Macinka nemá hlídání pro Filipa Turka. Musí mu zkrátit vodítko

Jenže čím hlouběji se propadáme do reality české politiky, tím jasněji vystupuje na povrch jedna znepokojivá pravda: fenomén Turek neexistuje. Existuje pouze projekt Petra Macinky, v němž Turek hraje roli mluvící hlavy, která musí být pod neustálým dozorem, aby neudělala mezinárodní ostudu nebo nezačala opět v hospodě rozdávat rány pěstí.

V poslední době se v kuloárech i v mediálním prostoru (díky usilovné práci PR mašinérie Motoristů) čím dál častěji skloňuje Turkovo jméno v souvislosti s vládními posty. Jednou je to post ministra zahraničí, jindy – v rámci naprostého surrealismu – resort životního prostředí. Pohled na fakta a nedávné události však naznačuje, že představa Turka jako svébytného ministra je stejně absurdní, jako představa, že by jeho starý Jaguar splňoval normu Euro 7.

Sledovat tandem Petr Macinka a Filip Turek, to není jen běžný pohled na politiky. Je to fascinující sociologická studie o politickém inženýrství v přímém přenosu. Petr Macinka, kovaný v zákulisních bitvách institutu Václava Klause a zkušený politický stratég, totiž Filipa Turka v podstatě „vyrobil“ v politické laboratoři Motoristů. Jako každý zkušený tvůrce však Macinka moc dobře ví, že jeho dílo má fatální konstrukční vady – chybí mu vnitřní kompas, diplomatický takt a schopnost domýšlet důsledky vlastních slov. Turek je v tomto vztahu pouze nablýskanou karoserií, zatímco Macinka představuje motor, převodovku i volant.

Tato závislost je tak hluboká, že se Turek bez svého mentora nehne prakticky nikam, kde by hrozilo reálné politické nebezpečí nebo potřeba hlubší argumentace. Tato „stínová diplomacie“ byla v plné nahotě k vidění například během návštěvy v Lánech u exprezidenta Miloše Zemana. Zatímco Turek měl být oním novým lídrem, Macinka tam působil jako jeho externí procesor, který za něj v reálném čase filtruje realitu, koriguje jeho řeč těla a formuluje myšlenky dříve, než je Turek stihne proložit nějakým svým typickým hospodským bonmotem. Macinka zde neplní roli poradce, ale spíše politického opatrovníka, který se neustále obává, aby jeho svěřenec neudělal chybu, která by celý nákladně vybudovaný projekt „Turek“ poslala do šrotu.

Proč je tato neustálá „asistence“ životně nutná? Odpověď nám dala nedávná historie, která se pro Motoristy stala varovným mementem – Turkův výlet na Ukrajinu. Byla to vzácná chvíle, kdy se zdálo, že Macinka povolil vodítko o pár centimetrů více, než bylo zdrávo. A výsledek? Turek, ponechaný bez okamžitého dozoru a korekce, začal nekontrolovaně „vypouštět emise“ svých skutečných názorů, které se jinak snaží pod Macinkovým dohledem maskovat za pragmatismus.

Právě tam, v zemi sužované agresí, Turek předvedl výkon, který ho diskvalifikuje z jakékoli seriózní debaty o vysoké politice. Mezi jinými bláboly a lacinými gesty neváhal do kamer a mikrofonů naznačit, že za válku na Ukrajině může NATO. V ten moment maska milovníka veteránů definitivně spadla a odhalila bezpečnostní riziko prvního řádu. Pokud někdo s ambicí mluvit do české zahraniční politiky opakuje narativy, které jako by vypadly z nejtemnějších manuálů kremelské propagandy, přestává být jen figurkou pro pobavení sociálních sítí. Stává se nebezpečným elementem, který v klíčových otázkách národní bezpečnosti tápe nebo přímo straní nepříteli.

Tento ukrajinský exces jasně ukázal, že Turkovo místo není v Černínském paláci u jednacího stolu s našimi spojenci, ale v hluboké politické karanténě. Je zjevné, že jakmile se tento muž ocitne mimo dosah Macinkova šeptání do ucha, okamžitě sklouzává k nebezpečnému extremismu a dezinformacím. Představa, že by takový člověk reprezentoval Českou republiku v zahraničí bez doprovodu svého „stínu“, je děsivou vizí mezinárodní izolace a ostudy.

Vrcholem a zároveň nejhlubším bodem dosavadní Turkovy „mezinárodní diplomacie“ se stala nedávná epizoda, která by v normálním politickém prostředí znamenala okamžitý konec jakýchkoliv ambicí na ministerský post. Jde o komickou kauzu se slovenským ministrem životního prostředí Tomášem Tarabou. Filip Turek s tváří profesionálního státníka do českých médií sebevědomě rozhlašoval, jak se chystá doprovodit slovenskou delegaci na Kypr, a to rovnou vládním speciálem. Tato zpráva měla v jeho podání působit jako důkaz jeho nadstandardních vazeb a mezinárodního přesahu.

Jenže realita přišla jako náraz do zdi v plné rychlosti. Tomáš Taraba ho veřejně, stroze a s až mrazivou lhostejností usadil jediným vyjádřením: žádná společná cesta se nekoná, Turek nikam neletí a o jeho účasti slovenská strana vůbec neví. Tento incident však není jen jedním z mnoha trapných přešlapů, kterých je Turek schopen vyprodukovat několik za týden. Je to hluboký symptom strukturálního problému celého projektu Motoristů. Filip Turek totiž pod bedlivým dohledem Petra Macinky začal žít v naprostém simulakru vlastní důležitosti. Uvěřil PR pohádce, kterou o něm Macinkův tým tak pečlivě budoval – pohádce o vlivném muži, jehož slovo má váhu i za hranicemi.

Tato bublina se však při prvním kontaktu s tvrdou realitou skutečné diplomacie okamžitě a s hlasitým prasknutím hroutí. V mezinárodním měřítku Turek není pro seriózní zahraniční politiky partnerem, a jak ukázal Taraba, není pro ně dokonce ani vítaným hostem „do počtu“. Pro evropskou politickou elitu zůstává v lepším případě exotickou kuriozitou z východu, v horším případě osobou, se kterou se z bezpečnostních a reputačních důvodů nevyplatí sdílet ani palubu letadla, natož vládní agendu.

Tato „cesta na Kypr, která nebyla“, odhaluje Turkovu fatální neschopnost rozlišit mezi osobním přáním a státnickou realitou. Ukazuje na muže, který je schopen lhát o svých mezinárodních aktivitách jen proto, aby na okamžik vypadal důležitě před domácím publikem. Pokud by se takový člověk skutečně ocitl v čele ministerstva zahraničí, stala by se česká diplomacie terčem posměchu. Diplomacie totiž stojí na důvěře, protokolu a přesnosti – tedy na vlastnostech, které jsou Filipu Turkovi cizí stejně jako elektromobilita. Skutečnost, že byl takto brutálně „vyoutován“ i politikem z hodnotově blízkého Slovenska, jen podtrhuje fakt, že Turek je v politickém světě vnímán jako toxická figura, od které dají v krizový moment ruce pryč i ti, kteří by mu jinak mohli držet palce.

Pokud se Petru Macinkovi podaří – snad v rámci nějakého budoucího, cynicky vykalkulovaného politického obchodu s Andrejem Babišem – protlačit Filipa Turka na post ministra životního prostředí, staneme se svědky největší a nejvíce groteskní ironie v moderních dějinách českých státních institucí. Představa, že by resort, který má v gesci ochranu klimatu, biodiverzitu a budoucnost krajiny, vedl člověk, jehož celá politická existence je postavena na fetišizaci spalovacích motorů a agresivním odporu ke Green Dealu, je výsměchem všem odborníkům i občanům. Turek přitom se zelenou agendou nebojuje na bázi faktů, jeho odpor je ideologický a plytký, často bez elementárního porozumění procesům, které by měl z pozice ministra řídit.

Jenže v tomto temném politickém scénáři by Filip Turek nikdy nebyl skutečným ministrem s rozhodovací pravomocí. Byl by pouze prázdnou schránkou, loutkou v rukou dvou mnohem zkušenějších loutkovodičů: Petra Macinky a Andreje Babiše. V takové konstelaci by úřad ministra životního prostředí přestal existovat jako autonomní orgán. Turek by neměl – a ani by nesměl mít – vlastní veřejný názor. Stal by se pouhým reproduktorem, který do médií sype instrukce, jež mu Macinka ráno nadiktuje do sluchátka nebo připraví na papír. Resort by se stal nástrojem pro ochranu zájmů průmyslových a agrofertových gigantů, maskovaným za „boj za zdravý rozum“.

Zatímco veřejnosti by byl servírován Turek jako „ochránce motoristů před Bruselem“, jeho skutečný, soukromý názor na svět a fundamentální hodnoty už dávno známe. Jeho minulost není jen sledem náhodných chyb, je protkána symbolikou, nad kterou i ti nejvíce tolerantní pozorovatelé musí v hrůze kroutit hlavou. Ona pověstná zvižená pravice, sbírky předmětů s nacistickou tematikou, která až příliš okatě pomrkává po nejtemnějších kapitolách 20. století, nejsou jen projevem „mladické nerozvážností“, jak se nám snaží Macinkovo PR oddělení namluvit. Je to hluboký odraz vnitřního nastavení člověka, který se nyní pouze účelově snaží navléknout oblek demokratického politika. Pokud by se Turek dostal k moci, byť jen jako loutka, legitimoval by tím mentalitu, která do demokratického diskurzu nepatří. Ministr životního prostředí by v jeho podání nebyl strážcem přírody, ale strážcem starých pořádků, v nichž síla a arogance vítězí nad odpovědností a vědou. Turek v čele resortu by nebyl jen špatným vtipem, byl by to přímý útok na integritu státní správy a jasný vzkaz našim partnerům v Evropě, že Česká republika rezignovala na budoucnost a vyměnila ji za maskota s velmi temným stínem v zádech.

K image „vhodného kandidáta“ na jakýkoliv ústavní post, natož na posty vyžadující maximální sebekontrolu a takt, neodmyslitelně patří emocionální stabilita a schopnost řešit konflikty s chladnou hlavou. Filip Turek však pravidelně dokazuje, že tyto kvality jsou mu cizí. Svědectví o pouličních a hospodských rvačkách, kde Turek podle očitých svědků neváhal rozdat pěsti jako první, než ho musela profesionální ochranka doslova odtáhnout do bezpečí auta, vykreslují obraz člověka, který své emoce nezvládá, ale spíše jim podléhá.

Představa, že by takový člověk zastupoval Českou republiku v Bruselu nebo Washingtonu, je z hlediska státnosti naprosto děsivá. Ministr zahraničí, či životného prostředí, který by v momentě, kdy mu dojdou diplomatické argumenty, začal po vzoru akčních hrdinů béčkových filmů používat háky a zvedáky? To, co může imponovat určité části jeho radikálního publika na sociálních sítích jako projev „správného chlapa“, je v realitě mezinárodní politiky naprostým dnem. Státník, který neumí udržet nervy na uzdě při banální výměně názorů v restauraci, nemůže mít nikdy v rukou osud národní bezpečnosti nebo zahraničních vztahů.

Tato neschopnost dospělého chování se však nepropisuje jen do fyzických konfliktů, ale i do jeho pokusů o politický humor a „parodování“ oponentů. Kauza s půjčováním telefonu v hospodě, kterou se Turek následně snažil prodat jako sofistikovaný vtip na účet ministra Rakušana, odhalila pouze mentální úroveň středoškolského vtipálka, nikoliv váženého politika. Je to styl humoru, který končí u piva na maloměstě, ale v momentě, kdy jej provozuje lídr kandidátky a ambiciózní uchazeč o ministerské křeslo, působí jako čiré zoufalství a nedostatek elementární soudnosti.

Turek se sice s oblibou stylizuje do role oběti mainstreamových médií a údajných koordinovaných kampaní, ale pohled na fakta říká něco jiného: jeho největším nepřítelem není nikdo zvenčí, ale on sám. Respektive jeho vlastní neschopnost chovat se dospěle, odpovědně a s úctou k úřadu, o který usiluje. Tato neschopnost vynikne o to víc v momentech, kdy není pod přímou kontrolou svého „opatrovníka“ Petra Macinky. Bez Macinkova dohledu, který mu obvykle žehlí průšvihy a koriguje veřejná vystoupení, se Turek okamžitě vrací ke svému přirozenému nastavení – k aroganci, agresivitě a dětinskému pošťuchování.

Současná situace, kdy má Filip Turek podepsanou příkazní smlouvu jako vládní zmocněnec bez nároku na finanční odměnu, není žádným projevem jeho skromnosti nebo nezištné služby vlasti. Je to pouze další, velmi průhledný tah z dílny Petra Macinky. Cíl je jasný: udržet své politické „aktivum“ v neustálém oběhu, zajistit mu přístup k ministerským chodbám a dodat mu zdání legitimity experta, kterým nikdy nebyl. Tato smlouva je v podstatě jen propustkou do prostor, kam by Turek na základě svých schopností a minulosti nikdy neměl mít přístup.

Realita je totiž neúprosná: Filip Turek je pro českou politiku nepoužitelný v jakékoliv funkci, která vyžaduje autonomní rozhodování, diplomatický takt a pevné morální zásady. Jeho role zmocněnce, kterou Macinka interpretuje jako „neformální vyjednávání v EU“, je jen nebezpečnou hrou s kredibilitou státu. Jak se ukázalo, nechat Turka bez dozoru je jako nechat odjištěný granát v místnosti plné vzácného porcelánu. Stačí pár minut v Kyjevě bez Macinkovy okamžité korekce a Turek začne zpochybňovat NATO a relativizovat agresi, čímž okamžitě podkopává oficiální linii české zahraniční politiky.

Pokud má Filip Turek v politice setrvat, je v zájmu bezpečnosti státu a zachování zbytků dobrého jména České republiky v zahraničí naprosto nutné, aby byl pod neustálým dohledem. Pokud zrovna Petr Macinka nebude mít čas, aby svého svěřence „vyvedl“ na veřejnost nebo ho doprovodil na jednání, měl by Turek raději zůstat zavřený v bezpečí poslanecké sněmovny. Tam, mezi mantinely parlamentní procedury a pod palbou opoziční kritiky, jeho promluvy u pultíku nadělají mnohem méně škody, než kdyby seděl ve vládním speciálu nebo podepisoval mezinárodní dohody. Sněmovna by pro něj měla být jakousi politickou ohrádkou, která zabrání nejhorším excesům.

Filip Turek není lídr. Je to marketingový produkt, politický projekt postavený na nostalgii po devadesátkách a fascinaci siláctvím. A my všichni bychom si měli dát dobrý pozor, aby se tento projekt nestal naším národním debaklem. Nebezpečí nastane v momentě, kdy se Macinka rozhodne, že jeho loutka je už dostatečně „vytrénovaná“ na skutečné vládnutí. Jenže za tou nablýskanou kapotou starých aut a drahých obleků se neskrývá silný motor státníka, ale jen prázdná nádrž a ideologie, která do demokratického 21. století rozhodně nepatří.