Článek
Když dnes sledujeme jednání vlády Andreje Babiše, v níž po boku hnutí ANO zasedají zástupci SPD Tomia Okamury a Motoristů sobě, lze jen těžko věřit, jak ostrá slova ještě před několika lety mezi těmito subjekty padala. Dnešní vládní konstelace není výsledkem dlouhodobého ideového souznění ani přirozeného politického partnerství. Je to čistě pragmatický kalkul a matematická nutnost. Andrej Babiš potřeboval k návratu ke kormidlu moci většinu v Poslanecké sněmovně, a jelikož demokratické strany pětikoalice jakoukoli spolupráci s ním odmítly, muselo ANO sáhnout po jediných dvou partnerech, kteří byli ochotni do Strakovy akademie vstoupit po boku Andreje Babiše. Vzniklo tak spojenectví z nouze, které ještě nedávno označovali sami představitelé ANO za absolutně nepředstavitelné.
Není to tak dlouho, co se Andrej Babiš snažil držet od radikálnějších politických proudů co největší odstup. V živé paměti zůstává předvolební debata z roku 2017, kdy se šéf ANO nekompromisně vymezil vůči nálepkám, které mu přisuzovali jeho političtí soupeři. Tehdy rázně prohlásil, aby veřejnost neháázela jeho hnutí do jednoho pytle s SPD, protože Okamurovo hnutí považoval za jednoznačně extremistickou stranu, zatímco své vlastní hnutí definoval jako antisystémové. Babiš tehdy velmi dobře chápal, že nálepka extremisty by mu mohla zavřít dveře k širšímu spektru voličů i k potenciálním koaličním partnerům z řad tradičních stran. Politická dynamika se však postupně měnila a s ní i Babišova rétorika a ochota obrušovat hrany.
Od extremistické nálepky k politickému partnerovi
Ministerstvo vnitra ve svých pravidelných zprávách o extremismu věnovalo Okamurově partaji značnou pozornost. Už v roce 2018 vyplývalo z chystaných vládních dokumentů, že SPD sice nebyla formálně označována za klasický pravicově extremistický subjekt, ale její výběr témat a způsoby komunikace byly vyhodnoceny jako ekvivalentní radikálním a pravicově extremistickým scénám. Výroky představitelů SPD byly mnohdy označovány za radikálnější než u tradičních extremistických stran. Reprezentanti SPD sice proti těmto zprávám ostrým způsobem protestovali, označovali se za vlastence a zařazení do monitoringu vnímali jako politický boj ze strany tehdejších mocenských struktur.
Podobně nekompromisní hodnocení vycházelo ještě nedávno i zevnitř samotného hnutí ANO, respektive z jeho odborného zázemí. Stranický think-tank Institut pro politiku a společnost ještě ve své studii z podzimu roku 2023 analyzoval vlastenecká a populistická hnutí v Evropě a SPD explicitně zařadil mezi extrémně či krajně pravicové strany. Analýza přímo poukazovala na to, jak Okamurovo hnutí útočí na menšiny a migranty, jak bojuje proti neexistující islamizaci a jak zneužívá hospodářské či migrační krize k levnému získávání politických bodů. Uběhlo však jen málo času a titíž analytici i politici začali rétoriku ohýbat. Vytvořením evropské frakce Patrioti pro Evropu v polovině roku 2024 se hranice přijatelného posunuly a dřívější ostré odsudky radikálních postojů vystřídala slovní zásoba o „vlastenectví, národní suverenitě a nálepkování ze strany elit“.
Červené čáry, které vybledly těsně před volbami
Ještě na jaře roku 2024 přitom významní představitelé ANO kategoricky odmítali, že by kdy mohl nastat scenář společenství s Okamurovci ve vládě. Místopředsedkyně hnutí a šéfka poslaneckého klubu Alena Schillerová se v médiích opakovaně nechala slyšet, že si vládu s SPD absolutně neumí představit. Tvrdila, že hnutí ANO je jasně prozápadní stranou, která nemůže sedět v jednom kabinetu s někým, kdo zpochybňuje zahraniční závazky Česka nebo požaduje referendum o vystoupení z Evropské unie. Schillerová tehdy dokonce prohlašovala, že by v takovém kabinetu s Tomiem Okamurou nikdy neseděla, a zdůrazňovala, že stejný odmítavý názor probublává celým poslaneckým klubem ANO. Podobně se vyjadřoval i Karel Havlíček, pro něhož bylo sporné referendum o czexitu absolutní červenou čárou, přes kterou nejde vlak.
Ačkoliv se představitelé ANO snažili před volbami v roce 2025 vystupovat jako dominantní síla, která dokáže oslovit dostatek voličů k vytvoření jednobarevné vlády nebo k diktování podmínek umírněnějším subjektům, volební matematika nakonec vyhrála. Průzkumy veřejného mínění sice dlouhodobě ukazovaly vysoké preference Babišova hnutí, avšak koaliční potenciál ANO zůstával na nule. Ostatní parlamentní strany dávaly jasně najevo, že s Andrejem Babišem do koalice nepůjdu. Když pak po sečtení hlasů bylo zřejmé, že sestavení většinového kabinetu je bez SPD a nově vzkvétajících Motoristů neproveditelné, všechny dřívější červené čáry musely jít stranou.
Očista nepřítele
Změna politického větru se promítla například do toho, jak stát přistupuje k monitoringu extremismu. Zatímco ještě v prvním pololetí roku 2025 ministerstvo vnitra ve svých podkladech zaznamenávalo trestní stíhání hnutí SPD i jeho předsedy v souvislosti s kontroverzními volebními kampaněmi, v novějších vládních dokumentech už po zmínkách o SPD nezůstala ani stopa. Oficiální místa to zdůvodňují tím, že účelem zpráv je popisovat přímé bezpečnostní hrozby a nikoli hodnotit legitimní politickou soutěž, nicméně je zřejmé, že jde o přirozený důsledek politického tlaku a snahy očistit nového koaličního partnera od nálepky nepřijatelného subjektu.
Přestože se vládní garnitura snaží tvářit, že SPD je standardní konzervativní a vlastenecká strana, historické vazby Okamurova hnutí připomínají, že tato nálepka se odstraňuje jen velmi ztuha. Zástupci SPD i nadále udržují velmi úzké styky s radikálními politickými proudy v zahraničí, například s německou AfD, jejíž některé frakce a mládežnické organizace jsou tamními tajnými službami oficiálně sledovány jako pravicově extremistické. Pro Andreje Babiše je však současné spojenectví s SPD a Motoristy jedinou reálnou pojistkou jeho vládní většiny. Jestli bude Tomio Okamura pro Andreje Babiše dobrým partnerem i do budoucna, se ukáže za tři roky, až se rozdají nové volební karty. Pokud se někdy naplní premiérův sen o jednobarevné vládě, možná dostane SPD znovu nálepku extremistické strany.
