Článek
Diskuse o zrušení televizních a rozhlasových poplatků v posledních týdnech opět rozdmýchává emoce v Poslanecké sněmovně i v Radě České televize. Současná vládní koalice (ANO, SPD a Motoristé) čelí ostré kritice opozice za údajnou snahu o „zestátnění“ médií a ohrožení jejich nezávislosti. Pohled do archivu však odhaluje, že s téměř identickým plánem přišla před 17 lety právě dnešní opoziční ODS.
Historické zrcadlo
Píše se březen roku 2009 a českou mediální scénou otřásá odvážný plán senátorů za ODS. Richard Svoboda a tehdejší kandidát do Evropského parlamentu Edvard Kožušník přicházejí s vizí, která má ulevit peněženkám občanů o více než dva tisíce korun ročně. Jejich návrh na úplné zrušení koncesionářských poplatků nebyl jen výkřikem do tmy, ale propracovanou legislativní iniciativou, která měla transformovat veřejnoprávní média z nezávislých ostrovů na instituce napojené přímo na státní rozpočet skrze fixní podíl z výnosu DPH.
Hlavním pilířem tehdejší argumentace ODS byla efektivita. Předkladatelé poukazovali na to, že samotný proces výběru poplatků je zbytečně drahý a administrativně náročný. Podle jejich tehdejších propočtů by zrušení složitého aparátu pro vymáhání a evidenci plateb ušetřilo České televizi a Českému rozhlasu dohromady přes 400 milionů korun ročně. Tuto částku označovali za „čistý zisk“, který by mohl být okamžitě reinvestován do kvality programu, aniž by stát musel hledat nové zdroje.
Otázka politické nezávislosti, která je dnes hlavním tématem odporu, byla tehdy senátory ODS bagatelizována jako pouhý technický detail. Svoboda s Kožušníkem skálopevně tvrdili, že pokud bude objem financí zákonem pevně ukotven jako procento z daní, politici ztratí možnost média vydírat skrze rozpočtové škrty. Odmítali obavy, že by se generální ředitelé museli chodit „prosit“ na Ministerstvo financí o každou korunu, a celou změnu prezentovali jako moderní evropský trend směřující k transparentnosti.
Návrh v Senátu neprošel o jediný hlas. Nejsilnějším kritikem byla tehdy ČSSD v čele s Milanem Štěchem, který varoval před „zákonitým pokušením politiků tlačit na média“, pokud by jejich peníze podléhaly schvalování v rámci státního rozpočtu. Dnešní optikou jde o fascinující historický paradox – argumenty, které tehdy sociální demokraté používali k zastavení ODS, dnes slovo od slova opakují představitelé ODS, aby zastavili současnou vládu. Role se obrátily, ale strach z politického vlivu na Kavčí hory zůstává po téměř dvaceti letech stejný.
Rozpočtová rána bez jasného krytí
Současná politická garnitura pod vedením Andreje Babiše (ANO), doprovázená hlasitou podporou Tomia Okamury (SPD) a ministra kultury Oty Klempíře (Motoristé), dnes kráčí v podobných šlépějích jako kdysi ODS, ovšem s mnohem radikálnějším časovým harmonogramem. Plán na úplné zrušení koncesionářských poplatků od roku 2027 má však i svůj „předkrm“. Již od července 2026 má začít platit novela, která od plateb osvobodí seniory nad 75 let, mladé lidi do 26 let a také firmy. Tento krok koalice prezentuje jako sociální pomoc zranitelným skupinám a úlevu podnikatelům, ovšem bez jasného plánu, jak zalepit vzniklou díru ve financování.
Pro veřejnoprávní média by tento „mezikrok“ znamenal okamžitý finanční náraz. Podle propočtů managementu by Česká televize přišla o více než 2 miliardy korun a Český rozhlas o zhruba 800 milionů korun ročně. Jde o částky, které tvoří přibližně třetinu jejich současných rozpočtů. Generální ředitel ČT Hynek Chudárek v této souvislosti bije na poplach – bez okamžité a drastické restrukturalizace hrozí televizi reálný bankrot. Problémem jsou zejména dlouhodobé smluvní závazky, jako jsou nákupy sportovních práv na velké akce až do roku 2031, které nelze vypovědět ze dne na den bez hrozby miliardových arbitráží.
Pokud by tyto změny prošly bez adekvátní náhrady ze státní kasy, diváci by pocítili dopady téměř okamžitě v podobě „likvidace obsahu“. Vedení obou institucí varuje, že by muselo dojít k uzavírání celých stanic, drastickému omezení regionálního zpravodajství a praktickému zastavení původní dramatické a dokumentární tvorby. Veřejnoprávní média by se tak z moderních evropských institucí proměnila v pouhé udržovací archivy, což kritici vnímají jako záměrný pokus o jejich ekonomické vyhladovění a následné podlomení jejich společenského významu.
Paradoxní bojkot ze strany ODS
Vrcholem celé debaty je bizarní názorový obrat, který se odehrává v lavicích Občanské demokratické strany. Zatímco v roce 2008 byla ODS hlavním nositelem myšlenky na zrušení poplatků a jejich nahrazení státními penězi, dnes její čelní představitelé, jako Martin Kupka nebo Martin Baxa, mluví o „demontáži“ veřejnoprávních médií. Předseda ODS dokonce neváhá vytáhnout nejsilnější politický kalibr – hrozbu totálními obstrukcemi a návratem k legendárním spacákům ve Sněmovně.
Pod pozlátkem politických proklamací však zůstává ležet nevyřešený a o to palčivější problém: kritický nedostatek zdrojů v již tak napjatém státním rozpočtu. Společným jmenovatelem návrhu z roku 2008 i toho současného z roku 2026 je naprostá absence vysvětlení, kde stát vezme miliardy korun, o které média přijdou. Vláda zatím nepředstavila žádný věrohodný mechanismus, který by zajistil slibovanou kontinuitu vysílání. Bez zavedení nové daně nebo drastických škrtů v jiných resortech je tento plán ekonomickým hazardem. V situaci, kdy státní pokladna čelí vysokým deficitům, se nabízí pouze dvě cesty: buď zavedení nové, skryté daně, nebo další zářez do už tak silně krvácející státní kasy. Bez jasného financování se tak diskuse o nezávislosti médií mění v nebezpečný hazard s jejich samotnou existencí.
Pokud se politikům nepodaří najít skutečně transparentní a stabilní model financování, který by nebyl závislý na momentální náladě vládní většiny, hrozí veřejnoprávním médiím černý scénář. ČT a ČRo se mohou snadno stát buď „prázdnou schránkou“ – institucemi, které sice formálně existují, ale nemají prostředky na nic jiného než na opakování starých pořadů z archivu – nebo, co je horší, přímým politickým nástrojem aktuální garnitury. Historie se tak sice opakuje, ale tentokrát v mnohem vyhrocenější atmosféře.
