Článek
V nedělní Partii na CNN Prima NEWS, která byla odvysílaná před dvěma týdny, se pan ministr neudržel a v rámci diskuse o obsazení delegace na summit NATO v Ankaře vypustil bonmot o tom, že vrcholný summit „není žádné vojenské cvičení lampasáků v záloze“. Následně se pod tlakem Alexandra Vondry (ODS) snažil tvářit, že nic takového neřekl.
Macinkův dvojí metr
Vtip je v tom, že zatímco Macinka ohrnuje nos nad „lampasákem“ na Hradě, do vládního letadla směr Turecko hodlá nastoupit bok po boku s jiným mužem, jehož kariéra v předlistopadové armádě má k té Pavlově až nebezpečně blízko. Řeč je o současném ministru obrany Jaromíru Zůnovi (za SPD). Pokud pan ministr zahraničí Macinka používá vojenskou minulost jako diskvalifikační faktor pro diplomatická jednání, měl by si sypat popel na hlavu. Jaromír Zůna totiž není žádný „civilista z lidu“, ale generálporučík s kádrovým profilem, který by v učebnicích mohl sloužit jako definice onoho „lampasáka“, jímž Macinka tak opovrhuje.
Pikantní na celé situaci je fakt, že Zůnova cesta do struktur komunistické moci začala velmi brzy a velmi aktivně. Do KSČ vstoupil v pouhých 21 letech, tedy v roce 1981, kdy vrcholila tuhá normalizace. Zatímco mnozí jeho vrstevníci se snažili režimu spíše vyhýbat, budoucí ministr obrany v barvách SPD projevoval značnou politickou horlivost. Podle archivních dokumentů dokonce vykonával funkci předsedy základní organizace KSČ, což svědčí o tom, že nebyl jen řadovým držitelem legitimace, ale aktivním pilířem tehdejšího systému.
Ještě zajímavější je však kapitola, o které se v oficiálních životopisech ministra Zůny příliš nedočtete, ale o které jasně mluví Archiv bezpečnostních složek. Zůna se totiž v 80. letech aktivně a na vlastní žádost ucházel o službu v tehdejší vojenské rozvědce (Správa vojenské rozvědky GŠ ČSLA). Aby zvýšil své šance na přijetí mezi elitní komunistické špiony, absolvoval tříletý kurz arabštiny. Podle badatelů byl jeho kádrový původ „zalitý sluncem“ a jeho horlivost v Socialistickém svazu mládeže i straně z něj dělala ideálního kandidáta pro tajné operace režimu.
Když tedy Petr Macinka mluví o „vojenském cvičení lampasáků v záloze“, měl by si uvědomit, že v kabině vládního speciálu bude sedět vedle člověka, který se na kariéru v rozvědce připravoval možná s ještě větším zápalem než samotný prezident. Je to ukázkový příklad pokrytectví: u prezidenta je vojenská minulost terčem posměchu, u vládního kolegu je tentýž „lampasácký“ původ zcela v pořádku, pokud pomáhá držet vládní většinu.
Selektivní amnézie Motoristů
Zdá se, že v Macinkově světě existují dvě přísně oddělené kategorie bývalých vojáků, jejichž hodnocení závisí výhradně na politické loajalitě. Ti, kteří stojí v opozici vůči současné vládě nebo si dovolí mít jiný názor na reprezentaci státu – jako prezident Petr Pavel – jsou okamžitě onálepkováni hanlivým výrazem. V Macinkově rétorice jde o lidi, kterým vysoká politika do rukou nepatří a jejichž vojenská minulost je diskvalifikujícím stigmatem. Na druhou stranu ti, kteří sedí ve vládě díky podpoře SPD a Andreje Babiše, jsou vnímáni jako nedotknutelní odborníci. U nich rudá knížka, aktivní předsednictví v KSČ nebo dokonce ambice v komunistické rozvědce najednou nepředstavují sebemenší problém.
Tato myšlenková ekvilibristika je o to úsměvnější, že hnutí SPD, které Jaromíra Zůnu do funkce nominovalo, postavilo podstatnou část své předvolební rétoriky i kritiky Hradu právě na útocích proti Pavlově minulosti. Tomio Okamura i jeho spolustraníci prezidentovi vyčítali každou vteřinu strávenou v předlistopadové armádě. Dnes však tito lidé tvoří s Motoristy jeden vládní blok a nevadí jim, že jejich vlastní ministr obrany má v životopise prakticky identické, ne-li „vzornější“ komunistické položky. Rozdíl je pouze v tom, že Zůna o těchto kapitolách ve svých oficiálních profilech tak trochu „zapomněl“ mluvit, na což Macinka a jeho kolegové ochotně přistoupili.
O složení delegace ještě není rozhodnuto
Zatímco se ministr Macinka věnuje kádrování prezidenta, samotné vztahy mezi Hradem a Strakovou akademií klesly na bod mrazu, což ilustrovala i poslední schůzka, na kterou premiér Babiš dorazil se čtvrthodinovým zpožděním. Prezident Pavel toto chování označil za projev nezdvořilosti, zatímco Babiš se hájil tím, že není prezidentův „podřízený“. Tento osobní rozkol má však i vážnou ústavní rovinu – prezident totiž poprvé otevřeně připustil podání kompetenční žaloby, pokud mu vláda v červnu definitivně znemožní reprezentovat zemi v Ankaře. Podle politologa Michala Malého je situace vyostřená i kvůli tlaku hnutí Motoristé a SPD na premiéra, což jen prohlubuje obraz rozhádaného Česka v očích spojenců. Opozice v čele s Martinem Kupkou či Vítem Rakušanem v této souvislosti varuje, že se ze státních zájmů a bezpečnosti země stalo rukojmí osobních sporů a „předvolebního divadla“, které poškozuje pověst republiky v zahraničí.
