Článek
Když americký prezident Donald Trump 27. února 2026 vydal z paluby Air Force One rozkaz k zahájení masivních úderů na Írán, světová veřejnost zaznamenala v jeho projevu nečekané lingvistické echo. Přestože Pentagon konflikt oficiálně pojmenoval jako operaci Epická zuřivost (Epic Fury), Trump se v následných prohlášeních úzkostlivě vyhýbá slovu „válka“.
Shoda s Kremlem: Jazyk jako nástroj moci
Prohlášení „nenazývám to válkou, raději používám termín vojenská operace“ je téměř doslovnou ozvěnou Putinova narativu o „speciální vojenské operaci“.
Hlavním motivem této rétoriky je minimalizace domácí opozice. Formální uznání válečného stavu by v americkém i ruském kontextu spustilo mechanismy, které by mohly vést k silnějšímu právnímu odporu nebo masovým protestům. Tím, že Trump konflikt rámuje jako administrativně-vojenský zásah, snaží se obcházet Kongres i protiválečné nálady voličů. Vytváří iluzi, že země není v celonárodním konfliktu, ale pouze provádí nezbytnou „údržbu“ globální bezpečnosti, což výrazně tlumí bezprostřední společenský tlak na zastavení bojů.
Trump, stejně jako Putin před lety, vykresluje agresi jako cílenou akci proti konkrétním hrozbám — v tomto případě proti íránskému jadernému programu a špičkám režimu. Tento přístup má za cíl přesvědčit svět, že nejde o totální válku proti íránskému lidu, ale o „denuklearizaci“ a vynucenou změnu režimu.
Více než jen politika
Současná rétorická i strategická shoda mezi Washingtonem a Moskvou není náhodným produktem okolností, ale výsledkem hlubší osobní dynamiky obou lídrů. Tato proměna vztahů se naplno projevila během summitu na Aljašce v srpnu 2025. Zatímco zbytek světa sledoval setkání s obavami z nové studené války, záběry z letiště v Anchorage ukázaly zcela jiný příběh. Trumpovo nadšené tleskání při Putinově výstupu z letadla a následné vřelé poplácávání po ramenou bylo důkazem toho, že tady se nebude tvrdě vyjednávat.
Experti na neverbální komunikaci upozornili na fascinující detaily, které summit provázely. Vladimir Putin, známý svým „mocenským“ posedem vyjadřujícím často znuděnost nebo dominanci, seděl vedle Trumpa neobvykle vzpřímeně a uvolněně. Tato vzájemná „chemie“ a úsměvy, které si oba státníci vyměňovali před novináři, se nyní přímo promítají do globální architektury. Skutečnost, že Trump s Putinem konzultoval zahájení úderů na Írán, by mohl naznačit vznik nového mocenského bloku, kde se zájmy USA a Ruska začínají nebezpečně prolínat – minimálně v metodách, jakými oba lídři prosazují svou vůli na mezinárodní scéně.
Kritika a mezinárodní právo
Podobně jako v případě ruské invaze na Ukrajinu, i americko-izraelský postup v Íránu vyvolal bouři mezinárodního odporu. OSN a řada nezúčastněných zemí odsoudily útoky jako hrubé porušení suverenity a nezákonný akt agrese. Právní experti upozorňují, že jednostranný útok na jaderná zařízení a politické vedení suverénního státu bez mandátu Rady bezpečnosti OSN vytváří nebezpečný precedens, který definitivně pohřbívá zbytky mezinárodního řádu založeného na pravidlech.
Vnitropolitická kritika v USA navíc bije na poplach kvůli děsivé podobnosti s rokem 2003. Trumpova administrativa obhajuje údery hrozbou íránských jaderných zbraní, přičemž zpravodajské zdroje tyto informace zpochybňují jako „odtržené od reality“. Tato paralela s nepravdivými důkazy o zbraních hromadného ničení v Iráku vyvolává otázky o skutečných motivech války. Navzdory těmto varováním a rostoucímu počtu dětských obětí (podle UNICEF již přes 1 100) zůstává postoj Pentagonu neochvějný. Ministr obrany Pete Hegseth jasně vzkázal, že „válka teprve začala“.
