Článek
Spor o to, kdo v polovině července usedne do letadla směr Ankara na ostře sledovaný summit NATO, definitivně přerostl z dětinského mediálního pošťuchování v ústavní krizi. Prezident Petr Pavel podal k Ústavnímu soudu kompetenční žalobu na kabinet Andreje Babiše. Reagoval tak na formální rozhodnutí vlády vyloučit hlavu státu z oficiální delegace.
Na první pohled se může zdát, že jde o malicherné přetahování o jednu polstrovanou židli. Ve skutečnosti však vládní koalice ANO, Motoristů a SPD rozehrála hru s extrémně vysokými sázkami. A co je pro ni nejhorší, dost možná si tímto silovým gestem sama podrazila nohy. Pokud totiž Petr Pavel u Ústavního soudu vyhraje, nezíská jen letenku do Turecka. Zajistí si precedent, který navždy změní rovnováhu sil mezi Hradem a Strakovou akademií a násobně posílí jeho pozici vůči jakémukoli příštímu kabinetu.
Když se z „trucfandy“ stane ústavní hrozba
Vztahy mezi Hradem a novou vládní garniturou zamrzly poté, co prezident Pavel v souladu se svými pravomocemi odmítl jmenovat šéfa Motoristů Filipa Turka ministrem životního prostředí. Reakce dotčené partaje byla okamžitá. Ministr zahraničí Petr Macinka se nechal slyšet, že když Pavel nechtěl Turka, vláda neschválí Pavlovi cestu na alianční summit.
Premiér Andrej Babiš se sice nyní snaží celou věc mírnit a mluví o čistě praktických důvodech, kdy bude muset kabinet v Ankaře složitě vysvětlovat neplnění obranných závazků, ale věří mu to málokdo. Sám Macinka totiž ještě nedávno jízlivě prohlašoval, že summit NATO je „vrcholné politické jednání, a ne setkání lampasáků v záloze“.
Tento osobní boj se však kabinetu může drsně vymstít. Vláda se chytila do pasti vlastní domýšlivosti. Myslela si, že hlavu státu jednoduše převeze tím, že jí neschválí vládní speciál a vyškrtne ji ze seznamu delegace. Jenže Petr Pavel, pro kterého je bezpečnostní politika celoživotní expertizou, udělal krok, který Macinka nejspíš nečekal. Oficiálně zažaloval vládu.
Ústavní zvyklost jako argument
Článek 63 Ústavy ČR jasně říká, že prezident zastupuje stát navenek. Pavel správně upozorňuje, že zastupování země není vládní benefit, který může kabinet podle nálady schválit nebo zakázat, ale faktický popis prezidentovy práce.
Navíc je tu historická statistika. Česká republika se dosud účastnila 20 summitů NATO. Na 19 z nich vedl delegaci prezident republiky. Jedinou výjimkou byl vážný zdravotní stav Miloše Zemana.
Tato praxe fungovala bezchybně za Václava Havla, Václava Klause i Miloše Zemana, a to napříč vládami všech politických barev. Pokud chtěl Andrej Babiš a jeho ministři tuto dekády fungující ústavní zvyklost změnit, měli tak učinit konsensuálním jednáním. Místo toho zvolili silové řešení, ignorovali prezidentovy kompromisy (například že by se Pavel zúčastnil pouze neformální večeře lídrů) a vsadili na politiku hotové věci.
„Ústava předpokládá u výkonu některých pravomocí prezidenta součinnost vlády – součinnost, ne schvalování,“ kontroval Pavel ve svém mimořádném prohlášení. A má pravdu. Pokud by Hrad na tento diktát přistoupil, otevřel by dveře k postupnému okrajování prezidentského úřadu na pouhou ceremoniální figurku.
Precedent, který vládu zkrotí
Ústavní soud si je vědom naléhavosti situace a jeho plénum se schází okamžitě. Pokud soudci rozhodnou ve prospěch Hradu a deklarují, že vláda nesmí prezidentovi vytvářet administrativní překážky při zastupování země navenek, bude to pro Babišův kabinet fatální porážka.
Petr Pavel tím získá neprůstřelný právní precedent. Pro jakýkoli budoucí spor o zahraniční cesty, jmenování diplomatů či vystupování na mezinárodní scéně bude mít Hrad v ruce papír s kulatým razítkem, který jasně říká: Vláda není prezidentovým nadřízeným. Pavel tak paradoxně díky vládnímu trucování může z tohoto boje odejít násobně silnější, než do něj vstupoval.
Příjde čas na Macinkovu rezignaci?
Největším poraženým tohoto příběhu však není Andrej Babiš. Hlavou proti zdi se rozběhl ministr zahraničí Petr Macinka.
Macinka chtěl ostrý politický boj, dělal si z prezidenta terč a profiloval se jako nekompromisní rváč, který Hradu ukáže, kde je jeho místo. Teď ten boj má. Jenže v případě prohry u Ústavního soudu bude čelit mezinárodní ostudě. Exkluzivní průzkum agentury NMS pro Novinky navíc jasně ukázal, že Macinka nemá pro své tažení podporu veřejnosti – na summitu NATO ho chce vidět pouhých 30 % lidí, zatímco u prezidenta Pavla je to bezmála polovina národa a u ministra obrany Zůny 45 %. Dokonce i voliči Motoristů by v Ankaře viděli raději vojenského odborníka Zůnu než politického provokatéra Macinku.
Pokud Ústavní soud potvrdí, že ministerstvo zahraničí pod Macinkovým vedením jednalo v rozporu s ústavním duchem a nezákonně blokovalo hlavu státu, měl by ministr vážně zvážit rezignaci. Proč? Protože celá jeho politická relevance v čele Černínského paláce stojí a padá s permanentním konfliktem s Hradem. Macinka nemá hlubokou diplomatickou erudici ani respekt zahraničních partnerů. Jediné, co ho spolehlivě drželo ve světle reflektorů a v přízni jeho radikálnějších voličů, byly právě útoky na Petra Pavla.
Jakmile Ústavní soud tento konflikt rozsekne a Pavlovo právo létat na summity potvrdí, Macinkova hlavní politická zbraň se rozpadne.
