Můj boj o přežití na nejvyšší hoře Moravy

Následující řádky popisují mé strasti z května roku 2021, kdy jsme se rozhodli s několika přáteli vydat na třídenní túru po hřebenech Jeseníků. Když tato myšlenka spatřila světlo světa, nebyl jsem na takovou cestu nijak zvlášť vybavený. Co se týče fyzičky, jsem na tom špatně nebyl, ale jelikož jsem podobnou tůru nikdy neabsolvoval, disponoval jsem tak maximálně spacákem, který se mimochodem ukázal jako velice nedostačující.

Výšlap do Jeseníků měla být má první zkušenost tohoto rázu, musel jsem tedy vyrazit na nákupy. V obchodě se sportovním vybavením jsem koupil turistický batoh, stan, nepromokavou bundu, kalhoty, pevné a zateplené boty, karimatku a spoustu dalšího vybavení.

Den před odjezdem jsem naplnil batoh vším potřebným a s hrůzou zjistil, že si ponesu na zádech neuvěřitelných 23 kilo. To bylo vzhledem k naplánované trase trochu příliš, ale bohužel se nešlo ničeho z výbavy vzdát.

V den odjezdu jsme se s ostatními sešli na nádraží a vyrazili směrem na Desnou. Pod úpatí hory jsme dorazili přibližně kolem druhé hodiny odpoledne a vydali se na první část našeho výšlapu. Již při prvním kilometru jsem začal pociťovat, že nové boty nebyly zvoleny zrovna ideálně, respektive do podmínek, které jsem se hodlal absolvovat, byly ideální, ale sáhl jsem po páru, který měl zrovna vadu uvnitř pravé boty v podobě nařasené vnitřní vrstvy a ta při každém kroku dřela můj malíček. Kéž bych vyslyšel zkušenější, kteří mi říkali, abych si boty před cestou pořádně prošlápl. Daň za to byla opravdu bolestivá.

Po několika hodinách, když se začalo stmívat, jsme se zastavili před Dlouhými stráněmi, kde jsme byli nuceni přenocovat. Mé nadšení z výletu opadlo už dávno. Těšil jsem, že se navečeříme, roztáhneme stany, zalezu si do teplého spacáku a načerpám síly do dalšího dne.

K večeři jsme si dali těstoviny s konzervou fazolí a vepřového masa. Musím uznat, že snad nikdy nic nechutnalo tak výborně, jako právě tohle jídlo a to díky vyčerpání z několikahodinového výšlapu s 23 kily na zádech.

Na závěr jsme si ještě vychutnali západ slunce z vyhlídky nad Dlouhými stráněmi a pomalu jsme se odebrali ke spánku. Mé plány na klidnou noc, během které načerpám síly, se brzy změnily v noční můru. Přestože byl květen, noční teploty ve výšce přibližně 1 300 m.n.m. se pohybovaly několik stupňů pod bodem mrazu. Můj spacák, který si s sebou beru běžně na letní výlety, se rázem ukázal jako poněkud nevyhovující. Celou noc jsem se klepal zimou a modlil se, aby už bylo ráno a my pokračovali v cestě.

Na druhý den jsme posnídali ve stejném duchu, v jakém probíhala večeře, sbalili stany a pokračovali ve výstupu na Praděd. Přestože slunce pálilo, studený vítr se postaral o pořádnou zimu. Přibližně poslední kilometr před vysílačem na vrcholu hory v okolí nejsou už žádné vysoké stromy, které by lámaly vítr. Příroda vám tu je schopna ukázat, že má opravdu pořádnou sílu.

Na oběd jsme se zdrželi v bistru přímo ve vysílači. Nabídka tu není nikterak široká, ale nenároční jedinci si zde vždy vyberou. My si pochutnali na polévce a klobáse s chlebem.

Naše cesta pokračovala po hřebenech Jeseníků, kde jsme měli možnost poznat přírodu téměř nedotčenou člověkem. Zde jsem přišel na to, že můj batoh mohl být asi tak o čtyři kila lehčí. Nesl jsem si s sebou totiž zásobu vody na celé tři dny a nedošlo mi, že celé pohoří je protkané prameny s průzračně čistou vodou. Ulevil jsem si tedy trochu, přebytečnou vodu vylil a po zbytek tůry jsem pil výhradně pramenitou vodu přímo z přírodních zdrojů.

V pozdějších odpoledních hodinách jsme narazili na kamennou turistickou chatu, kde jsme se rozhodli přečkat noc. Stany jsme tedy tentokrát nerozkládali a uvelebili se přímo na lavicích v chatě. Nebyli jsme jediní, kdo tady tuto noc našel útočiště. S blížící se nocí nás tu bylo přibližně dvacet, povídali jsme si, sdíleli své zážitky a podělili se o dobré jídlo i pití.

Když jsme se odebrali ke spánku, z hořkostí jsem zjistil, že mě ani noc v turistické chatě neochrání před vlezlou zimou. Kameny budovy vychladly stejně jako zem pod stanem minulou noc. Svou noční můru jsem zažíval podruhé.

Na třetí den nás čekal sestup, který dal mým bolavým nohám zabrat ještě více, než výstup nahoru. Každý krok byl neuvěřitelná zátěž na klouby a svaly. O malíčku na pravé noze, který drásala bota, raději nemluvím. Postupně jsem se s ním už loučil.

Asi tak v polovině cesty začalo pršet. Jako správní horalové jsme měli přichystané pláštěnky. Můj batoh z obchodu se sportovním oblečením měl navíc integrovanou pláštěnku, takže jsem přikryl nejdříve sebe a pak batoh. Přibližně po půl hodině jsem ale cítil, že mi batoh nějak obzvlášť ztěžkl. S hrůzou jsem zjistil, že jeho integrovaná pláštěnka vůbec nefunguje a můj batoh tak absorboval veškerou dešťovou vodu jako houba. Chtělo se mi z toho všeho už brečet. Prochladlý, mokrý, vyčerpaný a extrémně bolavý jsem měl chuť se vším seknout. Bohužel to ale nešlo, musel jsem to vydržet

Na zdárném konci naší cesty mi už skoro přestaly fungovat nohy. Každý krok extrémně bolel a doprovázel jej třes v kolenech. Konečně jsme dorazili na vlakové nádraží a já si mohl sednout. Bylo to za námi.

Celá tůra byl hrozný, ale zároveň úžasný zážitek. Hrozný byl především díky mé nepřipravenosti. Špatná obuv v kombinaci s nevyhovujícím spacákem a nevodotěsným přeplněným batohem udělala z výšlapu noční můru. Neříkám však, že se na další podobné nevydám. Chybami se člověk učí a nyní už vím, co rozhodně nepodcenit. Když se člověk dobře připraví, nic ho nepřekvapí a užije si nezapomenutelná panoramata, nádhernou přírodu a vyčistí hlavu.