Článek
V těsném sousedství českých hranic, v bavorském městečku Bärnau, právě vzniká jeden z nejprogresivnějších stavebních záměrů v Evropě. Projekt s názvem Naturdorf Bärnau ukazuje, jak by mohlo vypadat skutečně udržitelné stavebnictví budoucnosti. A klíč k němu paradoxně neleží v kosmických technologiích, ale v hluboké moudrosti našich předků.
Tento ambiciózní pokus o renesanci lidové architektury nezůstal bez povšimnutí. Projekt se probojoval mezi finalisty prestižní evropské ceny New European Bauhaus Prize 2025 a získal zvláštní ocenění European Prize of Architecture Philippe Rotthier za oživení tradičního stavitelství.
Jak vzpoura řemeslníků změnila plány
Celý příběh přitom začal banálně. Vedení archeologického skanzenu Geschichtspark Bärnau-Tachov – historického parku, který oživuje společné česko-bavorské dějiny z období středověku – potřebovalo vyřešit ubytování pro hosty a lektory. Původní plán počítal s nákupem čtyř unifikovaných, průmyslově vyráběných modulárních domků, takzvaných tiny houses.
Jenže tehdy zasáhla hrdost. Vandrovní tovaryši – mladí tesaři, zedníci a kameníci, kteří podle staleté tradice putují Evropou, aby sbírali zkušenosti a pomáhali na historických stavbách parku – se ostře ohradili. „Nechte nás dělat to, co umíme! S kotoučovou a řetězovou pilou a pár kozami si ty domy postavíme sami,“ prohlásili.
Tato jiskra padla na úrodnou půdu. V téže době totiž mladý, teprve třiadvacetiletý projektant Julius Schönberger z rodinného architektonického studia Schönberger Architektur, které se v regionu věnuje památkové péči, dokončoval svou závěrečnou práci na vysoké škole OTH Regensburg. Její téma? Jednoduché, udržitelné a nízkonákladové stavební postupy. Architekti se spojili s tovaryši a zrodil se výzkumný projekt, který dnes přitahuje pozornost architektů z celého kontinentu.
Architektura, kterou neurčuje počítač, ale nástroj
Od roku 2022 tak v Bärnau rostou čtyři experimentální domy. Na první pohled mohou někomu připadat jako retro. Mají konstrukci z dřevěných trámů, strmé střechy a vysoké nadezdívky. Nejde však o samoúčelnou nostalgii.
„Tvar je určen nástrojem,“ vysvětluje hlavní motor projektu, čtyřicetiletý sochař a mistr kameník Andreas Mann, bývalý vandrovní tovaryš. Reaguje tím na kritiku některých moderních designérů, kterým se vzhled domů zdá příliš tradiční. Podle Manna má staletími prověřený tvar hlubokou logiku. Plochá střecha nebo betonový kvádr by v drsných klimatických podmínkách Horní Falce, kde budovy po staletí formoval silný vítr, déšť a zejména sníh, nedávaly smysl. Velká sedlová střecha spolehlivě chrání dům před srážkami a vysoký kamenný sokl zase nepustí vlhkost k dřevěné konstrukci.
Tento přístup stojí v přímém protikladu k dnešnímu digitálnímu a sériovému stavění. Dnes jsme schopni navrhnout jakýkoliv divoký tvar, ale propast mezi naší fantazií a fyzikální realitou musíme přemosťovat tunami izolací a složitých technologií. V Bärnau na to jdou obráceně: podřizují se materiálu a možnostem lidských rukou. Výsledkem je sice stavba s drobnými nedokonalostmi lidské práce, ty však budovám dodávají neopakovatelnou hloubku a duši.
Pravidlo 50 kilometrů
V současném stavebnictví není výjimkou, že stavíme dům ze dřeva z Ruska, s okny vyrobenými v Číně a obkládaný kamenem dovezeným z Indie. Tento globální přístup s sebou však nese obrovskou uhlíkovou stopu z dopravy, nebezpečnou závislost na dodavatelských řetězcích a v neposlední řadě hory těžko recyklovatelného stavebního odpadu. Projekt Naturdorf Bärnau proto zavedl radikální protitrend, kdy všechny materiály musí pocházet z okruhu do 50 kilometrů od staveniště, a to od jejich samotné těžby až po finální zpracování. Celý dům se tak opírá o pouhých šest základních lokálních surovin, kterými jsou kámen, vápno, hlína, dřevo, konopí a dřevěné uhlí neboli biouhel.
V praxi to znamená úplné přehodnocení běžných stavebních postupů, počínaje základy, kde byste klasické betonové pasy s příměsí cementu hledali marně. Místo nich jsou základy vytvořeny z takzvaného římského betonu, což je směs vápna a hlíny, která se ručně a nohama udusává do připraveného bednění. Jde o stejnou technologii, díky které v Římě dodnes stojí slavný Pantheon. Na tyto základy navazuje kamenný sokl, přičemž masivní žula na podezdívku se vozila z nedalekého lomu ve Flossenbürgu.
Samotné stěny tvoří nosná tesařská konstrukce, jejíž výplň zajišťuje směs vápna a konopného pazdeří, tedy stonků, které zemědělci po sklizni obvykle bez užitku zaorávají. Tato hmota se vkládá ručně do posuvného bednění, vykazuje vynikající izolační schopnosti a dosahuje skvělé hodnoty součinitele prostupu tepla s koeficientem kolem 0,2. Z vnitřní strany stěny kryje čistá hliněná omítka, která v interiérech přirozeně reguluje vlhkost vzduchu.
Domy jsou důmyslně izolovány ze všech stran za použití stoprocentně přírodních materiálů. Proti zemní vlhkosti a chladu ze spodní stavby chrání objekty vrstva biouhlí, zatímco v prostorách podkroví se jako tepelná izolace používají čistá konopná vlákna a ovčí vlna.
Tradiční a lokální ráz dotvářejí také střechy, které pokrývají ručně štípané modřínové šindele. Okna vyrobili vandrovní tovaryši kompletně ručně přímo v muzejní dílně. K lepení jednotlivých dřevěných spojů dokonce použili vlastnoručně vyrobené lepidlo z vápna a kaseinu, tedy běžného tvarohu. I když jsou použité skleněné tabule ručně foukané, celá okna bez problémů splňují přísné moderní tepelně-izolační normy.
Čidla v hliněných stěnách
Ačkoliv se v Bärnau staví podle starých receptů, nejde o technologický středověk. Na rozdíl od historie zde řemeslníci mohli používat běžné elektrické nářadí. Co je však nejdůležitější – celá vesnička slouží jako živá vědecká laboratoř.
Aby vědci z univerzit v Řeznu a Ambergu zjistili, jak tyto materiály dlouhodobě reagují na vlhkost, změny teplot a stárnutí, implantovali přímo do stěn, podlah a střech desítky elektronických senzorů. Ty nepřetržitě monitorují chování konstrukcí. Proti vlhkosti navíc domy nebojuje plastovými fóliemi a parotěsnými páskami, ale chytrou kombinací olejovaného papíru, plsti a přirozeně difuzně otevřených materiálů, které nechávají dům dýchat.
Tým tesařů a architektů navíc využívá nejmodernější digitální technologie pro práci s historickými strukturami. Staré budovy nejprve snímají pomocí fotogrammetrie a laserového skenování, ze kterých v počítači vytvářejí takzvané digitální dvojče. Tento model jim umožňuje přesně analyzovat stavební fáze, deformace a generovat přesné plány pro budoucí rekonstrukce. High-tech a low-tech zde žijí v dokonalé symbióze.
Kompromisy pro moderního člověka
Ubytovat dnešního turistu do zcela autentické středověké chalupy by znamenalo riskovat, že po první chladné noci uteče. Projekt Naturdorf proto musel udělat několik kompromisů, aby domy nabídly vysoký komfort jednadvacátého století a vyhověly nárokům moderního člověka. Klíčovou roli zde hraje vytápění. Přestože vizuálním i pocitovým srdcem domů zůstávají centrální krbová kamna, v podlahách a stěnách jsou pro jistotu ukryty moderní teplovodní topné rozvody, které v zimních měsících napájí kotel na peletky umístěný v technické přístavbě.
S vytápěním úzce souvisí také otázka efektivní akumulace tepla. Obří zásobník na teplou vodu výzkumníci umístili přímo doprostřed jednoho z domů, hned vedle sauny. Aby zbytečně neztrácel energii, je rafinovaně zabalen do masivní kruhové stěny z dusané hlíny, která funguje jako vynikající přírodní tepelný akumulátor a teplo do interiéru uvolňuje postupně. V duchu moderní doby nechybí ani využití solární energie, kvůli čemuž byla jižní strana jedné ze střech záměrně prodloužena, aby na ni mohl být osazen současný fotovoltaický systém pro výrobu čisté elektřiny. Ekologicky se nakládá i s vodou, jelikož dešťové srážky neteče do kanalizace, ale jsou skrze otevřené příkopy sváděny přes celou osadu až do centrální tůňky.
Při instalaci všech těchto moderních technologických prvků tesaři a projektanti striktně dbali na klíčovou zásadu cirkulární ekonomiky. Všechny komponenty totiž musí být po skončení životnosti budovy snadno, mechanicky a zcela čistě oddělitelné. Stavitelé se tak vyhnuli jakýmkoliv lepeným sendvičům či chemickým kompozitům, které by později nevyhnutelně skončily ve spalovně odpadu. Jakmile tyto ekologické domy jednou definitivně doslouží, moderní technika se z nich jednoduše vymontuje a celý zbytek stavby se bez jakýchkoliv ekologických škod rozpadne na čistou zeminu, biomasu a kámen. Celá budova tak může jít v podstatě doslova na kompost.
Tento způsob stavění s sebou nese i psychologickou změnu. Dnešní člověk je zvyklý koupit si dům na klíč jako spotřební zboží a očekává, že bude bezúdržbový. Přírodní fasády a omítky z vápna a hlíny však vyžadují pravidelnou péči.
„Dříve bylo naprosto běžné dělat takzvaný jarní úklid, což znamenalo mimo jiné opravit a nabílit povrchy stěn,“ říká architekt Julius Schönberger. „Tato pravidelná péče ale posiluje identifikaci obyvatel s jejich domovem. Nejde jen o to v domě žít, ale žít s ním.“ V Bärnau s tím problém mít nebudou – údržbu ubytovací vesničky zajistí stálý tým muzejních řemeslníků.
Proč se architekti bojí tradice?
Mladý architekt Schönberger, který je navíc certifikovaným auditorem Německé společnosti pro udržitelnou výstavbu (DGNB), si všímá zajímavého fenoménu. Mezi mladou generací architektů dnes probíhá jakýsi „boj o obrazy“. Když dnes studenti a projektanti listují Pinterestem nebo Instagramem, automaticky odfiltrovávají a vyřazují cokoli, co vypadá tradičně nebo venkovsky. Moderní ekologické trendy se totiž definují v designových kancelářích velkoměst, jenže realita a potřeby venkova jsou úplně jiné.
Průmysl však na poptávku po ekologických materiálech začíná slyšet. Zatímco dříve šlo o okrajovou záležitost pro alternativce, dnes velcí výrobci vyřazují ze svých katalogů ty nejméně ekologické produkty. Jako zářný příklad uvádí Schönberger regionální keramické závody Hart Keramik v Schirndingu, které část výroby úspěšně přeorientovaly na hliněné stavební desky a zaznamenávají s nimi dvouciferné nárůsty prodejů.
Venkovské regiony, jako je Horní Falc nebo sousední české západní pohraničí, navíc čelí obrovskému problému s vylidňováním – v mnoha strukturálně slabých oblastech zejí prázdnotou celé poloviny vesnic. Právě zde vidí autoři projektu obrovský potenciál. Zkušenosti z Bärnau už nyní aplikují při rekonstrukcích starých zemědělských usedlostí v regionu, kde vnitřní zateplení z konopného betonu a tesařské opravy bez použití sádrokartonu vracejí starým domům jejich původní technické vlastnosti i krásu.
Už nyní je možné domy navštívit
Experiment v Bärnau roste a vyvíjí se. Od konce roku 2025 jsou první dva domy kompletně dokončeny a připraveny přivítat první odvážné hosty, kteří si chtějí vyzkoušet, jaké to je spát v domě „bez chemie“. Zbývající objekty procházejí finální fází vnitřních úprav, kde se na stěny nanáší čisté hliněné omítky vyztužené jutovou tkaninou.
Tým kolem Andrease Manna a Julia Schönbergera už ale kouká dál. Mezi lety 2025 a 2028 se projekt zapojil do mezinárodní iniciativy WALZ 4.0, která propojuje prestižní univerzity a řemeslné komory z Německa, Švýcarska, Rakouska a Lichtenštejnska. Cílem je vytvořit moderní vzdělávací koncepty pro stavební profíky zítřka, kteří budou muset čelit klimatické krizi a nedostatku zdrojů.
Naturdorf Bärnau dokazuje, že udržitelná architektura nemusí být nudná, sterilní ani technologicky překomplikovaná. Někdy stačí zahodit plasty, vzít do ruky sekeru, vápno a konopí a naslouchat tomu, co v daném místě fungovalo po celá staletí.
