Článek
Návrh státního rozpočtu na nadcházející rok přinesl číslo, ze kterého se mnohým zatočila hlava. Ministerstvo financí pod vedením Aleny Schillerové (ANO) naplánovalo hospodaření se schodkem 389 miliard korun. V době, kdy ekonomika sice neroste raketovým tempem, ale přesto dosahuje solidních čísel, jde o druhý nejvyšší deficit v historii České republiky – hned po krizových letech poznamenaných pandemií.
Zatímco opozice i nezávislí ekonomové varují před nekontrolovaným zadlužováním a destabilizací veřejných financí, největší údiv paradoxně vyvolávají ti, kteří sedí přímo ve vládních lavicích. Místopředseda SPD Radim Fiala se nechal slyšet, že o takové výši schodku neměl do poslední chvíle tušení a dozvěděl se o ní až po schválení vládou. Podobně překvapeně se tváří i předseda Motoristů sobě Petr Macinka a šéf SPD Tomio Okamura.
Oba lídři menších koaličních stran okamžitě nasadili bojovnou retoriku. Okamura prohlásil, že s takovým výsledkem absolutně nemůže být spokojen a vyvolá v koalici hlubokou debatu. Macinka zašel ještě dál, když otočil své předchozí smířlivé postoje a natvrdo řekl, že pokud se nenajdou úspory, budou mít Motoristé obrovský problém rozpočet potvrdit.
Hrdinské řeči bez reálných efektů
Při pohledu na silná prohlášení by nezaujatý pozorovatel mohl získat pocit, že se vládní koalice ocitla v hluboké krizi a republice hrozí předčasné volby nebo pád vlády. Jenže realita je o poznání fádnější. Pokud si položím jednoduchou otázku, jaké konkrétní nástroje chtějí Macinka s Okamurou k prosazení svých požadavků použít, odpověď zní: vůbec žádné.
Pokud by to Mysleli Motoristé a SPD se svými výhradami k rozpočtu opravdu vážně, museli by na stůl položit tu nejsilnější kartu, kterou menší koaliční partneři disponují. Tou je hrozba vypovězení koaliční smlouvy a odchod z vlády. Pokud by totiž z koalice odešli, premiér Andrej Babiš by okamžitě ztratil nadpoloviční většinu v Poslanecké sněmovně a jeho kabinet by visel ve vzduchu.
Jenže o takovém kroku padne od Macinky nebo Okamury nanejvýš mlčení. Ani jeden z nich možnost odchodu z kabinetu nezmíní, nenaznačí a dost možná nad ní ani v soukromí nepřemýšlí. Vypovězení koaliční smlouvy je pro ně absolutní tabu. Všichni aktéři téhle hry moc dobře vědí, že tyto silácké řeči jsou jen prázdným bušením do prsou.
Strach ze ztráty vládních koryt jako hlavní tmel koalice
Pro obě formace představovala účast ve vládě životní úspěch a vrchol jejich dosavadního působení. Petr Macinka i Tomio Okamura, stejně jako jejich spolustraníci, získali přístup k vládním limuzínám, ministerstvům, štědrým rozpočtům a mediální pozornosti, o které by se jim v opozici mohlo jen zdát.
Představa, že by se tohoto všeho dobrovolně vzdali jen kvůli tomu, že se státní rozpočet proseká o pár desítek miliard více, než slibovali před volbami, je z říše snů. Kdyby koalici položili, ztratili by vliv i pohodlná místa u státního koryta. Zpátky do opozičních lavic se nikomu z nich nechce. Riskovat předčasné volby, v nichž by je naštvaní voliči mohli za rozbití vlády potrestat, jednoduše nebudou. Strach ze ztráty moci působí jako nejsilnější tmel, který tuto nesourodou koalici drží pohromadě bez ohledu na to, jak vysoký schodek Alena Schillerová naplánuje.
Babiš jako neotřesitelný pán tvorstva
Andrej Babiš si je této slabiny svých koaličních partnerů velmi dobře vědom. Ví, že bez něj jsou ničím a že jejich politický osud je plně svázán s trváním jeho vlády. Proto si také z jejich námitek nic nedělá.
Když se partneři začali ozývat, Babiš jim vzkázal, aby si raději znovu přečetli koaliční smlouvu a neoháněli se předvolebními sliby. Sliby Motoristů o vyrovnaném rozpočtu rovnou označil za čirý nesmysl. Premiér dal jasně najevo, kdo je v tomto domě pánem. Defacto jim vzkázal: vy jste podepsali programové prohlášení, vy máte své ministry a vy budete držet krok.
Babiš dobře ví, že koaliční partneři si mohou občas trochu zanaříkat v médiích, aby potěšili své voliče, ale jakmile dojde na lámaní chleba, vyšší růžky vystrčit nesmějí. Kdyby to totiž udělali, předseda hnutí ANO by jim je velmi rychle přistřihl. Ve vládě jednoduše platí nepsané pravidlo: hlavní slovo má Babiš a ostatní se přizpůsobí. Jakýkoliv pokus o skutečnou vzpouru není akceptován.
Zoufalá snaha zachránit si tvář před vlastními voliči
Proč tedy Macinka a Okamura tuto komedii vůbec hrají, když všichni vědí, jak dopadne? Motoristé sobě před volbami lákali pravicové voliče, živnostníky a zklamané příznivce ODS. Slibovali rozpočtovou odpovědnost, škrtání dotací a tvrdý dohled nad utrácejícím Babišem. Pokud by nyní bezmrknutím oka odmávali rekordní schodek ve výši 389 miliard korun, před svými voliči by dokonalým způsobem ztratili tvář. SPD zase dlouhodobě kritizuje výdaje na zahraniční pomoc či neziskové organizace a tvrdí, jak dokáže ušetřit.
Současné protesty tak představují pouze vizuální snahu vyvolat dojem, že za zájmy svých voličů tvrdě bojují. Macinka přijde s návrhem úspor za 20 miliard, Okamura promluví o šetření v médiích, Alena Schillerová s Babišem jim velkoryse ustoupí o dvě nebo tři miliardy v kosmetických úpravách, všichni se před kamerami usmějí a prohlásí, že dosáhli kompromisu. Volič dostane svou pohádku o tom, jak jeho strana vyhandlovala lepší podmínky, a vláda může v klidu utráčet dál.
Ve vládě jen do počtu
Pravda, která z celého divadla kolem státního rozpočtu vyvstává, je však pro Okamuru i Macinku nelichotivá. Prokazuje se totiž, že SPD a Motoristé sobě jsou v Babišově vládě jen do počtu. Jejich role se smrskla na dodávání poslanců k vytvoření parlamentní většiny, zatímco reálnou politiku, směr země a strategická rozhodnutí plně diktuje hnutí ANO.
Všichni zúčastnění to vědí. Vědí to ekonomové, vědí to politologové, vědí to novináři a začíná to docházet i samotným voličům. Kecy o tom, jak budou tlačit na snížení rozpočtu a bojovat za vyrovnané hospodaření, jsou jen plané řeči, kterým už dnes věří málokdo. Až se bude ve Sněmovně hlasovat o rozpočtu s obludným schodkem 389 miliard korun, ruky pro něj zvednou všichni – včetně Macinky a Okamury. Koryto je totiž teplé a principy počkají.
