Článek
Petr Macinka se v posledních týdnech pasoval do role absolutního arbitra nad tím, kdo smí a nesmí reprezentovat Českou republiku na mezinárodní scéně. Jeho systematická snaha zablokovat cestu prezidenta Petra Pavla na klíčový summit Severoatlantické aliance v Ankaře však odhalila diagnózu, kterou sociální psychologie velmi dobře zná pod lidovým, leč přesným názvem: syndrom vrátného. Tento fenomén, projevující se neukojitelnou touhou demonstrovat vlastní důležitost prostřednictvím omezování druhých, se stal hlavním motorem současné krize mezi Černínským palácem a Pražským hradem.
Zavřít, nepustit a ukázat sílu
Jak před časem ve svém pronikavém textu na adresu autoritářských tendencí poznamenal politolog Vladimir Pastuchov, tato psychologická anomálie se v praxi realizuje především v bezmezné touze takzvaného malého člověka co nejefektivněji a nejhlučněji využít tu trochu moci, kterou mu osud svěřil do rukou. Základním algoritmem chování takto postiženého jedince je princip zavřít a nepustit. Je to podvědomá, ale o to agresivnější snaha kompenzovat si hluboko zakořeněné vědomí vlastní politické bezvýznamnosti a faktické postradatelnosti pracoviště, které má dotyčný momentálně ve svém držení.
Přesně do této definice se ministr zahraničí Petr Macinka vklínil. Jako šéf diplomacie má sice v exekutivní hierarchii státu nepochybně vysoké a důležité pravomoci, avšak tyto pravomoci nejsou a nikdy nebyly nekonečné. Jsou velmi striktně ohraničeny Ústavou České republiky. Problém ministra Macinky spočívá v tom, že on sám tento institucionální strop zjevně vůbec nevidí. Podlehl nebezpečné iluzi, že Černínský palác je jeho soukromým lénem, kde o povolení k opuštění republiky a o reprezentaci státu rozhoduje on sám. Když se pak prezident republiky Petr Pavel zcela logicky odmítl nechat takto ponižovat a rozhodl se hájit integritu úřadu hlavy státu podáním kompetenční žaloby, Macinka to okamžitě interpretoval jako akt nepřátelství a vyhlášení války vládě.
Když Ústavní soud hodí vidle do ministerského blufu
Mocenské plány a silácká gesta šéfa Motoristů však v polovině týdne narazily. Ústavní soud totiž nečekal na zdlouhavé procedury a do Macinkových plánů hodil pořádně ostré vidle. Vydáním předběžného opatření poslal vládní koalici jasný vzkaz, když ministerstvu zahraničí a vládě bezodkladně uložil povinnost informovat Severoatlantickou alianci o tom, že součástí české delegace bude i prezident republiky, a zároveň kabinetu zakázal klást hlavě státu jakékoli překážky při výkonu jeho ústavních pravomocí.
Místo toho, aby ministr zahraničí s respektem přijal rozhodnutí nejvyšší soudní autority v zemi, spustil na půdě Poslanecké sněmovny rétorickou baráž, která daleko více než odpovědného vládního činitele připomínala uražené dítě na pískovišti, jemuž ostatní vzali oblíbenou hračku. Macinka ve svém emotivním výstupu před novináři neváhal označit usnesení Ústavního soudu za bezprecedentní pokus o ústavní puč, čímž zcela otevřeně zpochybnil legitimitu a nezávislost justičního systému. V záchvatu navíc začal hlavě státu přezdívat soudruh prezident. Korunu všemu pak nasadil ve chvíli, kdy začal před televizními kamerami konstruovat divoké konspirační teorie o blíže nespecifikované logistické skupině lidí okolo Petra Pavla, která prý rozjíždí rozsáhlou akci, jejímž skutečným cílem má být násilná změna ústavního zřízení a ústavního pořádku v České republice.
Absurdita a společenská nebezpečnost těchto výroků jsou přitom naprosto zjevné každému, kdo si zachoval alespoň špetku zdravého rozumu. Ministr zahraničí demokratického státu obviňuje klíčové instituce vlastní země z vlastizrady a puče, a to pouze a jenom proto, že Ústavní soud rozhodl v souladu s dlouhodobou ústavní praxí. Účast hlavy státu na summitech NATO byla vždy vnímána jako projev kontinuity a jednoty české zahraniční politiky navenek, nikoli jako privilegium, které může libovolný ministr podle své aktuální nálady schválit, nebo zatrhnout.
Osobní msta jako motor české diplomacie?
Sám prezident Petr Pavel v reakci na aktuální dění otevřeně pojmenoval to, o čem si političtí zákulisní hráči a novináři šeptají už řadu týdnů. Celá tato absurdní přetahovaná o účast na summitu v Ankaře totiž s největší pravděpodobností není ničím jiným než obyčejnou, nízkou osobní pomstou ze strany Petra Macinky. Je to odplata za to, že prezident republiky před časem využil své ústavní pravomoci a odmítl jmenovat kontroverzního europoslance a čestného předsedu Motoristů Filipa Turka do funkce ministra životního prostředí.
Pokud se tato hypotéza zakládá na pravdě, pak jsme svědky naprosto tragické vizitky současné české vládní politiky. Zahraniční reputace, bezpečnostní zájmy a strategické partnerství České republiky v rámci NATO se staly rukojmím uražené ješitnosti a osobní animosity jedné ambiciózní politické figurky. Ministr Macinka se tak chytil do pasti neustálého zvyšování sázek, kterou tak přesně popisoval Pastuchov u syndromu vrátných. Chtěl za každou cenu ukázat politické svaly, chtěl si vynutit pozornost médií, potlesk svých radikálních fanoušků a podlézavost okolí. Místo toho však docílil pouze toho, že Česká republika bude v zahraničních diplomatických kruzích a na stránkách světových médií opět jednou za šašky.
Ostatně, že situace překročila všechny únosné meze, začíná pomalu docházet i samotnému premiérovi Andreji Babišovi. Ten sice nejprve rozhodnutí Ústavního soudu označil za absurdní a jdoucí proti zájmům země, avšak hned vzápětí musel před odletem do zahraničí kapitulovat a veřejně potvrdit, že vláda verdikt soudu samozřejmě splní, prezidenta do Ankaru doakredituje a zajistí mu veškerý potřebný doprovod. Babiš si totiž velmi dobře uvědomuje, že nerespektování soudního příkazu by v právním státě mohlo mít fatální následky, které by v krajním případě mohly naplnit i skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí.
Petr Macinka zkrátka narazil na pevný ústavní strop, který přes své obrovské, funkcí zaslepené ego nedokázal včas spatřit. Ústavní soud mu připomněl, že role ministra zahraničních věcí spočívá v kultivované diplomacii a obhajobě zájmů státu, nikoli v napodobování chování zakomplexovaného šatnáře, který si léčí své vnitřní frustrace tím, že svévolně zamyká dveře před nejvyššími ústavními činiteli. Klíčovou otázkou pro následující dny tak zůstává, zda v sobě premiér Andrej Babiš najde dostatek odvahy k tomu, aby svého utrženého a z řetězu puštěného ministra z funkce neprodleně odvolal. Pokud totiž premiér nezasáhne, riskuje, že v tom pomyslném hořícím kasinu nakonec shoří úplně všechno.
