Michelangelo své největší dílo nesnášel, ukryl do něj výsměch církvi

Klenba, která se stala symbolem vrcholné renesance, dílo, které ohromuje pět staletí. Strop Sixtinské kaple není jen souborem fresek, je to epický příběh vzdoru, geniality a hluboké víry. Když vejdete do kaple, je to, jako by se před vámi rozvinula nebeská kniha, plná dramatických scén, nahých těl a proroků, kteří věští příchod Mesiáše. Za tím vším se však skrývá i příběh muže, který malovat nechtěl.

Michelangelo, sochař tělem i duší, si přál jedno jediné – dokončit velkolepou hrobku pro papeže Julia II., velkolepé dílo, které ho zaměstnávalo od roku 1505. Bylo to dílo jeho života, sochařská symfonie, kterou však musel opustit, když ho papež přesvědčil, aby se ujal práce, ke které cítil nechuť: namalovat strop Sixtinské kaple.

Původní plán, který navrhl papež, byl mnohem skromnější: namalovat dvanáct velkých postav apoštolů. Michelangelo, nespoutaný umělec, ale cítil, že takový projekt by byl příliš jednoduchý a málo ambiciózní. Po dlouhých jednáních se mu podařilo přesvědčit papeže, aby mu dal volnou ruku a dovolil mu vytvořit grandiózní a mnohem komplexnější dílo, jaké svět ještě neviděl. I když byl Michelangelo známý především jako sochař, dokázal tento projekt přetvořit v monumentální malířské dílo, které dokonale kombinuje jeho sochařské cítění s uměním fresky.

Kolem procesu vzniku panovaly pochybnosti. Jak to Michelangelo maloval? Ležel na zádech, jak si někteří představovali? Ne, podle dobových pramenů i jeho vlastního textu Michelangelo maloval ve stoje, s hlavou zakloněnou dozadu. Bylo to nesmírně vyčerpávající a bolestivé. Sám umělec o tom napsal básnické dílo svému příteli Giovannimu da Pistoia, kde s hořkostí popisuje své fyzické utrpení.

Líčí, jak mu z neustálého hrbení se na provizorní plošině narostlo „vole“ a jak měl žaludek „přimáčknutý pod bradou“. Barva, která na něj neustále kapala, mu „udělala bohatou podlahu na obličeji“. Jeho páteř se mu „svázala do uzlu“ a celé tělo se mu „napnulo jako syrský luk“. V básni dokonce vyjadřuje svou frustraci a krizi identity, když píše: „Moje malba je mrtvá. Nejsem na správném místě – nejsem malíř.“ Navzdory tomuto utrpení a pochybnostem o sobě samém, které v sobě nosil, vytvořil dílo, jež je dnes považováno za jeden z největších symbolů lidského umění a vytrvalosti.

Středem klenby prochází devět scén z Knihy Genesis. Vyprávění začíná u oltáře, kde se odehrává samotné stvoření. Následuje příběh Adama a Evy a nakonec Noemův příběh, který symbolizuje úpadek lidstva. Tento sled není náhodný, ale záměrný. Vede diváka od aktu stvoření k lidskému pádu. Mezi nejznámější scény patří Stvoření Adama, ikonické zobrazení, kde se téměř dotýkají prsty Boha a Adama. Tento malý, necelé dva centimetry velký, prostor mezi prsty symbolizuje nedosažitelnost božské dokonalosti pro člověka.

Okraje klenby zdobí postavy, které dodávají celému dílu hlubší smysl. Jsou to proroci ze Starého zákona a pohanské Sibyly, které podle křesťanské tradice předpověděly příchod Mesiáše. Spojení biblických a antických postav je typické pro renesanční humanismus a ukazuje snahu o smíření křesťanské teologie s klasickou filozofií.

Michelangelo se sice považoval za sochaře, ale jeho fresky na Sixtinské kapli z něj udělaly i jednoho z největších malířů všech dob. Množství a rozmanitost zobrazených postav, jejich silné emoce, dramatické pozice a dovednost, s jakou zobrazil lidskou anatomii, z něj udělaly legendu. Dílo bylo odhaleno 31. října 1512 a setkalo se s okamžitým uznáním. Lidé z celé Evropy se hrnuli, aby ho spatřili, a pohled na něj je prý nechal „ohromené a beze slov“.

Sixtinská kaple je tak více než jen památkou. Je to živý monument, který vypovídá nejen o víře, ale i o bojích, vizích a utrpení jednoho z největších umělců v dějinách lidstva. Je to výzva k zamyšlení nad rolí umění, které i přes staletí zůstává silným a poutavým.

Mezi stovkami postav, které Michelangelo vtiskl do klenby Sixtinské kaple, se jedna scéna stala nesmrtelnou ikonou: Stvoření Adama. Freska o rozměrech 280 × 570 cm, namalovaná kolem roku 1512, zachycuje biblický okamžik, kdy Bůh vdechuje život prvnímu člověku. Je to čtvrtý obraz v chronologickém sledu panelů, které zobrazují scény z Knihy Genesis. Na obraze vidíme Boha jako starého muže s bílým plnovousem, obklopeného vířícím pláštěm a figurami, které mnozí identifikují jako Evu a duše budoucích generací. Naproti němu leží Adam, nahý a teprve se probouzející k životu. Jeho paže napodobuje boží, ale s tím rozdílem, že je ochablá a pasivní, což naznačuje, že život teprve přijímá.

Ačkoliv se zdá, že se prsty Boha a Adama dotýkají, ve skutečnosti mezi nimi existuje malá mezera, pouhých 1,9 cm. Mnozí historikové umění se domnívají, že tato drobná distance symbolizuje propast mezi člověkem a božskou dokonalostí. Je to silný vizuální prvek, který zdůrazňuje, že člověk může dosáhnout velkých věcí, ale nikdy se nestane naprosto dokonalým jako Bůh.

Michelangelova posedlost anatomií je v tomto díle zřejmá. Moderní výzkumy odhalily, že mistr do fresky zakomponoval skryté anatomické detaily, které by v 16. století nikdo nerozpoznal. V roce 1990 lékař Frank Meshberger publikoval studii, kde poukázal na to, že tvar a hranice za postavou Boha přesně odpovídají anatomicky přesnému obrazu lidského mozku, včetně mozkového kmene, čelního laloku a dalších částí. Později jiní vědci přišli s teorií, že červený plášť kolem Boha má tvar lidské dělohy, a dokonce i zelená šála na plášti může symbolizovat pupeční šňůru. Tato interpretace naznačuje, že Michelangelo viděl stvoření člověka jako idealizované fyzické zrození.

Další zajímavou hypotézu předložil Deivis Campos v roce 2019, který tvrdí, že na levé straně Adamova trupu je nenápadně naznačené skryté žebro. Vzhledem k Michelangelovým detailním znalostem lidského těla je pravděpodobné, že se nejedná o náhodu. Campos spekuluje, že Michelangelo tímto detailem vyjádřil svůj nesouhlas s tradičním katolickým učením, že Eva byla stvořena až po Adamovi z jeho žebra, a místo toho naznačil, že byli stvořeni bok po boku. To by také korespondovalo s jeho bouřlivým vztahem s papežem Juliem II. a jeho nezávislým myšlením.

Pro Michelangela bylo skicování zásadní součástí tvůrčího procesu. Než začal s malováním, vytvořil řadu přípravných kreseb. V Britském muzeu v Londýně se nachází skica, kde studoval Adamovu ochablou ruku, než ji oživí boží dotek. Na jiné skice v červené křídě, která byla Michelangelovým oblíbeným médiem, zase zkoumal detaily Adamova nahého trupu. Jeho inspirací pro ideální mužskou postavu mu byl antický Torzo Belvedér , který považoval za symbol dokonalosti božího stvoření před hříchem. Tyto skici ukazují, jak pečlivě Michelangelo plánoval každý detail, aby se ujistil, že jeho vize bude viditelná a srozumitelná.

Ačkoliv je pro většinu lidí strop Sixtinské kaple především velkolepým zobrazením křesťanské doktríny, někteří historici a autoři v něm spatřují mnohem víc než jen biblické příběhy. Podle knihy „The Sistine Secrets: Michelangelo’s Forbidden Messages in the Heart of the Vatican“ od Roye Dolinea a rabína Benjamina Blecha, Michelangelo do fresek zakódoval mocná a kontroverzní poselství. Ti tvrdí, že umělec, který vyrůstal v domácnosti Lorenza de Medici, se seznámil s učením židovské mystiky – kabaly – a tyto znalosti použil k tomu, aby do kaple vložil skryté významy a možná i „urážky“ namířené na tehdejší papežství.

Podle autorů se Michelangelo snažil poukázat na židovské kořeny křesťanství, což v silně katolické Itálii 16. století nebylo běžné. Zdůrazněním výhradně starozákonních postav, jako jsou proroci a předci, se snažil klást otázku, proč církev „ignorovala své pravé kořeny“. Záměrem mohlo být i poukázat na nutnost větší tolerance vůči Židům, která v té době byla velmi nízká.

Tento pohled na dílo otevírá další, fascinující vrstvu interpretace Michelangelovy práce, která zdaleka není tak přímočará, jak se na první pohled zdá.

Zdroje:

Český rozhlas

Wikipedia - The Creation of Adam

Wikipedia - Sistine Chapel ceiling

Telegraph, ABC News