Článek
Nedělní noc v Maďarsku nebyla jen o vítězství Pétera Magyara a jeho strany Tisza. Byla to odpověď na léta korupce, omezování médií a budování státu jako soukromé firmy pro vyvolené oligarchy. Orbán, který ještě před pár týdny strašil „ukrajinskými sabotážemi“ na plynovodu Balkan Stream, narazil. Maďaři už nechtěli být laboratoří pro „orbanismus“. Chtěli být normální evropskou zemí.
Orbán jako Havel? Turek s Macinkou v říši divů
Označit Viktora Orbána za „Václava Havla Maďarska“ vyžaduje vskutku silný žaludek a absenci smyslu pro realitu. Filip Turek se pokusil vykreslit Orbána jako osamělého bojovníka proti totalitě, přičemž zcela ignoroval fakt, že zatímco Havel svou moc po revoluci využíval k budování nezávislých institucí a občanské společnosti, Orbán posledních 16 let strávil jejich systematickou demontáží. Přirovnávat muže, který svobodu slova a pluralitu vybojoval, k lídrovi, který z Maďarska vytvořil „hybridní režim“, kde opozice dostává ve veřejnoprávní televizi pouhých pět minut prostoru za celou kampaň.
Tento Turkem prezentovaný narativ navíc ostře narazil na historickou ironii přímo v Budapešti. Zatímco Turek v Praze básnil o Orbánově revolučním étosu, maďarští voliči v rekordním počtu odhlasovali, že jejich „Havel“ se stal spíše tím, proti čemu kdysi bojoval – autoritářem odtrženým od reality, který se obklopil oligarchy. Přirovnávat lídra, který čelí obviněním z budování mafiánského státu, k symbolu morální integrity a lidských práv, je urážkou nejen Havlovy památky, ale i inteligence českých voličů. Ukazuje to na hluboký rozkol v naší vládní koalici, kde jedna část stále blouzní o „konzervativní revoluci“ po vzoru Budapešti, zatímco samotní Maďaři už tento model s úlevou poslali do historického propadliště.
Ještě nebezpečnější rozměr však dostala tato „alternativní diplomacie“ v podání ministra zahraničí Petra Macinky. Ten zašel za hranu všech diplomatických zvyklostí, když zneužil oficiální komunikační kanály ministerstva k veřejnému pranýřování prezidenta Petra Pavla. Důvodem byla prezidentova kritika Donalda Trumpa za jeho podkopávání důvěryhodnosti NATO. Macinkova snaha stylizovat resort zahraničí do role tiskového mluvčího amerického exprezidenta a obhájce Viktora Orbána je v rámci Evropské unie naprostým unikátem. Místo aby ministerstvo hájilo bezpečnostní zájmy České republiky, které jsou přímo závislé na jednotě Aliance, stalo se hlásnou troubou populistických lídrů, z nichž jeden právě drtivě prohrál volby a druhý čelí kritice za zpochybňování kolektivní obrany.
Tato situace staví Česko do mezinárodně izolované a paradoxní pozice. V době, kdy se i Maďarsko pod vedením Pétera Magyara začíná vracet k proevropskému kurzu a k obnově právního státu, se naše diplomacie pod vedením Motoristů snaží naskočit do vlaku, který už dávno vykolejil. Macinkova „vendeta“ proti Hradu skrze oficiální nóty MZV dehonestuje českou zahraniční službu na úroveň osobního blogu politického aktivisty. Je to smutný pohled na stát, jehož oficiální představitelé upřednostňují patolízalské lokajství vůči cizím autoritářům před elementární loajalitou k vlastním institucím a spojencům v NATO. Pokud je pro Macinku a Turka Orbánův režim vzorem, pak jim maďarské nedělní výsledky ukázaly, že tudy cesta rozhodně nevede.
Babišova sázka na chromého koně
Andrej Babiš, který Viktora Orbána dlouhodobě prezentoval jako svého klíčového mentora a „osvědčeného lídra“, se ocitl v nezáviděníhodné pozici. Jeho nejbližší zahraniční spojenec padl, a to způsobem, který nejspíš nepředpokládal. Babišova veřejná podpora Orbánovi, vyjádřená jen několik hodin před otevřením volebních místností, nebyla jen projevem loajality, ale především fatálním selháním politického instinktu. Šéf hnutí ANO vsadil vše na stabilitu „silného muže“, zatímco maďarská společnost už dávno vřela touhou po změně. Ukázalo se, že Babiš podcenil nálady v zemi, kterou dával Čechům za vzor – a tento chybný odhad může být předzvěstí jeho vlastních problémů na domácí scéně.
Pod nablýskanou fasádou národních zájmů totiž v Maďarsku bujel bezprecedentní ekonomický klientelismus. Orbánův režim dokázal mistrně transformovat veřejné prostředky a dotace z Evropské unie do soukromých kapes úzké skupiny vyvolených. Jména jako István Tiborcz (Orbánův zeť) nebo Lőrinc Mészáros (přítel z dětství) se stala symboly systému, kde o úspěchu v podnikání nerozhoduje trh, ale blízkost k premiérovu stolu. Pro Babiše, jehož politika je s tématem střetu zájmů neodmyslitelně spjata, je pád tohoto „maďarského oligarchy č. 1“ velmi nepříjemným zrcadlem.
Dalším pilířem Orbánovy éry, který se mu nakonec stal osudným, byla rostoucí mezinárodní izolace. Maďarsko se pod jeho vedením stalo „nejslabším článkem“ evropské jednoty a nespolehlivým partnerem v rámci NATO. Orbánova ochota kličkovat mezi Bruselem a Moskvou, blokovat pomoc napadené Ukrajině a koketovat s autoritářskými režimy dovedla Budapešť na úplný okraj. Tato politika „všech azimutů“, kterou nyní v Česku nepřímo prosazuje Macinkovo ministerstvo zahraničí, vedla v Maďarsku k jedinému: ke ztrátě vlivu a miliard eur z unijních fondů. Maďarští voliči ale nyní jasně řekli, že nechtějí být Putinovým trojským koněm v Evropě, což je lekce, kterou by Babišovo hnutí nemělo ignorovat.
Aby Orbán odvedl pozornost od ekonomické stagnace a systémové korupce, vsadil v posledních letech na vyvolávání agresivních kulturních válek. Útoky na LGBTQ+ komunitu, omezování akademických svobod na univerzitách a démonizace neziskového sektoru sloužily jako dokonalá kouřová clona. Tato taktika „vnitřního nepřítele“ měla sjednotit konzervativní voliče a zakrýt fakt, že státní pokladna je prázdná a infrastruktura se rozpadá. Vítězství Pétera Magyara však ukazuje, že ani tento ideologický nátlak nemá nekonečnou trvanlivost.
Maďarská naděje vs. česká pachuť
Vítězství Pétera Magyara a jeho strany Tisza není jen lokální politickou změnou, je to zásadní vzkaz pro celou střední Evropu a naděje pro ty, kteří už nad maďarskou demokracií lámali hůl. Nedělní výsledky jasně prokázaly, že ani totální kontrola mediálního prostoru, ani účelové překreslování volebních obvodů ve prospěch vládní strany – nedokážou zastavit společnost, která se jednotně rozhodne pro změnu. Maďarsko se touto volbou vrací k proevropskému kurzu a opouští roli „potížisty“ na okraji civilizovaného světa. Trhy na tuto zprávu zareagovaly okamžitě a forint po letech nejistoty zažil strmé posílení, což je nejlepším důkazem toho, že skutečnou stabilitu přináší právní stát, nikoliv autoritářská křeč.
V Česku nám však po maďarském vystřízlivění zbyla v ústech jen hořká pachuť. Ocitli jsme se v bizarní situaci: naše současná vláda se verbálně zaštiťuje „národním zájmem“, ale v praxi nekriticky adoruje a brání režim, který jeho vlastní občané právě s obrovskou úlevou svrhli. Zatímco se v Budapešti slaví konec éry strachu a klientelismu, v Praze vládní zmocněnci a ministři roní slzy nad porážkou Viktora Orbána.
Je to varovný paradox. Maďarsko si svůj „Samet“ právě prožilo a vybojovalo si cestu zpět na Západ. My v České republice se však vracíme v čase a pod kuratelou politiků typu Turka, Macinky či Rajchla nasedáme na loď, ze které Maďaři právě s odporem vystoupili. Naše vládní garnitura nás přesvědčuje o tom, že orbánovský model byl vrcholem státnického umění, přestože jej samotná maďarská realita usvědčila z nefunkčnosti a morálního bankrotu. Česká diplomacie se tak ocitá v izolaci nikoliv kvůli ochraně suverenity, ale kvůli ochraně přežitých ideologií, které jinde v regionu právě zkrachovaly.
Musíme se sami sebe ptát, jak dlouho si ještě budeme nechat od vlastních politiků namlouvat, že autokracie znamená stabilitu a mezinárodní izolace je projevem suverenity. Maďarsko ukázalo, že cesta zpět k demokracii je možná, i když je dlážděna lety útlaku. Pro nás by mělo být prioritou nepropadnout stejným iluzím, které Maďary stály šestnáct let prosperity a svobody. Pokud se nepoučíme z chyb našich sousedů teď, budeme za pár let v Praze prožívat stejnou kocovinu, jakou právě dnes řeší poražený Fidesz.
