Článek
Vztahy mezi Pražským hradem a Strakovou akademií dosáhly nového bodu mrazu. To, co původně začalo jako diskuse o kompetencích a rozdělení rolí při zastupování České republiky na červencovém summitu Severoatlantické aliance v turecké Ankaře, se v posledních týdnech transformovalo do nedůstojné války. Spor o to, kdo usedne v české delegaci, už dávno překročil hranice běžného politického dialogu a stal se vyhrocenou fraškou, která zbytečně oslabuje naši pozici v očích spojenců.
V situaci, kdy Evropa čelí největším bezpečnostním výzvám od konce studené války, působí domácí přetahovaná o sedadla v letadle jako projev nefalšované politické malichernosti.
Rozpočet jako záminka k izolaci hlavy státu
Hlavním argumentem, kterým premiér Andrej Babiš (ANO) a ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé) obhajují snahu nezařadit prezidenta Petra Pavla do oficiální delegace, jsou finance. Vláda argumentuje tím, že klíčovým tématem aliančního setkání budou obranné výdaje a plnění závazků. Vzhledem k tomu, že Česká republika podle alianční metodiky pravděpodobně nesplní dvouprocentní závazek výdajů na obranu vůči HDP, kabinet tvrdí, že na summitu musí vystupovat ti, kdo mají v rukou státní kasu.
„Já si neumím představit, co by tam s námi dělal, jak bychom tam mohli být všichni na hromadě?“ prohlásil premiér Babiš na adresu prezidenta.
Babiš s Macinkou opakovaně naznačovali, že prezident nemá na summitu co pohledávat, protože rozpočtová odpovědnost leží plně na bedrech exekutivy. Podle jejich logiky by bylo nejlepší, kdyby hlava státu zůstala doma a své postoje, které se v detailech mohou lišit od vládních, na mezinárodní scéně vůbec neprezentovala.
Tento pohled je však velmi účelový. Sám prezident Pavel jasně deklaroval, že se vždy řídí a bude řídit mandátem schváleným vládou. Kritika konkrétních vládních kroků na domácí půdě je legitimní, ale navenek hlava státu žádnou názorovou rozpolcenost země nezpůsobuje. Argumentace rozpočtem tak spíše slouží jako zástupný symbol pro politické vytěsnění prezidenta z veřejného prostoru.
Kompromis, který měl spor ukončit
Prezident Petr Pavel po sérii napjatých schůzek přišel s návrhem, který v podstatě představuje ideální diplomatické východisko. Nabídl racionální dělbě práce, která plně respektuje jak ústavní postavení prezidenta, tak praktické potřeby vládního kabinetu.
Pavel navrhl, že se zúčastní pouze první, neformální části summitu, která zahrnuje večeři hlav států a vlád a debaty o evropské a globální bezpečnosti. Jedná se o formát, kde se nedělají konkrétní rozpočtová rozhodnutí, ale diskutuje se o strategické budoucnosti Aliance. Následnou oficiální a pracovní část, kde se bude detailně porcovat téma obranných rozpočtů, by pak prezident přenechal čistě vládní delegaci pod vedením premiéra Babiše, ministra zahraničí Macinky a ministra obrany Jaromíra Zůny (za SPD).
Společná účast prezidenta a premiéra na vrcholných summitech není v české politické praxi žádnou novinkou. Naopak, navazuje na zavedené zvyklosti. Například Summit v Istanbulu (2004). Českou republiku úspěšně reprezentovali prezident Václav Klaus i premiér Vladimír Špidla. Stejnou situaci už jednou zažil i současný premiér na Summitu v Bruselu (2018): První den vedl delegaci prezident Miloš Zeman, druhý den jej vystřídal tehdejší premiér Andrej Babiš společně s ministrem zahraničí.
Jak upozorňují ústavní experti i poradce prezidenta Petr Kolář, Pavlova nabídka je mimořádně vstřícným ústupkem. Umožňuje vládě plně kontrolovat finanční debaty a zároveň zachovává dekorum a ústavní tradici, podle níž hlavu státu z mezinárodních fór tohoto významu nelze jen tak vyškrtnout.
Proč vláda odmítá podat prezidentovi ruku?
Přestože je prezidentův kompromis pro vládu de facto vítězstvím, kabinet jej nadále odmítá. Tento postoj už nelze interpretovat jinak než jako čistou tvrdohlavost, která záměrně narušuje dlouhodobé ústavní zvyklosti a zbytečně generuje vnitřní rozbroje.
Stojí za tím snad to, že Andrej Babiš se dosud plně nevyrovnal s prohrou v prezidentských volbách a Hrad vnímá nikoli jako partnera, ale jako politického soupeře? Jak podotkl předseda ODS Martin Kupka, bránit vrchnímu veliteli ozbrojených sil v účasti na summitu NATO je projevem politické malosti, která poškozuje pověst České republiky u našich spojenců. V zahraničí totiž nikdo nezkoumá detaily našich vnitrostranických šarvátek – partneři pouze vidí stát, jehož nejvyšší představitelé nedokážou sedět v jednom letadle.
V celém příběhu hraje specifickou roli ministr zahraničí Petr Macinka. Jeho vztahy s Hradem jsou dlouhodobě zatíženy osobní animozitou, která eskalovala poté, co prezident Pavel odmítl jmenovat motoristického poslance Filipa Turka ministrem životního prostředí. Od té doby Macinka nešetří ostrými výroky. Prezidenta například v nedávné diskuzi dehonestoval tvrzeními, že summit NATO je setkáním státníků, nikoli „lampasáků v záloze“.
Nejnovějším tahem šéfa diplomacie je požadavek, aby vláda odložila definitivní rozhodnutí o složení delegace. Původně měl kabinet o složení rozhodnout 8. června, Macinka však navrhuje počkat až na druhou polovinu měsíce, konkrétně po schůzce aliančních ministrů obrany v Bruselu.
Co tímto odkladem ministr zahraničí skutečně sleduje? Nabízí se velmi jednoduché vysvětlení. Prezident Petr Pavel jasně deklaroval, že pokud jej vláda svým usnesením vyřadí z plnění ústavních povinností, podá ke kompetenčnímu soudu ústavní žalobu. Ústavní soud sice dokáže v naléhavých případech rozhodovat rychle, ale i on potřebuje určitý časový procesní prostor.
Pokud Macinka prosadí odložení vládního verdiktu na konec června, drasticky tím zkrátí čas, který bude mít Hrad na právní obranu. Summit v Ankaře se koná v červenci. Záměrným posunutím rozhodnutí na poslední možnou chvíli se tak může vláda pokusit ze situace vytvořit hotovou věc – tedy dostat prezidenta do časové tísně, kdy Ústavní soud fyzicky nestihne o kompetenční žalobě rozhodnout dříve, než vládní speciál do Turecka odletí.
Cesta ke konsenzu, nebo mezinárodní ostuda?
Česká republika je parlamentní demokracií, kde exekutivní moc drží v rukou vláda, avšak Ústava zároveň definuje prezidenta jako toho, kdo zastupuje stát navenek. Výklad Ústavy, jak upozorňují přední právníci, je postaven na hodnotách a tradicích. Více než třicet let zde platila praxe konsenzu a vzájemného respektu.
Krok, který nyní předvádí Babišův kabinet pod taktovkou ministra Macinky, tyto tradice brutálně láme. Prezident Petr Pavel udělal maximální možný ústupek a nabídl ruku ke smíru. Nyní je řada na Strakově akademii, aby odhodila osobní záště, opustila strategii schovávání se za termíny a procesní průtahy a přistoupila na rozumný kompromis. Bezpečnost země a její mezinárodní kredit by neměly být rukojmím vnitrogenerických komplexů a předvolebních kampaní. Pokud vláda nedokáže s Hradem komunikovat a dospět k dohodě, zanechá to na české politické scéně šrám, který se bude hojit jen velmi obtížně.
