Článek
Většina z nás bere jídlo a vodu jako samozřejmost. Den bez nich si umíme stěží představit. Lidské tělo je sice pozoruhodně odolné, ale i jeho hranice nejsou nekonečné. Bez jídla přežije člověk zhruba tři týdny, bez vody pouhé tři dny. Co se stane, když se tyto limity posunou za hranice možného, a protáhnou se třeba až na neuvěřitelných 17 dní? Přesně to se stalo osmnáctiletému Andreasu Mihaveczovi, jehož příběh se zapsal do Guinessovy knihy rekordů jako nejdelší přežití bez jídla a vody.
Policejní omyl s tragickými následky: Sedmnáctidenní horor v Höchstu
Píše se 1. duben 1979 a osmnáctiletý Andreas Mihavecz, mladý zednický učeň z Bregenzu v Rakousku, si pravděpodobně myslel, že má před sebou zcela obyčejný den. Jako nevinný spolujezdec se ocitl u dopravní nehody, při které se auto, řízené jeho lehce podnapilým kamarádem, zřítilo do stavební jámy. Pro tehdy ještě nezkušeného teenagera to byl jistě šokující zážitek, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se jeho osud měl zanedlouho změnit v děsivou noční můru.
Namísto toho, aby byl po podání svědecké výpovědi propuštěn, se stal obětí neuvěřitelné byrokratické chyby. Policisté, kteří byli na místě nehody, ho odvezli na policejní stanici v nedalekém Höchstu. Nevedla je k tomu žádná obava, že by mohl být viníkem, nýbrž pouhá touha oddělit ho od řidiče za účelem výslechu. Cesta, která měla být dovršena propuštěním domů, skončila v temné suterénní cele.
Tento brutální „lockdown“ v temném podzemí se stal výsledkem série neuvěřitelných policejních omylů, které se řetězily s až šokující lehkostí. První chyba se odehrála už při zatýkání. Policisté omylem odvedli Andrease, který byl zcela střízlivý, místo jeho kamaráda, který nehodu způsobil. Tento zmatený začátek se stal předzvěstí katastrofy.
Druhá, a mnohem fatálnější chyba, nastala hned poté. Andreas byl zamčen v cele o velikosti pouhých 12 metrů čtverečních. Místnosti bez oken, s jedinou kovovou pryčnou a kbelíkem jako záchodem, dominovala naprostá tma. Policisté totiž zapomněli rozsvítit. Andreas si zprvu myslel, že ho brzy propustí, že se jedná o standardní proceduru. Lehl si na pryčnu a čekal. První hodiny se protahovaly na dny, dny na týdny.
Zatímco Andreas mizel v zapomnění, jeho rodina začala bít na poplach. Jeho matka, plná obav, se neustále snažila kontaktovat policii. Její žádosti o informace a naléhavé prosby o pomoc ale narážely na hluché uši. Policisté, přesvědčení, že ho již propustili, její telefonáty a návštěvy ignorovali. S každým dalším odmítnutím se Andreasův osud zdál být zpečetěn.
Uvězněný v zapomenuté cele v suterénu, kde jeho zoufalé volání, bušení na dveře a křik o pomoc nikdo neslyšel, začal Andreas boj o holé přežití. Věděl, že bez jídla a vody jeho tělo brzy selže. Každý den byl pro něj testem jeho vůle, fyzické odolnosti a psychické síly. Tělo mu sláblo, ale duch zůstával silný. Jediným zdrojem vody, který mu mohl udržet život, byla kondenzovaná voda, která se srážela na chladných stěnách cely. Olizoval stěny a doufal, že každá kapka mu prodlouží život o další hodinu.
„Byla to noční můra. Ale nikdy jsem se nevzdal naděje a snažil se zůstat v klidu,“ vzpomínal později na své utrpení. „To je v takové situaci nejdůležitější.“ Tato vnitřní síla mu pomohla překonat nejkritičtější momenty, kdy se tělo začalo bránit nedostatku tekutin a potravy. Tělesná teplota stoupala, krev houstla a orgány se začínaly jeden po druhém vypínat. Andreas se ale nehodlal vzdát. Doufal, že světlo na konci tunelu existuje a že ho někdo, ať už náhodou, nebo záměrně, objeví.
Jak ukázaly pozdější výpovědi, tři policisté, kteří měli Andrease na starosti, se vzájemně domnívali, že ho propustil ten druhý. Tak se stalo, že každý z nich odešel domů s pocitem splněné povinnosti, aniž by si uvědomili, že v temném suterénu zanechali člověka na pospas osudu.
Zázrak se přeci jen stal
Po sedmnácti dnech v naprosté temnotě a tichu, které narušovalo jen tlukot jeho vlastního srdce, přišel den, kdy se stal zázrak. Byl 17. duben 1979, a jeden z úředníků obecního úřadu, který náhodou procházel suterénem, ucítil silný, neobvyklý zápach. Ten smrad se linul zpoza dveří, na které se desítky lidí dívaly bez povšimnutí po více než dva týdny. Úředník dveře otevřel a to, co se mu naskytlo, si zasloužilo spíše označení scéna z hororu než realita. Na zemi ležel Andreas Mihavecz, bledý a vyhublý, pouhý stín svého dřívějšího já.
V tu chvíli se ukázalo, jakou daň si vybralo věznění bez jídla a vody. Z původních 1,8 metru výšky a robustní postavy se stal naprosto vyčerpaný a zdevastovaný člověk. Ztratil neuvěřitelných 25 kilogramů své váhy, vážil pouhých 54 kilo. Jeho tělo bylo v šokovém stavu, dehydrované a na pokraji selhání orgánů. Byl okamžitě převezen do nemocnice, kde se lékaři s hrůzou pustili do záchranných prací. Další dva týdny strávil na jednotce intenzivní péče, kde pomalu znovu získával sílu.
Andreas později s hořkým úsměvem, který vystřídal tehdejší utrpení, vzpomínal na to, co mu dodávalo sílu. Uprostřed zoufalství myslel na něco tak obyčejného, jako je jídlo. „Pořád jsem si říkal: Jednou si dám zase vídeňský řízek. A to se mi nakonec podařilo,“ vzpomínal. Lékaři ho bez váhání označili za medicínský zázrak. Přežil nejen díky své železné vůli, ale také díky zvláštním okolnostem. Chladné a vlhké prostředí cely snížilo ztráty tekutin z jeho těla, což mu v kombinaci s nepatrným množstvím kondenzované vody, kterou olízal ze stěn, umožnilo přežít déle, než by se dalo vědecky vysvětlit.
Slabé odškodné a omluva žádná
Následné vyšetřování odhalilo otřesnou nedbalost a selhání systému. Tři policisté, kteří byli za Andrease zodpovědní, se před soudem vzájemně obviňovali a snažili se zbavit odpovědnosti. Ačkoli byl jejich čin označen za hrubou nedbalost, byli potrestáni pouze pokutou. Pro Andrease to byla jen slabá náplast na obrovskou újmu. Byla mu přiznána finanční kompenzace ve výši 18 000 eur, což je částka, kterou s hořkostí komentoval: „Bohužel nejsme Amerika.“ Tím myslel, že v USA by pravděpodobně vysoudil miliony. Největší ránou pro něj ale zůstala skutečnost, že žádný z policistů se mu nikdy neomluvil.
Zdroje: Guinness world records, Allgaeuer-zeitung, The Sun, Wikipedia
