Článek
Jméno Marie Terezie v sobě nese ozvěny slávy, reforem a osvícené vlády. Dcera Karla VI. byla od malička vnímána spíše jako symbol naděje pro přežití habsburské dynastie, než jako budoucí vládkyně. Navzdory tomu, že nebyla pro takovou roli vychována, ukázala neuvěřitelnou sílu a odhodlání. Namísto podrobení se tlaku nepřátel se odvážně postavila za své dědictví a položila základy pro budoucí éru reforem.
Císařovna, která nebyla císařovnou, ale přesto vládla železnou rukou
Možná si to pamatujete ze školy – „císařovna Marie Terezie“. Ale ve skutečnosti se tato mocná žena nikdy nestala vládnoucí císařovnou Svaté říše římské. Tento titul byl vyhrazen pouze pro muže. Nosila ho pouze jako manželka svého manžela Františka Štěpána Lotrinského a po jeho smrti jako císařovna-vdova. O tom, že to nebyl její oficiální titul, svědčí i nápisy na mincích a medailích, kde se objevuje až od roku 1745, kdy se její manžel stal císařem. Na ražených tolarech je titul „římská císařovna“ uveden s dodatkem, že je z Boží vůle, což zdůrazňuje její moc. Není to ironie? Nejmocnější žena své doby, která formálně nemohla zastávat ten nejvyšší titul.
Její nástup na trůn byl umožněn Pragmatickou sankcí, kterou vydal její otec, císař Karel VI., v roce 1713. Cílem však nebylo zajistit vládu ženě, ale předejít dělení říše a zajistit nástupnictví pro očekávaného mužského potomka. Když se syn nenarodil a Karel VI. zemřel, ujala se vlády třiadvacetiletá arcivévodkyně, která, ač bez státnického vzdělání, musela bránit své dědictví před nenasytnými sousedy, kteří zpochybňovali její právo vládnout. Jak trefně poznamenal její úhlavní nepřítel, pruský král Fridrich II., „konečně mají Habsburkové na trůnu muže – a ten muž je žena!“.
Přísná matka a podváděná manželka
Když mluvíme o „matce Evropy“, většina lidí si představí láskyplnou a starostlivou panovnici. Skutečnost je však daleko prozaičtější. Marie Terezie měla 16 dětí, ale pro ni to nebyli jen potomci, ale klíčové nástroje sňatkové politiky. Své dcery provdávala za vladaře evropských dvorů s jediným cílem: zajistit mocenské aliance a udržet Habsburky na vrcholu. Děti často neměly na výběr. Nejznámější příklad je nejmladší dcera Marie Antoinetta, která byla provdána za francouzského krále Ludvíka XVI. Tento svazek sice upevnil spojenectví s Francií, ale Marie Antoinetta za něj nakonec zaplatila životem pod gilotinou. Pro Marii Terezii to byl triumf politiky, pro její dcery to však bylo často nešťastné a osudové rozhodnutí. Z šestnácti dětí pět zemřelo na neštovice, včetně syna Karla Josefa, kterého manželé obzvláště milovali, a dcery Johanny Gabriely. Marie Terezie si však našla svou oblíbenou dceru v Marii Kristýně, která na rozdíl od ostatních dostala možnost vdát se z lásky.
Zatímco veřejný život Marie Terezie byl plný povinností a kalkulací, její soukromí bylo překvapivě lidské. S manželem Františkem Štěpánem, do kterého byla zamilovaná už od dětství, měli šťastné, i když občas bouřlivé manželství. Jejich vztah byl tak silný, že v prvních letech trvala na společné ložnici, což bylo v panovnických kruzích neobvyklé. I když její manžel nebyl zcela věrný a měl slabost pro „štíhlé brunetky“, Marie Terezie to tiše tolerovala. Dokonce si kvůli tomu nechal ve Vídni postavit palác s tajnými vchody, aby si mohl užívat soukromí. Na oplátku však Marie Terezie zřídila mravnostní komisi, která měla dbát na mravopočestnost ve Vídni, což bylo obyvateli města chápáno jako způsob, jak manžela uhlídat. Tato dvojakost ve vnímání morálky je dalším fascinujícím rozporem její osobnosti.
Jako matka byla rázná, ale zároveň něžná. Své děti bedlivě sledovala a jednou dokonce hrozila, že neposlušného syna Josefa II. přetáhne bičíkem. Když její milovaný manžel v roce 1765 zemřel, nesla to těžce. Život pro ni skončil. Od té doby nosila pouze černé vdovské šaty a stáhla se více do ústraní, i když nadále vedla stát.
Marie Terezie se svými dětmi po smrti manžela - vyobrazena v černých šatech.
Temná skvrna na osvícené vládě
Marie Terezie je sice oslavována za zavedení povinné školní docházky v roce 1774, což bylo skutečně revoluční a osvícené opatření, ale její vláda měla i svou temnou stránku. V roce 1744 vydala dekret, kterým nařídila vyhnání Židů z Prahy a českých zemí, což zdůvodnila jejich údajnou kolaborací s Prusy. Tento krok způsobil ekonomický propad Prahy a nakonec musel být zrušen, ale diskriminační opatření nekončila. Židům bylo později nařízeno nosit zvláštní označení a museli platit tzv. toleranční daň. Je to šokující kontrast – panovnice, která usilovala o vzdělání pro všechny, zároveň perzekvovala jednu část svého obyvatelstva.
Nesmíme zapomenout ani na její trestní zákoník, tzv. Constitutio Criminalis Theresiana z roku 1768. Ačkoliv se jednalo o snahu sjednotit trestní právo, zákoník v mnohém stále připouštěl mučení jako důkazní prostředek a tresty za dnes neexistující činy, jako je čarodějnictví a magie. To ukazuje, jak hluboce byla její vláda zakořeněna v tradicích, které se zdály být v rozporu s jejím osvíceným myšlením. Navzdory těmto konzervativním rysům však dokázala přijmout i řadu moderních reforem v oblasti správy a hospodářství, které měly dalekosáhlý dopad. Zrušením České dvorské kanceláře v roce 1749 se sice staly české země de facto provincií Rakouska, ale zároveň tím položila základy pro profesionální a efektivní státní správu. Tím, že neustoupila od dělení českých zemí mezi Prusko a Bavorsko, zachránila českou státnost. Přestože tato spása možná nepramenila z lásky k Čechům, ale z pragmatického politického kalkulu, její kategorické „Čechy nedám!“ je zapomenutou spásou naší státnosti.
Jedna inovace za druhou
Marie Terezie byla po svém nástupu na trůn a v průběhu válek o rakouské dědictví donucena k rozsáhlým reformám. Nešlo o ideologický tah, ale o pragmatickou reakci na potřebu získat peníze na vedení válek a udržení celistvosti monarchie. Po ztrátě většiny Slezska Prusku si uvědomila, že bez stabilní a silné armády nemůže přežít. Proto nařídila radikální reformy financí a správy, které měly zajistit stálé příjmy pro udržení stálé armády o síle 108 000 mužů. Toho dosáhla například takzvaným decenálním recesem z roku 1748, kdy si na deset let zajistila právo na výběr daní, aniž by k tomu potřebovala souhlas zemských sněmů.
Její osvícenské reformy se dotkly i školství. Po zrušení jezuitského řádu papežem v roce 1773 se uvolnila cesta pro státní školství. Zavedla nejen všeobecnou vyučovací povinnost pro děti obou pohlaví ve věku 6 až 12 let, ale také reformovala vysoké školy, kde zakázala diktování přednášek a nařídila vydávání skript. I když zrušení roboty dosáhl až její syn Josef II., ona sama již v roce 1775 vydala Robotní patent, který zásadně zmírnil robotní povinnost poddaných.
„Robotní patent byl klíčovým nařízením, které vydala Marie Terezie v roce 1775 jako reakci na selské povstání. Robota byla povinná, bezplatná práce, kterou byli poddaní nuceni vykonávat pro svou vrchnost na panském majetku, a představovala formu nájemného za užívání půdy. Ačkoliv robotu zcela nezrušil, patent významně omezil libovůli šlechty a stanovil jasná pravidla. Robotní povinnost byla omezena na maximálně tři dny v týdnu a její rozsah byl nově určen podle velikosti majetku poddaného. Patent také poprvé přesně definoval délku pracovního dne (8 hodin v zimě, 12 hodin v létě), včetně přestávky na oběd. Toto opatření tak znamenalo důležitý krok k ochraně poddaných a stalo se předstupněm pro úplné zrušení roboty, ke kterému došlo až v roce 1848.“
Ještě dnes se s jejími reformami setkáváme dennodenně. V roce 1770 vydala patent, který nařídil číslování domů, což mělo usnadnit soupisy obyvatelstva. Tyto soupisy byly klíčové pro organizaci vojenských odvodů, ale staly se také základem pro moderní statistické služby. Mezi její další významné novinky patřily zavedení prvních papírových bankovek (bankocetlí), sjednocení měr a vah, podpora zemědělství a šíření nových plodin, jako jsou brambory, a modernizace armády. Zmírnila také tresty a zasloužila se o prosazení moderních metod, jako bylo očkování, a inovací v domácnostech, jako byla dvojitá okna.
Vášnivá gemblerka
Marie Terezie byla na svou dobu v mnoha ohledech výjimečná. Na rozdíl od ruských careven, které se ve světě mužů chovaly jako muži, ona si vždy zachovala ženskost a důstojnost. I když se naučila jezdit na koni, aby mohla být korunována uherskou královnou, nikdy veřejně nejezdila obkročmo nebo v kalhotách, vždy v dámském sedle a šatech. Byla si vědoma síly svého obrazu a měla mimořádně úspěšné PR. Nechávala se portrétovat a její rytiny kolovaly po celé říši, aby všichni znali svou panovnici a její rodinu. Dokonce se nechávala nosit na speciálních nosítkách i v pokročilém stádiu těhotenství, aby byla viděna a její veřejný obraz nebyl narušen.
Socha Marie Terezie v Bratislavě - vyobrazena v typickém ženském posedu na koni
Přes své pracovní nasazení, které bylo obdivuhodné (i v pokročilém těhotenství si práci neubírala), si Marie Terezie uměla užívat života. Byla vášnivou hráčkou hazardních karet, která dokázala prohrát astronomické částky. Milovala také tanec a divadlo. Díky svému talentu a jezuitskému vzdělání mluvila pěti jazyky a údajně měla i okouzlující hlas, který uměla použít jako svou zbraň při přesvědčování. Ke své vychovatelce Karolině von Fuchs-Mollard měla tak vřelý vztah, že jí říkala „mami“ a nechala ji pohřbít v rodinné hrobce Habsburků.
Konec jejího života byl však poznamenán tragédiemi a nemocemi. Byla to ona, která přežila neštovice v roce 1767, ale po této nemoci se nikdy plně nezotavila. Její život se neobešel bez ztrát – přežila šest svých dětí, z nichž pět zemřelo na neštovice, a nejvíce ji zasáhla smrt milovaného manžela. Po jeho smrti upadla do hlubokého žalu, ztratila chuť do života a až do smrti nosila pouze černé šaty. I když byla v posledních letech života obézní a trpěla vysokým krevním tlakem, pitva odhalila, že měla nefunkční jednu plíci, což ji celý život činilo náchylnou k plicním chorobám.
Marie Terezie Zemřela 29. listopadu 1780 ve vídeňském paláci Hofburg na zápal plic, který si způsobila nachlazením na lovu bažantů. Bylo jí 63 let.
Hrob císařovny Marie Terezie a císaře Františka I. Štěpána Lotrinskeho
Marie Terezie byla bezesporu výjimečná osobnost, která svou vládou zásadně změnila tvář Evropy. Ovšem pod nánosem historického patosu se skrývá žena plná rozporů, která na jedné straně prosazovala reformy, a na straně druhé neváhala použít tvrdé a kruté metody pro udržení moci. Možná je to právě tato složitost, co dělá její příběh dodnes tak fascinujícím a provokativním.
