Článek
Jeho rétorika mířící na Benešovy dekrety není jen populistickým gestem. Je to škrtnutí sirkou u sudu s prachem, jehož exploze by se nespokojila s hranicemi Slovenska, ale tvrdě by zasáhla i Českou republiku. Střední Evropa je propletená jizvami, které se sice zahojily, ale nikdy nezmizely. Jednou z nejhlubších jsou dekrety prezidenta Edvarda Beneše. Zatímco v Česku jsme otázku považovali za uzavřenou díky Česko-německé deklaraci, aktuální dění na Slovensku a razantní nástup Pétera Magyara ukazují, že tento přízrak je stále v plné síle.
Pandořina skříňka se otevírá na Slovensku
Situace u našich východních sousedů dospěla do bodu, který právní experti označují za neudržitelný paradox. Vše odstartovala kontroverzní novela trestního zákoníku prosazená vládou Roberta Fica, která zavádí až půlroční vězení za zpochybňování Benešových dekretů a poválečného uspořádání. Tato snaha o zákonem vynucené „ticho po pěšině“ však ukázalo, že dekrety, které Praha považuje za právně vyhaslé, jsou na Slovensku stále živým a v rukou státu nebezpečně aktivním nástrojem.
Právník Tomáš Němeček v této souvislosti upozorňuje na praxi Slovenského pozemkového fondu. Ten v posledních měsících využil dekrety (zejména č. 12/1945 Sb. o konfiskaci zemědělského majetku) k tomu, aby i po osmdesáti letech od války začal dodatečně zabavovat půdu potomkům maďarské menšiny. Argumentace fondu je prostá: konfiskace sice měla proběhnout už v roce 1945, ale úředníci ji tehdy administrativně nedokončili. Stát se tak nyní pokouší „napravit chyby minulosti“ na úkor současných vlastníků, což dává maďarské opozici v čele s Péterem Magyarem do ruky argument o pokračující diskriminaci na etnickém základě.
Právě v osobě Pétera Magyara získal tento spor zcela novou dynamiku. Zatímco Viktor Orbán byl ochoten v rámci pragmatického spojenectví s Ficem nad osudem slovenských Maďarů přivírat oči, Magyar se pasoval do role nekompromisního ochránce všech příslušníků maďarského národa. Pro Magyara není Fico spojencem, ale protivníkem, na jehož přešlapech může demonstrovat svou sílu a odhodlání naplnit národní zájmy. Magyarova výzva ke zrušení diskriminačních paragrafů nejsou jen prázdná slova, je to strategický tah, který má za cíl přenést spor na úroveň Evropské komise a mezinárodních soudů.
Pokud se Magyarovi podaří u evropských institucí prokázat, že dekrety jsou na Slovensku stále zneužívány k porušování vlastnických práv a principu právní jistoty, hrozí Česku nekontrolovaná řetězová reakce. Jak varuje bývalý ministr zahraničí Cyril Svoboda, zpochybnění jednoho článku poválečného uspořádání nevyhnutelně povede k otřesu celé stavby. Jakmile by padl precedens, že dekrety lze revidovat, přestanou být pro mezinárodní soudy uzavřenou kapitolou i v českém kontextu.
Proč je to pro nás „noční můra“?
Česká republika se sice může opřít o stabilní česko-německé vztahy, které byly v roce 1997 „zacementovány“ společnou deklarací, avšak tato pozice není neprůstřelná. Mezinárodní právo a evropské soudy totiž fungují na principu rovnosti – pokud by některý ze sousedních států, v tomto případě Slovensko pod tlakem Budapešti, začal řešit poválečné majetkové restituce odlišně, vytvořilo by to nebezpečnou trhlinu v celoevropském vnímání nedotknutelnosti poválečných hranic a zákonů.
Hrozba takzvaného „restitučního domina“ je tak reálnější než kdy dříve. V extrémním případě mohou sudetští Němci chtít, pokud Slovensko uznalo, že konfiskace na základě etnického klíče byla protiprávní, abychom začali vracet majetek i my. I když se Sudetoněmecké krajanské sdružení pod vedením Bernda Posselta dlouhodobě soustředí na smíření a dialog, v Německu mezitím vyrostla silná politická konkurence v podobě AfD. Tato strana, která v Bundestagu po posledních volbách výrazně posílila, již nyní otevřeně interpeluje vládu kancléře Merze s požadavky na zrušení dekretů. Magyarova ofenziva tak radikálním silám v Německu nechtěně připravuje ideální právní i politickou půdu.
Dalším kritickým bodem je absolutní ohrožení majetkové jistoty. V českém právním řádu zůstává dodnes v platnosti několik desítek Benešových dekretů. Nejde přitom jen o tisíce domů a pozemků v pohraničí, jejichž vlastníci by se mohli ocitnout v právním vakuu. Dekrety tvoří i základy klíčových institucí, jako je Akademie múzických umění (AMU), státní film či lékařské fakulty. Zpochybnění legitimity těchto norem by mohlo vést k paralyzujícímu řetězci žalob, které by napadaly samotnou podstatu fungování těchto subjektů. Pokud by se zhroutil jeden článek tohoto historického řetězu, hrozí, že se rozpadne celá právní kontinuita českého státu.
Vše navíc graduje v neuvěřitelně citlivém termínu. Letošní květen je pro českou historickou paměť přelomový – v Brně se má konat historicky první sudetoněmecký sjezd na území České republiky. Zatímco prezident Petr Pavel a vládní představitelé vnímali tuto událost jako symbol definitivní tečky za minulostí a projev vrcholného smíření, Magyarovo agresivní šťourání v dekretech tuto symboliku brutálně torpéduje. Namísto oslavy konce jedné éry se tak může sjezd stát bojištěm o interpretaci poválečných dějin.
Nesahat, varují čeští politici
Shoda napříč českou politickou scénou je dnes úkazem stejně vzácným jako zásadním. Zatímco v jiných otázkách vládne ostrá polarizace, v tématu Benešových dekretů se Praha semkla. „Na Benešovy dekrety nesahat,“ zní jednoznačný apel Jana Lipavského, který v tomto postoji reprezentuje kontinuitu české zahraniční politiky. Politici si uvědomují, že jakýkoliv pohyb v těchto základech by mohl rozkolísat stabilitu státu, kterou jsme budovali přes osm desítek let.
Andrej Babiš i Radek Vondráček opakovaně potvrzují, že dekrety jsou pro ně uzavřenou kapitolou, o které se nevyjednává. Česká sněmovna v reakci na slovensko-maďarské napětí dokonce přijala usnesení, kterým odmítá jakékoliv zpochybňování poválečného uspořádání. Praha tím vysílá do Budapešti jasný vzkaz: Vaše snaha o revizi historie končí na našich hranicích.
Historie nesmí být politická zbraň
Péter Magyar si v Budapešti buduje obraz národního sjednotitele a zachránce Maďarů, ale ve skutečnosti tím ohrožuje křehkou, desetiletí budovanou rovnováhu celého regionu. Střední Evropa nepotřebuje lídra, který oživuje traumata minulosti pro zisk politických bodů v přítomnosti. Česká republika si v této situaci nemůže dovolit luxus pouhého diváka. Mlčení by v tomto případě bylo vnímáno jako slabost a tichý souhlas s revizí dějin.
Pokud dopustíme, aby se z Benešových dekretů stalo téma evropských soudů a politických handlů, riskujeme, že se probudí démoni, které jsme považovali za dávno pohřbené. Historii nelze vymazat a její temné stránky nelze ignorovat, ale její „opravování“ soudním kladivem po 80 letech by přineslo jen další vlnu nespravedlnosti a společenský chaos, který by pocítili miliony současných obyvatel střední Evropy.
