Článek
Píše se 24. květen 1987. V časných ranních hodinách se v Torontu odehrává scéna jako vystřižená z detektivního románu Agathy Christie. Kenneth Parks, tehdy 23letý elektro pracovník, usíná na gauči u sebe doma, kde sledoval pořad Saturday Night Live. Je půl druhé ráno. Když otevře oči, venku je stále tma. Ale Kenneth stojí v jiném domě. V ruce drží nůž. Jeho tchyně umírá přímo před ním. Kenneth nemá žádnou vzpomínku na to, co se stalo, ani jak urazil 14 mil ze svého domu do domu rodičů jeho manželky. Vše, co vidí, je krev na jeho oblečení. V šoku Kenneth prchá a jede na nejbližší policejní stanici, kam dorazí s mrazivou větou: „Myslím, že jsem zabil několik lidí.“
Události té noci budou po desetiletí zaměstnávat kriminology. Fakta jsou však nesporná. Kennethův tchán byl škrcen do bezvědomí, ale přežil. Jeho tchyně byla bodnuta pětkrát, utrpěla subarachnoidální krvácení z fraktury lebky a zemřela na místě. Kenneth Parks byl vyslýchán sedmkrát, ale jeho příběh zůstával konzistentní. Neměl žádnou vzpomínku na to, co se stalo. Neměl žádný motiv zabít svou tchyni a sveho tchána. V jednu chvíli usínal, v další už vraždil.
Náměsíčnost jako únik před spravedlností?
Nejšokující na celém příběhu však není samotný čin. Navzdory všem důkazům, že spáchal zločin, byl Kenneth Parks shledán z vraždy a pokusu o vraždu nevinným. Jeho obhajoba zněla: „náměsíčnost neboli nesoudné automatismy, jako součást předpokládané epizody somnambulismu.“ Kenneth se vrátil k normálnímu životu a později měl šest dětí. Noc roku 1987 se ale na dlouhou dobu dostala do povědomí veřejnosti. Lidé si kladly otázky, na které neznal nikdo správnou odpověď. Použil Kenneth Parks obhajobu náměsíčností, aby se vyhnul trestu za dokonalou vraždu? Pokud zavraždíte někoho ve spánku, jste vrah, nebo ne? Pokud máte otevřené oči, ale váš mozek spí, měli jste v úmyslu spáchat zločin, nebo ne?
Téměř o dvě desetiletí později, v roce 2006, se Kenneth Parks opět dostal na titulní strany novin. Tentokrát se nečekaně pokusil kandidovat na školního správce. Jeho kandidatura, nepřekvapivě, vyvolala místní odpor a brzy tak byla stažena.
Kenneth Parks ale není ani zdaleka první, kdo použil náměsíčnost jako obranu. V lednu 1859 byla Esther Griggs, chudá Londýňanka, obviněna z toho, že vyhodila své dítě z okna a křičela: „Zachraňte mé děti!“ zatímco její další dvě děti ležely v posteli. Griggs tvrdila, že se jí zdálo, že hoří její dům, a snažila se zachránit svého syna tím, že ho vyhodila z okna. Proti všem předpokladům obhajoba fungovala. Soud uvěřil, že v době vraždy spala, a proto nebyla odpovědná za své činy. Esther Griggs, stejně jako Kenneth Parks, byla zproštěna viny.
O dvě desetiletí později, Simon Fraser, ženatý otec dvou dětí žijící v Glasgow, zachraňoval svou spící rodinu před divokou šelmou, která prorazila podlahu, tím, že jí rozbil hlavu o zem. Po probuzení Fraser zjistil, že zabil svého 18měsíčního syna. Na jeho procesu obhajoba prokázala, že měl dlouhou historii nočních děsů a násilného somnambulismu, včetně pokusu o uškrcení své sestry. Případ proti Fraserovi byl soudem zastaven. Ale s jednou podmínkou. Bylo mu nařízeno, aby po zbytek života spal sám v zamčené místnosti.
Když je mozek napůl vzhůru
Nevíme, zda měl Fraser zavřené oči, když spal během tragického zničení imaginární bestie – pokud spal, předpokládali bychom, že by je měl zavřené. Koneckonců, naše oči nemohou být otevřené, zatímco náš mozek spí. Jsme buď vzhůru, nebo spíme, že ano? Ne tak docela, podle neurologa a specialisty na poruchy spánku Dr. Guye Leschzinera, autora knihy The Nocturnal Brain: Nightmares, Neuroscience and the Secret World of Sleep. „Koncept spánku nebo bdělosti není zcela reprezentativní pro realitu,“ říká Leschziner. „Abychom pochopili, jak je to možné, musíme se potýkat s fenoménem zvaným lokální spánek. Většina z nás si myslí, že být vzhůru znamená, že náš mozek je plně vzhůru. Ale ve skutečnosti jeho malé oblasti neustále upadají do spánku a zase se z něj vynořují. Cítit se vzhůru a vypadat vzhůru neznamená vždy, že je náš mozek aktivní.“
Leschziner jde ještě dál: „Existují velmi jasné důkazy, že když jsou lidé náměsíční, mohou za to části mozku zodpovědné za emoce, pohyb a vidění, které vykazují tento bdělý vzorec, zatímco části mozku, které jsou zodpovědné za racionální myšlení a paměť, vykazují spánkové chování. Pokud se zamyslíte nad tím, které části těchto mozků jsou odpojeny, jsou to ty, které jsou zodpovědné za to, že jste rozumná lidská bytost. Proto se tito lidé tak zvláštně chovají a mívají noční děsy.“
Noční můry a procházky ve spánku
Problémy se spánkem nejsou ničím výjimečným. Až 10 % Britů trpí nočními děsy a skoro polovina populace se někdy potýká se spánkovými potížemi – pandemie je navíc ještě zhoršila. Každý třetí dospělý má příznaky nespavosti a přibližně 22 % z nás je náměsíčných, často se toulají s otevřenýma očima. Většina náměsíčných si nic nepamatuje. Když je někdo probudí, mohou být zmatení, nebo dokonce agresivní. Pokud náměsíčný spáchá zločin, často se odvolává na rodinnou historii náměsíčnosti, což může být relevantní, protože tato porucha skutečně bývá dědičná.
Příkladem je případ Scotta Falatera, inženýra z Phoenixu. Po smrti své manželky v roce 1997 tvrdil, že ji ubodal 44 ranami a utopil, zatímco náměsíčil. Poukazoval na rodinnou anamnézu náměsíčnosti. Falater však neměl štěstí. Soused ho viděl, jak v noci dává pokyn psovi. Porota to vyhodnotila jako důkaz vědomí a úmyslu, a Falater byl shledán vinným z vraždy prvního stupně. Verdikt o vině však u náměsíčnosti není vždy tak jasný. „Neexistuje žádná jednotná odpověď na to, jak se náměsíčnost posuzuje v trestním právu,“ říká právnička Ramya Nagesh. „Osoba, která náměsíční, se neovládá.“ Přesto to neznamená, že je nepříčetná. „Těžko byste našli lékaře, který by je klasifikoval jako nepříčetné,“ dodává Nagesh. Problémem je, jak tyto případy správně zařadit. „Podle mého názoru potřebujeme speciální verdikt pro případy náměsíčnosti. Neoznačoval by je za nepříčetné, ale umožnil by soudu nařídit lékařský dohled.“
Naše skrytá monstra
Vraždy ve spánku jsou naštěstí extrémně vzácné. Jak říká Ramya Nagesh, většina právníků se s nimi během kariéry nesetká. I když obviněný použije obhajobu náměsíčností, musí ji jasně prokázat. „Mě osobně jako autorce thrillerů fascinuje, jak málo toho víme o spánku a mysli. Spánek je přece tak blízko smrti, jak už si všiml Hamlet. Během psaní o nespavosti jsem sama začala mít horší sny, plné nožů a hrůzných činů. Co když se probudím a zjistím, že jsem něco udělal, aniž bych si to pamatovala?“
Neurolog Dr. Michel Cramer Bornemann tvrdí, že spánek odhaluje víc o naší mysli, než tušíme. Cituje Stephena Kinga: „Monstra jsou skutečná. Žijí v nás… a někdy, vyhrají.“ Výzkum ukazuje, že naše činy ovládáme méně, než si myslíme. Kdokoliv, kdo náměsíční, může údajně zabít.
Zdroje: The Guardian, SFA, AP News, Vrchní soud Kanady
