Článek
Narodil se 23. srpna 1754 ve Versailles s titulem vévody z Berry. Nebyl původně přímým následníkem trůnu, ale smrt jeho staršího bratra a otce jej posunula na pozici dauphina – následníka trůnu, což předurčilo jeho osud. V dětství byl popisován jako inteligentní, zbožný a uzavřený chlapec, což ostře kontrastovalo s veselou a otevřenou povahou jeho budoucí manželky.
Problémy v posteli i mimo ni
V roce 1770, ve věku pouhých patnácti let, se Ludvík oženil s o rok mladší rakouskou arcivévodkyní Marií Antoinettou, dcerou mocné císařovny Marie Terezie. Tento sňatek nebyl plodem lásky, nýbrž pečlivě promyšleným politickým tahem, který měl upevnit křehké spojenectví mezi dvěma dříve znepřátelenými mocnostmi – Francií a habsburskou monarchií. Na svatebních oslavách v Paříži však došlo k tragédii, když panika v obrovském davu během ohňostroje vedla k ušlapání více než 130 lidí. Mnozí v tom viděli zlé znamení pro budoucnost jejich manželství i celé země.
Manželský život byl od samého počátku plný obtíží. Pár neměl po sedm let děti, což bylo pro královský dvůr a veřejnost naprosto neobvyklé a vyvolávalo to spekulace a posměch. Marie Antoinetta byla přirozeně veselá a rozpustilá, ale zároveň povrchní, zatímco Ludvík byl jejím přesným opakem – zádumčivý, nemluvný a plachý. Tato povahová neslučitelnost byla doplněna fyziologickými problémy. Ludvík s největší pravděpodobností trpěl fimózou, která mu znemožňovala pohlavní styk. Podle dobových pramenů navíc Marie Antoinetta trpěla „úzkou vagínou“, což dělalo pokusy o intimní život pro oba bolestivé a nepříjemné.
„Fimóza je zúžení předkožky penisu, které brání jejímu stažení. Tento stav může být vrozený, kdy je předkožka u malých chlapců přirozeně srostlá se žaludem a postupně se uvolňuje, nebo získaný v dospělosti, například v důsledku zánětů či zjizvení. Ať už je fimóza úplná, nebo neúplná, může způsobovat bolest a komplikovat hygienu a pohlavní styk. Zatímco u dětí se často řeší konzervativně, v dospělosti je nejčastějším a trvalým řešením chirurgický zákrok, tzv. obřízka, při kterém se zúžená část předkožky odstraní.“
Problémy páru s plodností a jejich sexuální nesoulad se staly terčem posměchu v mnoha pamfletech, které zesměšňovaly nejen jejich osobu, ale i celou monarchii. Ludvík byl často líčen jako impotentní král, zatímco Marie Antoinetta jako marnivá a prostopášná královna. Tyto pomluvy přispívaly k rostoucímu rozhořčení lidu a podkopávaly autoritu koruny.
Teprve po menší operaci, ke které Ludvíka přesvědčil Mariin bratr Josef II., mohlo být manželství naplněno. Brzy nato se páru narodily čtyři děti, z nichž dospělosti se však dočkala pouze dcera Marie Terezie Šarlota.
Tragikomický panovník
V roce 1774, po smrti svého dědečka Ludvíka XV., nastoupil devatenáctiletý Ludvík na trůn. Země byla v hluboké finanční krizi, způsobené nákladnými válkami a rozmařilým životním stylem dvora. Ludvík se upřímně pokoušel o reformy. Jmenoval schopné ministry jako Jacques Turgot a Jacques Necker, kteří navrhovali radikální opatření: zdanění privilegované šlechty a duchovenstva, zrušení cechů a úsporná opatření. Tyto návrhy však narážely na silný odpor aristokracie, která si nechtěla nechat sáhnout na své výsady.
Ludvík, postrádající potřebnou sílu a odhodlání, se pod tlakem často vzdal a své ministry odvolával. Jeho nerozhodnost a neschopnost prosadit reformy přispěly k eskalaci napětí. Lid požadoval změny a situace vyvrcholila v roce 1789, kdy král svolal generální stavy. Místo, aby se mu podařilo situaci uklidnit, tato událost rozpoutala Velkou francouzskou revoluci.
Po pádu Bastily král sice přijal ústavu, ale zároveň tajně hledal pomoc u evropských panovníků. V roce 1791 se celá královská rodina pokusila o útěk z Paříže, ale byla zadržena ve městě Varennes. Tento pokus byl v očích revolučních sil považován za velezradu.
Ludvík XVI. (vlevo) s manželkou a švagrem
Poprava: Symbol konce starého režimu
Poprava Ludvíka XVI. je jedním z nejvýznamnějších a nejtragičtějších momentů Velké francouzské revoluce. Odehrála se 21. ledna 1793 na Place de la Révolution (dnes Place de la Concorde) v Paříži a stala se symbolickým koncem francouzské monarchie.
Ludvíkův osud je neodmyslitelně spjat s vynálezem gilotiny, která se stala symbolem rovnosti. Dříve byly pro různé společenské vrstvy a zločiny vyhrazeny různé způsoby popravy, ale gilotina nabídla pro všechny stejný trest. A tak i král tak zemřel pod ostřím, které mělo symbolizovat absolutní rovnost všech občanů před zákonem.
V posledních okamžicích si Ludvík zachoval pozoruhodnou důstojnost. Na popraviště přistoupil pevným krokem. Když se kat pokusil svázat mu ruce, zprvu se bránil, ale na radu svého zpovědníka se podvolil, přičemž poznamenal, že „vypije kalich až do dna“. V 10:22 dopoledne se spustilo ostří. V posledních chvílích se pokusil promluvit k davu, ale jeho slova byla přehlušena bubnováním. Stačil pouze zvolat: „Umírám nevinný ze všech zločinů, které mi jsou přičítány. Odpouštím autorům mé smrti. Modlím se k Bohu, aby krev, kterou prolijete, nikdy nepadla na Francii.“
Po popravě bylo Ludvíkovo tělo bezprostředně uloženo do neoznačené jámy s vápnem na hřbitově Madeleine. Královna Marie Antoinetta následovala svého manžela na popraviště o devět měsíců později. Až po obnovení monarchie v roce 1815 nechal králův bratr Ludvík XVIII. exhumovat jejich ostatky a důstojně je pohřbil v bazilice Saint-Denis, tradičním pohřebišti francouzských králů. Na místě jeho původního hrobu dnes stojí Kaple smíření, místo tiché vzpomínky na tragický osud panovníka.
Zdroje: Wikipedia, Prima Zoom, idnes, Wikipedia - Poprava Ludvika XVI., Čti doma, Dotyk,
