Článek
Dlouhá léta platil za nekorunovaného krále českého funku, originálního textaře a charismatického frontmana, který dokázal rozhýbat zaplněné kluby i festivalové areály. Jako hybná síla legendární formace J.A.R. se Oto Klempíř vyhříval na výsluní bezmezné přízně fanoušků. Jeho rýmy se staly kultovními, jeho hudební i scenáristická stopa v projektech jako Snowboarďáci či Czech Made Man byla nepřehlédnutelná. Jenže pak se v umělci něco zlomilo. Možná nabyl pocitu, že je v běžném showbyznysu málo vidět, nebo že mu dosavadní základna obdivovatelů nestačí. Rozhodl se proto vstoupit na tenký led politiky. A tam, jak známo, platí úplně jiná pravidla hry než na koncertních pódiích.
Většina populace totiž k politickým figurám chová hlubokou apatii, ne-li přímo odpor. Klempíř, který se v oblasti politického marketingu pohyboval roky, má k tomuto řemeslu očividně velmi kladný vztah, ale fatálně nedomyslel, že běžní občané jeho nadšení nesdílejí. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Okamžitě poté, co v dresu Motoristů získal poslanecký mandát a následně usedl do křesla ministra kultury ve třetí vládě Andreje Babiše, zažil drsný náraz. Jeho popularita z dob hudební slávy se během několika měsíců doslova vypařila. Část veřejnosti ho kvůli jeho kontroverzním krokům a buldočí aroganci začala upřímně nesnášet, což se v plném světle ukázalo na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici.
Ze záře reflektorů do politického bahna
Když v srpnu 2025 oznámil svou kandidaturu do Poslanecké sněmovny, jeho mateřská kapela J.A.R. s ním ukončila spolupráci. Muzikanti dali jasně najevo, že nehodlají být spojováni s žádným politickým subjektem, natož s formací jako Motoristé sobě. Klempíř tak vyměnil společenství svobodných umělců za poslaneckou lavici a následně za ministerský post. Možná si představoval, že ho davy budou dál plácat po zádech. Jenže v politice se potlesk zadarmo nerozdává a staré zásluhy z hudebního světa nikoho nezajímají.
Jako ministr kultury Klempíř okamžitě nastoupil na cestu destrukce všeho, co do té doby fungovalo. Nejprve drasticky seškrtal rozpočet svého resortu o neuvěřitelné 3,9 miliardy korun, což vyhnalo do ulic studenty uměleckých škol pod heslem „Stojíme za kulturou!“. Místo dialogu však ministr studentům vzkázal, ať své požadavky píší jinak než na cedule, a na tiskové konferenci karlovarského festivalu cynicky prohlásil, že se u kulturních akcí musí ohlížet na „co největší návratnost“.
Následovalo netransparentní, čistě politické odvolání ředitelky Národní galerie Praha Alicje Knastové, spojené se bleskovým zrušením garanční rady této instituce. Korunu všemu pak nasadil jeho frontální útok na nezávislost veřejnoprávních médií. Klempířův vládní návrh zákona, který ruší koncesionářské poplatky a převádí financování České televize a Českého rozhlasu přímo pod státní rozpočet, vyvolal stávkovou pohotovost v obou institucích. Když k tomu připočteme jeho absurdní výpady proti divácky úspěšným pořadům jako StarDance, které by podle něj veřejnoprávní televize vůbec neměla vysílat, je logické, že se z dříve milovaného kreativce stal nepřítel kulturní obce číslo jedna.
Kde končí legrace a začíná pískot
Všechna tato nahromaděná frustrace, hněv umělců i běžných občanů se nakonec koncentrovaly poslední červnový víkend na folklorním festivalu ve Strážnici. Klempíř zde nevystupoval jako rodák z nedalekého Kyjova, který vyrostl v Moravském Písku a přišel si poslechnout cimbál. Vystoupil tam jako ministr kultury – tedy jako politická osoba reprezentující vládní moc, která aktuálně škrtí rozpočty a ohrožuje nezávislá média. A to byla osudová chyba. Na akce tohoto typu totiž politika v žádném případě nepatří.
Diváci v zaplněném amfiteátru mu dali okamžitě najevo, co si o jeho ministerském působení myslí. Jakmile Klempíř vkročil na pódium, namísto ovací, na které byl zvyklý z koncertů, se spustilo peklo. Areálem otřáslo sborové, ohlušující bučení, pískot a skandování.
„Udělali jste si názor z médií a já jsem rád, že razantní. Stejně razantní budeme i v podpoře strážnického festivalu,“ snažil se situaci zachránit ministr, ale přes hluk nespokojeného davu ho už téměř nebylo slyšet.
Kdekdo by na jeho místě ztuhl, znejistěl a propadl se hanbou. Ne však Klempíř. S absolutním nedostatkem sebereflexe pokračoval: „Nevadí, co si o mně myslíte, folklór a národní vlna, se kterou my pojedeme, jsou nekonečné. Ať chcete, nebo ne, budete mít naši podporu.“
Tento moment dokonale odhalil Klempířovo totální nepochopení situace. Lidé na Slovácku nepotřebují, aby jim arogantní ministr z pódia vnucoval svou „podporu“ jako nějakou milost. Jeho vystoupení bylo trapné, nevkusné a hluboce urážlivé vůči všem, kteří si do Strážnice přijeli odpočinout od politických válek.
Stbácká minulost a ztráta morálního kreditu
Hlasitý odpor publika ve Strážnici ale neměl kořeny jen v jeho současných kontroverzních reformách. Klempířovo politické angažmá totiž vytáhlo na světlo světa kostlivce, které jako umělec mohl relativně úspěšně maskovat, ale jako ústavní činitel jim musí čelit tváří v tvář. Jde o jeho vědomou a aktivní spolupráci se Státní bezpečností v 80. letech.
Klempíř se sice přiznal, že byl v letech 1984 až 1985 veden jako agent s krycím jménem „Olda“, a tvrdil, že byl ke spolupráci donucen vyhrůžkami, nicméně detaily z jeho 120stránkového svazku mluví jinak. Jako dělník papíren byl řídícími důstojníky hodnocen jako „přínosný informátor“, který předával hodnověrné poznatky, a to opakovaně za finanční úplatu. Faktem zůstává, že tehdy udal přibližně dvacet svých přátel z undergroundového hnutí Punk.
V umělecké sféře mu tato temná skvrna mohla projít – showbyznys unese leccos. Jenže v momentě, kdy se člověk s takovou minulostí stane členem vlády a začne kádrovat veřejnoprávní média, je to pro demokratickou společnost nepřijatelné. Lidé ve Strážnici nepískali jen na arogantního ministra, pískali na člověka, který pro ně ztratil jakýkoliv morální kredit.
Cesta k politickému konci
Klempířovo působení na ministerstvu navíc čím dál víc připomíná osobní křížovou výpravu než koncepční řízení resortu. Jeho trapné veřejné spory s exministrem kultury Martinem Baxou (ODS) už překročily hranici normální diskuse a staly se osobní animozitou. Klempíř prosazuje tvrdé ideologické zásahy do kultury, veřejně kritizuje Státní fond audiovize za podporu filmů s queer tematikou a netají se tím, že chce mít nad rozdělováním dotací přímý vliv.
Když v dubnu 2026 odvolal Baxu z funkce předsedy správní rady festivalu Pražské jaro a před médii to jízlivě komentoval slovy „Tak jsem ho vyřešil“, ukázal mentalitu malého mstivého kluka, nikoliv státníka. Baxa jeho kroky oprávněně označil za útok na svobodnou kulturu a nekoncepční paskvil, který má za cíl jediné – zvýšit politický vliv vládní garnitury na obsah vysílání a uměleckou tvorbu.
Do toho všeho se mísí Klempířovy lži a trapasy, jako když si v médiích stěžoval, že nedostal pozvánku na předávání Cen Anděl, načež organizátoři veřejně publikovali elektronickou doručenku dokazující, že pozvánku jako člen akademie samozřejmě obdržel.
Oto Klempíř dostal přesně to, po čem toužil. Chtěl moc, chtěl být vidět a chtěl sedět u kormidla. Jenže zapomněl, že z politického pódia se dolů nepadá do náruče fanoušků. Strážnický pískot byl jen logickým vyústěním jeho dosavadního vládního diletantismu. Jeho dřívější fanoušci ho dnes nesnáší a jeho dny na ministerstvu jsou se vší pravděpodobností sečteny.
