 1943–1947 působil jako profesor na Moskevské státní univerzitě a mezi jeho žáky patřil i československý fyzik Jozef Kvasnica. V letech 1945–1953 se podílel na sovětském atomovém projektu, za což obdržel řadu ocenění, včetně Stalinových cen, Leninova řádu a titulu Hrdina socialistické práce.
Těžká nehoda a dva měsíce v kómatu
V lednu 1962 utrpěl Landau vážnou automobilovou nehodu a, po níž zůstal 59 dní v kómatu. Přežil díky solidaritě vědců z celého světa, kteří se podíleli na jeho léčení. Z následků nehody se však nikdy plně nezotavil a zemřel 1. dubna 1968 na trombózu po operaci střevní obstrukce.
Držitel Nobelovy ceny
Za svou práci obdržel mnoho ocenění v Sovětském svazu i v zahraničí a byl členem akademií věd několika států. V roce 1962 mu byla udělena Nobelova cena za fyziku. Landau byl rehabilitován až posmrtně v roce 1990. Na jeho počest byl pojmenován kráter na Měsíci a planetka č. 2142.
Spolu s Jevgenijem Lifšicem vytvořil Lev Landau proslulý Kurz teoretické fyziky, monumentální dílo, které se stalo základní učebnicí pro studenty fyziky po celém světě. Přestože je Landau uváděn jako hlavní autor většiny dílů, existují svědectví, že na jeho vzniku se podíleli i další fyzikové, jejichž přínos nebyl vždy plně uznán, například geniální teoretický fyzik Matvej Petrovič Bronštejn, který byl v roce 1938 popraven v rámci stalinských represí.
Zdroje: Wikipedia, Eduportál Techmania, CADTM, The Liberation news
