Matka se jí oběsila, otec skončil v koncentráku. Z Heleny Illnerové se přesto stala světová vědkyně

Vědecká cesta Heleny Illnerové začala precizní prací v oblasti biochemie, kde se ve Fyziologickém ústavu AV ČR zabývala tím, jak se u mláďat potkanů vyvíjí schopnost tvořit močovinu. Skutečný zlom však nastal, když se její pozornost pod vedením profesora Křečka stočila k šišince mozkové (epifýze). Tento drobný orgán, u potkana vážící pouhý miligram, v té době teprve začínal odhalovat svá tajemství. Profesorku Illnerovou fascinovalo, že šišinka reaguje na moment, kdy mláďata poprvé otevřou oči a jsou vystavena světlu. Právě zde začala sledovat melatonin, tehdy nově objevený hormon, který se tvoří ze serotoninu výhradně v noci.

K jednomu z nejvýznamnějších objevů v dějinách chronobiologie ji dovedla zdánlivá náhoda a vědecká intuice. Při nočních pokusech v laboratoři, kdy se hodnoty měřily za tmy jen s červenou baterkou, stačilo pouhých pět minut rozptýleného bílého světla z pootevřených dveří na chodbu, aby se biochemické hodnoty v šišince dramaticky změnily. Illnerová jako první na světě popsala, že světlo působí jako okamžitý „vypínač“ produkce melatoninu. Zjistila, že po osvětlení v noci hladina melatoninu prudce klesá, zatímco hladina jeho prekurzoru, serotoninu, stoupá.

Dalším zásadním přínosem profesorky Illnerové bylo zjištění, že naše tělo není řízeno jen jedním statickým mechanismem, ale komplexním časovým systémem. Prokázala, že centrální biologické hodiny v mozku (v tzv. suprachiasmatických jádrech) fungují jako dirigent, který synchronizuje miliardy „periferních hodinek“ v každé tělní buňce a orgánu – od jater až po střeva. Její výzkum ukázal, že tyto hodiny nejsou kompaktní, ale skládají se z večerního a ranního oscilátoru. Právě díky tomuto rozdělení dokáže naše tělo vnímat zkracování a prodlužování dnů, což šišince umožňuje fungovat nejen jako hodiny, ale i jako vnitřní biologický kalendář, který informuje organismus o střídání ročních období.

Poznatky Heleny Illnerové mají i dnes nesmírný praktický dopad, zejména v porozumění jevu známému jako jet lag. Při experimentování se světelnými pulzy v různých částech noci zjistila, že osvětlení v první polovině noci vnitřní hodiny zpožďuje, zatímco v druhé polovině je předbíhá. Z těchto měření vyplynulo, že lidské tělo se mnohem snadněji přizpůsobuje letu na západ (prodloužení dne), než letu na východ (zkrácení dne). Stejné principy vysvětlují, proč je pro lidské zdraví tak devastující práce na směny, která nutí vnitřní hodiny k neustálému a nepřirozenému „přeseřizování“. Její práce položila základy pro doporučení v oblasti světelné hygieny, která jsou dnes v moderní společnosti důležitější než kdy dříve.

Životní cesta Heleny Illnerové byla od samého počátku poznamenána tragickými dějinami 20. století. Narodila se jen pár měsíců před anšlusem Rakouska do rodiny, která se kvůli svému židovskému původu a vysokému společenskému postavení stala terčem nacistické perperkuce. Její otec, právník Karel Lagus, byl odvezen vůbec prvním transportem do Terezína a později prošel peklem Osvětimi. Přežil jen díky neuvěřitelné shodě náhod, odvaze při útěku z pochodu smrti a pomoci polské selky, u níž se skrýval do příchodu osvoboditelů. Ještě krutější osud stihl jejího dědečka z matčiny strany, Bohumila Baxu, rektora Masarykovy univerzity. Ten byl zastřelen hned v první den heydrichiády, protože odmítl podepsat nařízení o propouštění židovských zaměstnanců ze školství a varoval své kolegy ze Sokola před zatčením.

Zatímco válka rodinu rozdělovala, poválečný režim ji podrobil jiné formě útisku. Nejbolestnější zlom nastal v roce 1960, kdy Helena dokončovala studia na vysoké škole. Její otec, sužovaný podlomeným zdravím z koncentračních táborů, prodělal těžký infarkt. Matka Libuše, v zoufalé snaze zlepšit manželův psychický stav výlety do přírody, zatoužila po automobilu, který byl v té době nedostupným luxusem. Prodala proto rodinný šperk belgickému překupníkovi, aby získala prostředky na koupi vozu. Netušila však, že se tím stane součástí sledované kauzy, která v očích tehdejší justice nabyla politických rozměrů.

V atmosféře doznívajících 50. let byl proces s překupníky vnímán jako příležitost k útoku na „třídní nepřátele“. Matka Heleny, ocejchovaná v kádrových posudcích jako osoba „buržoazního původu“, čelila brutálnímu tlaku. Vyšetřovatelé zneužívali jejího strachu o budoucnost dcer a hrozili, že kvůli jejímu „přečinu“ nebudou moci dokončit studia. Pod tíhou nepředstavitelného stresu a vědomí, že její původ je pro režim přitěžující okolností, učinila tragické rozhodnutí. Den před soudním líčením se oběsila, aby svou smrtí sňala vinu z rodiny a umožnila dcerám dostudovat.

Pro mladou studentku Helenu byl „hrůzný konec dětství“, jak sama tuto událost nazvala, šokem, který ji mohl navždy zlomit. Přesto našla sílu studia dokončit. Později zjistila, že její matka své rozhodnutí plánovala s mrazivou pečlivostí – obcházela Heleniny přátele a prosila je, aby dceru po jejím odchodu podpořili a nenechali ji padnout. Tato nezměrná oběť, společně s výchovou k pravdě a skautskými ideály, vytvořila z Heleny Illnerové ženu, která se nikdy nepoddala ideologickému tlaku. Ve vědě pak našla nejen únik z reality nesvobodného světa, ale i prostor pro hledání objektivní pravdy, kterou jí režim v osobním životě upíral.

Rok 1969 byl pro manžele Illnerovy zásadním milníkem. Zatímco mnozí po srpnové okupaci volili emigraci, Helena s Michalem se po roční stáži na Kolumbijské univerzitě v New Yorku rozhodli k návratu do vlasti. Přestože jim režim zkrátil původně dvouleté povolení a hrozil označením za emigranty, zvítězil pocit sounáležitosti a odpovědnosti k rodičům, kteří v Československu zůstali. „Říkali jsme si, že sem patříme, že tu máme domov,“ vzpomínala profesorka na rozhodnutí, které sice zachovalo rodinné vazby, ale na dalších dvacet let drasticky omezilo její profesní rozlet. Tento návrat s sebou nesl i vnitřní tíhu – strach, zda svým dětem neuzavřeli cestu ke svobodné budoucnosti.

Následující dvě dekády normalizace strávila Helena Illnerová v paradoxní situaci. Ve Fyziologickém ústavu byla uznávanou odbornicí, ale z politických důvodů nesměla zastávat žádnou vedoucí funkci ani vést vlastní oddělení. Protože odmítla vstoupit do komunistické strany, byla pro režim „kádrově nevhodná“. Izolace měla i fyzickou podobu: nesměla vyjíždět na západní konference, což je pro vědce klíčový způsob sdílení poznatků. Pracovala v provizorních podmínkách, často s omezeným přístupem k nejmodernější technice, přesto však dokázala publikovat výsledky, které svou originalitou a hloubkou konkurovaly špičkovým laboratořím v USA a západní Evropě.

Tato nucená izolace vytvořila kolem jejího jména ve světové vědecké komunitě auru tajemství. Zatímco její studie v prestižních časopisech četli vědci od Londýna po Tokio, autorku samotnou nikdo z nich neznal. Když se po pádu železné opony v roce 1989 konečně objevila na prestižní konferenci Gordon Research Conferences v USA, vyvolalo to mezi přítomnými tichý úžas. Kolegové si šeptali: „Pojďte se podívat, je tu Illnerová!“ Pro mnohé byla do té doby jen abstraktním pojmem z literatury, legendární „Illnerovou z Prahy“.

Zpětně profesorka Illnerová přiznávala, že život za bariérou měl i jednu nečekanou „výhodu“. Tím, že nemohla sledovat aktuální vědeckou módu a trendy na každoročních sympoziích, byla nucena jít vlastní, velmi originální cestou. Její bádání nebylo ovlivněno tím, co bylo právě „in“, ale vycházelo z čisté logiky jejích vlastních experimentů. Tento nezávislý přístup jí nakonec zajistil prvenství v objevech, které by v přehuštěném prostředí západních laboratoří možná zanikly.

Paralelně s vrcholným vědeckým výzkumem žila Helena Illnerová druhý, neméně podstatný život, který byl pro její integritu klíčový. Pod skautskou přezdívkou Holinka (kterou získala, když jí při rozcvičce na táboře odletěla holínka z nohy) udržovala kontinuitu hodnot, které komunistický režim potlačoval. Přestože byl Junák zakázán, Helena dokázala tyto ideály vtisknout do turistického oddílu „Sluníčka“, který vedla deset let. Skauting pro ni nebyl jen volnočasovou aktivitou, ale základem pro sociální výchovu. Učila děti, co znamená žít v pravdě, jednat čestně a spoléhat se jeden na druhého.

Po sametové revoluci se Helena Illnerová přirozeně stala jednou z klíčových osobností transformace české vědy. V roce 2001 byla zvolena jako první žena do čela Akademie věd ČR. Tuto roli však nikdy nevnímala jako vrchol mocenské pyramidy, ale jako službu společnosti a vědecké obci. Její předsednictví bylo charakteristické mimořádnou empatií a podporou mladých vědců, kterým se snažila vytvořit podmínky, o nichž ona sama za totality mohla jen snít. Do vysoké politiky vědy si přinesla skautskou pokoru a vědeckou preciznost, čímž si získala respekt napříč celou společností.

I dnes, ve věku 88 let, profesorka Illnerová popírá tradiční představy o odpočinku. Její životní krédo – „člověk by měl žít tak, aby jeho činy byly užitečné pro společnost“ – naplňuje do posledního písmene. Stále jezdí na kole, a i když přiznává, že po několika pádech už nejezdí s takovou jistotou, touha objevovat nové cesty ji neopouští. Vedle odborných rad pro vědecké rady univerzit se věnuje hluboce lidskému dobrovolnictví. Pro organizaci Člověk v tísni pravidelně doučuje romskou holčičku, což považuje za stejně důležité poslání, jako bylo kdysi vedení nejvyšší vědecké instituce v zemi.

Profesorka Illnerová své celoživotní bádání o čase v živých organismech shrnuje do praktických rad, které v dnešní digitální a „přesvětlené“ době nabývají na naléhavosti. Její doporučení nejsou jen suchá vědecká data, ale návod na harmonický život:

Respektujte biologickou noc: Tma v noci je nezbytná pro tvorbu melatoninu; i slabé světlo může tento proces narušit.

Síla ranního slunce: Přirozené světlo po probuzení je nejlepším lékem na „sociální jet lag“, kterým trpí většina moderní populace.

Pravidelnost jako kotva: Jídlo a spánek v ustálený čas snižují stres organismu a udržují vnitřní „orchestr hodinek“ v souhře.

Šlofík s mírou: Odpolední odpočinek do jedné hodiny odbourává únavu, aniž by rozhodil časový řád těla.

Příběh Heleny Illnerové je důkazem, že největším úspěchem člověka není počet titulů před jménem, ale schopnost zůstat vnitřně svobodným, pravdivým a užitečným pro své okolí bez ohledu na to, jak nepříznivý vítr zrovna fouká.

Zdroje: Wikipedia, Paměť národa, Praha 5, Český rozhlas