Článek
Matyáš Korvín byl pro Maďary národním hrdinou, ale pro Čechy spíše kontroverzním dobyvatelem. Jeho životní příběh je plný dramatických zvratů, osobních tragédií i politických intrik, které vyústily v neobvyklou situaci, kdy měly Čechy na nějaký čas dva krále najednou.
Z popraviště na trůn
Matyáš se narodil v roce 1443 v Kluži jako mladší syn Jana Hunyadiho, uherského vojevůdce. Jeho rod nepatřil k tradiční vysoké šlechtě, ale díky Zikmundu Lucemburskému a vlastní až extrémní ctižádostivosti se jeho otec vypracoval mezi největší magnáty. Matyáš si tento nedostatek urozeného původu plně uvědomoval po celý život a snažil se ho kompenzovat sňatky s ženami z významných evropských rodů.
Po smrti svého otce se Matyáš spolu se starším bratrem Ladislavem dostal na dvůr uherského krále Ladislava Pohrobka. Tam se odehrála tragédie: Ladislav byl obviněn z vraždy Ulricha Celjského a popraven. Matyášovi hrozil stejný osud, ale naštěstí pro něj Ladislav Pohrobek, který hodlal jeho osud zpečetit, nečekaně zemřel. Matyáš strávil nějaký čas v Praze, kde se mimo jiné naučil výborně česky a získal cenné poznatky o slabinách českého dvora. Právě tato zkušenost se mu později hodila v politickém a vojenském střetu s Jiřím z Poděbrad.
V roce 1458 se Matyáš dočkal obrovského zvratu. Uherský sněm ho jednomyslně zvolil králem a vyjednal jeho propuštění z Prahy. Jako zástavu za Matyášovu věrnost si Jiří z Poděbrad vzal jeho slib, že si vezme jeho dceru Kateřinu.
Matyáš Korvín se rychle projevil jako energický a nemilosrdný vládce. Zlikvidoval opozici a vytvořil silnou, centralizovanou monarchii. Nemilosrdně omezoval moc magnátů, a to tak, že ho jeho odpůrci označovali za tyrana. Ale jeho styl byl jasný: kdo nebyl s ním, byl proti němu. Klíčové posty obsazoval svými věrnými stoupenci, ať už to byla drobná šlechta, měšťané nebo cizí odborníci.
Spojenectví díky sňatku, který rozvázala smrt
Matyášův soukromý život byl stejně bouřlivý jako jeho politická kariéra. Jako dítě byl zasnouben s dcerou hraběte Ulricha Celjského, ale ta brzy zemřela. Matyášova snaha o sňatek s urozenou ženou se poprvé naplnila v roce 1461, kdy se oženil s Kateřinou, dcerou Jiřího z Poděbrad. Manželství mělo upevnit spojenectví mezi Uherskem a Českým královstvím. Bohužel však trvalo jen tři roky. Kateřina zemřela v pouhých sedmnácti letech při porodu, a to i s dítětem. Tato tragédie definitivně ukončila naděje na trvalý mír mezi oběma králi.
Po Kateřině se Matyáš oženil s Beatricí Neapolskou. Ačkoli mu ani ona neporodila legitimního dědice, stala se důležitou figurou a přivedla na uherský dvůr renesanci v plné kráse.
Jediného potomka, Jánoše, mu porodila milenka Barbara Edelpöcková z Rakouska. Matyáš se marně pokoušel prosadit svého nelegitimního syna jako svého nástupce. To se mu ale nikdy nepodařilo.
Česko-uherská válka a dva králové v jedné zemi
Původně dobré vztahy mezi Matyášem a Jiřím z Poděbrad se rychle zhoršily. Důvodem byla především náboženská situace v Evropě. Katolická církev v čele s papežem označovala husitské Čechy za kacířské a Matyáš Korvín se toho chytil jako skvělé příležitosti k rozšíření svého vlivu. Spojil se s katolickou šlechtou a městy v českých zemích, které neuznávaly Jiřího vládu.
V dubnu 1468 vpadl s vojskem do českých zemí. Ačkoli byl zpočátku úspěšný a ovládl velkou část Moravy, jeho invaze do Čech v roce 1469 skončila neúspěchem. Matyášovo vojsko bylo obklíčeno a poraženo u Vilémova.
Bitva u Vilémova, ačkoliv nebyla bitvou v pravém slova smyslu, představuje jeden z nejdramatičtějších a nejzajímavějších momentů v historii středověkých Čech. Ačkoliv obě strany neutrpěly téměř žádné ztráty na životech, právě tento střet se stal klíčovým okamžikem, který neúmyslně vedl k rozdělení Českého království a nastolení dvojvládí.
Papež Pavel II. v prosinci 1466 sesadil Jiřího z Poděbrad z trůnu kvůli jeho kališnické víře a vyhlásil proti němu křížovou výpravu. Tuto situaci využil uherský král Matyáš Korvín, který se s podporou Zelenohorské jednoty vedené Zdeňkem ze Šternberka pustil do tažení proti českému králi. Matyáš úspěšně ovládal Moravu, dobyl Třebíč, oblehl Špilberk a Hradisko u Olomouce a na počátku roku 1469 se s vojskem o síle asi 20 000 mužů vydal na Chrudimsko s cílem zaútočit na bohatou Kutnou Horu. Jiří z Poděbrad ale prokázal své vojenské a taktické nadání. Shromáždil silné vojsko a využil znalosti terénu k tomu, aby zablokoval Matyášovi cestu do Čech.
Jiřího vojska, podporovaná místním obyvatelstvem a vybavená husitskými vozy, úspěšně zablokovala mosty a brody přes řeku Doubravu. Matyášova armáda, unavená pochodem v zasněženém a obtížném terénu, byla tak lapena v údolí mezi strmým úpatím Železných hor a řekou. Ze tří stran obklíčený Matyáš si uvědomil, že přímý boj by znamenal katastrofu. Situace ho donutila k osobní schůzce s Jiřím z Poděbrad. K jejich setkání došlo 27. února 1469 v dnes již zaniklé kovárně ve vsi Úhrov pod památnou lípou. Vzájemný rozhovor proběhl za zavřenými dveřmi, ale historické prameny naznačují, že Matyáš slíbil, že zanechá nepřátelství a opustí české území. Za tento slib byl se svou armádou propuštěn.
Matyášův slib však měl krátké trvání. Zrádný král nedodržel dané slovo a pouhé dva měsíce po setkání u Vilémova se nechal katolickými pány v Olomouci zvolit českým vzdorokrálem. Jiří z Poděbrad sice brzy poté jmenoval za svého nástupce Vladislava Jagellonského, čímž se snažil zabránit Matyášově moci. Z vojenského vítězství u Vilémova, kterého Jiří dosáhl v podstatě bez krveprolití, se tak stal politický neúspěch. Matyáš Korvín si až do své smrti v roce 1490 udržel titul českého krále a fakticky ovládal Moravu a Slezsko. Bitva u Vilémova tak sice skončila taktickým vítězstvím Jiřího, ale otevřela dveře Matyášovým ambicím, což vedlo k rozdělení českých zemí na dvě sféry vlivu.
Válka mezi Jiřím a Matyášem pokračovala až do Jiřího smrti v roce 1471. I poté však boje neutichly. Část šlechty, která Matyáše neuznávala, si zvolila nového krále – Vladislava Jagellonského, s nímž se dohodl na rozdělení území. Konec válečnému stavu přinesl až Olomoucký mír v roce 1479, který sice zachoval Korvínovi titul českého krále, ale faktickou vládu v Čechách ponechal Vladislavovi. Matyáš si podržel Moravu, Slezsko a Lužici.
Král v ženských šatech
Historek o Matyášovi Korvínovi je celá řada. Jedna z těch nejzajímavějších, kterou si Češi dodnes připomínají, je ta o jeho převleku za ženu. Po prohrané válce s Jiřím z Poděbrad se údajně Matyáš vracel na Moravu v přestrojení, aby se vyhnul zajetí. V ženských šatech, aby nebyl prozrazen, prý držel v ústech růži, aby nepromluvil a neprozradil tak svůj cizí přízvuk. Tato legenda se dodnes připomíná při Jízdě králů, kde se král v ženském převleku s růží v ústech stal jedním z hlavních symbolů.
Skutečný renesanční panovník
Matyáš Korvín si byl vědom, že k mocenské převaze potřebuje velké peníze. Proto se zaměřil na hospodářské reformy, podporu měst a upevnění měny. Byl to skutečný renesanční panovník. Na jeho dvoře se setkávali umělci, učenci a filozofové z celé Evropy. Jeho knihovna byla ve své době jednou z největších v Evropě. Je to paradox – ačkoli jeho velkolepá sídla v Budíně a Visegrádu se nedochovala, pověsti o jejich kráse a bohatství se tradují dodnes. Byl mecenášem umění a kultury, která se za jeho vlády rozvíjela jako nikdy předtím. A tak se z válečníka a tyrana stal muž, který pozvedl uherskou kulturu do výšin, z nichž čerpala inspiraci po staletí.
Náhlá smrt
Matyáš Korvín zemřel nečekaně ve Vídni v roce 1490, bylo mu 47 let. Jeho životní plány se rozplynuly jako pára nad hrncem. Jeho sen o nástupnictví nelegitimního syna se nenaplnil a po jeho smrti se na trůn dostal Vladislav Jagellonský, se kterým Matyáš tak dlouho bojoval. Jeho smrtí skončila jedna z nejnapínavějších kapitol evropských dějin. Jeho odkaz je ale nesmrtelný, a to nejen díky jeho velkolepé knihovně Bibliotheca Corviniana, ale i díky pověstem, které ho vynesly mezi největší a nejzajímavější postavy středověku.
Přezdívka, kterou si nevybral
Ačkoli je všeobecně známý jako Matyáš Korvín, sám se tak nikdy neoznačoval. Jeho správné jméno je Matyáš Hunyadi. Přezdívku Korvín, odvozenou z latinského slova corvus (havran), mu dali ještě za jeho života jeho životopisci a obdivovatelé na základě rodové pověsti. Podle ní prý havran ukradl jeho otci prsten, ale vrátil ho. Právě havran s prstenem v zobáku se stal symbolem jeho rodu a je dodnes vyobrazen v maďarských znacích a na bankovkách.
Zdroje:
