Článek
Je jedno o jakou válku se jedná, jestli o tu na Ukrajině, v pásmu Gazy, nebo o druhou světovou. Voják v obraně chrání svou rodinu, přátele a svůj domov. Při násilném napadení není jiná možnost, než se stejnou silou bránit. Jeho motivací je opětovný klid a mír, který může pro svou zemi získat zpět.
Jak to ale vypadá na druhé straně? Co motivuje útočícího vojáka k napadení cizího území? Nad touto otázkou jsem se zamýšlel docela dlouho, ale nedošel jsem k žádnému závěru. Voják v řadách státu, který se rozhodne zaútočit na jiný stát, je v civilu běžný člověk, přesně takový, jako jste vy, nebo já. Má svůj domov, rodinu, přátelé, koníčky, oblíbenou hospodu, nebo kavárnu a doma třeba mazlíčka. Jednoho dne se jeho nadřízený (prezident, diktátor,..) rozhodne rozšířit území státu o tisíce hektarů, které náleží jinému státu. Povolá vojáky a zavelí k útoku. V tento okamžik se ptám: Co je pro vojáka motivací k poslechnutí? Možná je to strach. Strach z toho, že jiní vojáci ho na základě neuposlechnutí odvedou násilím na nevýhodnou pozici do bojiště, a nebo rovnou do vězení. Ale proč jiný voják odvede tohoto „neposlušného“ vojáka, když musí vědět, že nedělá správnou věc? Ze strachu, že bude potrestán zase někým dalším? Pokud jsou všichni vojáci poháněni strachem z jiných vojáků, není tu něco špatně?
A jestli to není strach, co vojáka žene proti jinému státu, je to snad silná autorita vůdce? Trpí snad útočící voják platonickou láskou ke svému vůdci? Těžko říct. Je ovšem velice zajímavé a z pohledu třetí osoby úsměvné, že tisíce vojáků poslouchají na slovo přání jednoho člověka, který ty, jež za něj obětují své životy, nezná, nikdy je neviděl a jsou pro něj pouze číslo na bojišti. Zatímco denně v průběhu každé války umírají desítky oddaných nevinných lidí ve jménu jednoho, ten jeden sedí v bezpečí za stolem a pouze sleduje jak mu ubývá číslo za číslem.
Tisíce zmařených životů. Ne jen těch, kteří padli na bitevním poli, ale i jejich příbuzných a známých. Každý ztracený život na bojišti ovlivní negativně desítky dalších. Tolik smutku a bolesti pro touhu jednoho blázna, který je často ze strachu o svůj život natolik izolovaný, že absolutně ztratí kontakt s realitou.
Při pohledu na některé záběry z bojišť mám pocit, že některé vojáky nepohání strach, ani je příliš nezajímá jejich diktátor. Možná se jedná jednoduše o psychopaty. Vojáky, jež baví zabíjení. Libují se v bolesti ostatních a vyloženě je vzrušuje, když mohou způsobit druhému utrpení. Vydaný rozkaz k útoku je pouze povolení zabíjet a možnost náramně si to užít. V civilizovaném světě by se do řad vojsk takový člověk neměl šanci dostat, V diktatuře je ale naopak žádoucí.
Nikdy mě nejspíš nepřestane udivovat, čeho jsou někteří lidé schopni. Válku může chtít jen absolutně nevyrovnaný a narušený jedinec. Takový nesmí mít žádné rozhodovací právo.
Otázka k zamyšlení
Má cenu bránit zájmy cizího člověka, kterého jsem osobně nikdy neviděl? Člověka který neví, že existuji a můj život je pro něj jen tečka na monitoru, kterou, když zhasne, nahradí jiná. Jak víme, že zrovna názor a chtíč toho jednoho vůdce je ten jediný správný? Sdílíme stejný názor? A co vlastně chceme my?
