Článek
Islandská vláda se rozhodla k radikálnímu řezu. Od 1. ledna 2026 zcela mění dekády zažitý způsob, jakým financuje údržbu a rozvoj své silniční sítě. Ostrov ohně a ledu se stal vůbec první zemí na světě, která plošně zavádí takzvanou kilometrickou daň. Tento nový systém poplatků je založen na skutečném využívání silnic a kompletně nahrazuje dosavadní model postavený na spotřebních daních z paliv.
V praxi to znamená, že islandské úřady škrtly klasickou spotřební daň z benzinu a nafty, obecnou i zvláštní spotřební daň a také daň z ropy. Výměnou za to musí každý řidič platit fixní částku za každý ujetý kilometr, přičemž výsledná cena se odvíjí od hmotnosti vozidla.
Pro běžné islandské majitele osobních automobilů do hmotnosti 3,5 tuny je základní sazba stanovena na 6,95 islandských korun za kilometr, což v přepočtu činí přibližně 1,14 Kč za kilometr. Motocykly mají zohledněnou nižší zátěž na vozovku a stát jim přiznal 40% slevu, takže platí 415 ISK (cca 0,68 Kč) za kilometr. Celý systém funguje podobně jako roční vyúčtování za elektřinu nebo plyn. Občané průběžně platí měsíční zálohy na základě odhadu průměrného nájezdu. Minimálně jednou ročně – typicky při povinné technické kontrole – pak dojde k elektronickému odečtu stavu tachometru a stát pošle majiteli vozu finálné roční vyúčtování.
Když ekologie ruinuje státní kasu
Proč se Island k tomuto kroku odhodlal? Odpověď je paradoxní: může za to úspěch tamní ekologické politiky a masivní rozmach elektromobility. Island patří celosvětově k lídrům v přechodu na čistou energii. Vzhledem k levné a stoprocentně obnovitelné geotermální a hydroenergetické síti dávalo masivní dotování nákupu elektromobilů a plug-in hybridů tamním obyvatelům obrovský smysl.
Zatímco životní prostředí a ovzduší na ostrově z tohoto trendu jednoznačně profitují, státní kasa začala krvácet. Tradiční model financování silnic byl totiž postaven na tom, že řidiči platili daň přímo v ceně paliva na čerpacích stanicích. S rostoucím podílem aut do zásuvky a s tím, jak se i moderní spalovací motory stávaly čím dál úspornějšími, se logicky začal prodávat menší objem pohonných hmot. Výsledkem byl dramatický propad daňových příjmů určených na dopravní infrastrukturu.
Udržovací dluh na tamních silnicích dosáhl astronomických 200 miliard islandských korun, přičemž finanční plány státu striktně vyžadují, aby minimálně 1,7 % celkových příjmů veřejného rozpočtu pocházelo právě z provozu vozidel a dopravy. Stát se tak ocitl v pasti. Silnice byly kvůli těžkým elektromobilům a masivnímu turismu opotřebovávané stejně, ne-li více než v minulosti, ale peníze na jejich opravy jednoduše zmizely. Zavedení daně z kilometrů tak není novou dodatečnou daní, která má z řidičů sedřít kůži, ale nutnou transformací, která má zajistit stabilní a férové příjmy pro obnovu silnic v éře po fosilních palivech.
Turisté v kleštích a vzpurné autopůjčovny
Ačkoliv islandská vláda ústy ministra financí a hospodářství Daðiho Mára Kristóferssona systém obhajuje jako maximálně spravedlivý a transparentní, novinka okamžitě narazila na tvrdý odpor. Nejhlasitějšími kritiky se staly islandské autopůjčovny. Ty tvrdí, že stát na ně uvalil neúměrné břemeno a trestá je za to, že v minulých letech poslušně plnily ekologické cíle a investovaly miliardy do nákupu drahých elektromobilů.
„Tohle není jen nepříjemné, to prostě zničí celé odvětví,“ nechal se slyšet Steingrímur Birgisson, generální ředitel velké autopůjčovny Höldur Car Rental. Autopůjčovny poukazují na fakt, že jsou to právě zahraniční turisté, kdo na islandských silnicích a populární okružní trase Ring Road najezdí nejvíce kilometrů.
Pro zahraniční návštěvníky, kteří chtějí Island prozkoumat po vlastní ose, však systém nakonec nemusí znamenat administrativní peklo. Stát totiž umožnil specifickou výjimku pro krátkodobé pronájmy do 30 dnů. Místo složitého zpětného dopočítávání kilometrů a následného mezinárodního vymáhání faktur zavedly půjčovny ve spolupráci s úřady takzvanou paušální denní daň.
Například u známého operátora Blue Car Rental je tato silniční daň fixně stanovena na 1 550 ISK za každý den pronájmu a je vybrána automaticky dopředu při rezervaci vozidla. Turista tak sice zaplatí v přepočtu zhruba 250 Kč za den provozu navíc, ale nemusí se starat o limity kilometrů, a pokud auto vrátí dříve, částka se férově zkrátí podle reálné doby výpůjčky. Výměnou za to navíc profituje z levnějšího benzinu a nafty na čerpacích stanicích, ze kterých zmizela spotřební daň.
Čeká nás také daň z kilometrů?
Pohled na Island může českému řidiči připadat jako exotický experiment z dalekého severu. Pravdou však je, že Island pouze předběhl dobu a ukázal směr, kterým se dříve či později vydá celá Evropská unie, včetně České republiky.
Český státní rozpočet je v oblasti dopravy fatálně závislý na inkasu spotřební daně z benzinu a nafty. Ročně tato daň přináší do státní kasy desítky miliard korun. Jenže evropská legislativa a Green Deal nekompromisně tlačí na dekarbonizaci silniční dopravy. Podle aktuálních plánů by měl po roce 2035 platit faktický zákaz prodeje nových aut se spalovacími motory.
To znamená, že počet elektromobilů na českých silnicích stabilně poroste. S každým novým elektromobilem, který nahradí starý naftový nebo benzinový vůz, však český stát přichází o tisíce korun ročně na spotřební dani. Elektromobily jsou v ČR dosud osvobozeny od dálničního poplatku. Tato výjimka pro ně ale pravděpodobně brzy skončí, půjde však jen o kapku v moři. Dálniční známka navíc pokrývá pouze vybranou síť dálnic a rychlostních silnic. Provoz na silnicích druhé a třetí třídy, které spravují kraje a které trpí největším vnitřním dluhem na opravách, není od osobních aut finančně kompenzován vůbec.
Pokud český stát nechce v horizontu deseti až patnácti let čelit situaci, kdy nebude mít absolutně žádné prostředky na zalátání děr v silnicích, bude muset stávající daňový model opustit. A jelikož satelitní mýtné pro nákladní automobily nad 3,5 tuny v ČR již řadu let úspěšně funguje, technická infrastruktura pro monitorování ujetých kilometrů je v zásadě připravena.
Jak by mohl vypadat český systém a na co se připravit
Pokud by Česká republika mechanicky převzala islandský model, znamenalo by to pro tuzemské řidiče obrovskou změnu v myšlení i v rodinných rozpočtech. Zrušení spotřební daně z paliv by sice skokově snížilo cenu benzinu a nafty na čerpacích stanicích o zhruba 10 až 13 korun na litr, což by majitele starších vozů na první pohled potěšilo. Jenomže následné placení za každý kilometr by přineslo tvrdé vystřízlivění.
Při sazbě kolem 1 Kč za kilometr (což odpovídá islandské dani u osobních aut) by průměrný český řidič, který ročně najede zhruba 15 000 kilometrů, musel státu zaplatit 15 000 Kč ročně jako daň z kilometrů. Rodiny z venkova, které dojíždějí za prací, do škol a k lékařům desítky kilometrů denně, mohou ročně nasbírat klidně 30 000 kilometrů.
V českých podmínkách by navíc zavedení takového systému čelilo obrovskému odporu kvůli ochraně soukromí. Češi jsou historicky velmi citliví na jakékoliv formy státního sledování. Islandský model, který spoléhá na prosté roční hlášení stavu tachometru a fyzické kontroly, je administrativně přímočarý, protože jde o geograficky izolovaný ostrov. V tranzitní zemi uprostřed Evropy, jakou je ČR, by však takový systém musel řešit složité otázky: Jak spravedlivě danit kilometry, které český řidič najede v zahraničí na dovolené? A jak efektivně vybrat peníze od stovek tisíc zahraničních tranzitních řidičů a kamionů, kteří Českem pouze projíždějí? Odpovědí by muselo být buď plošné zavedení GPS palubních jednotek do každého auta, nebo komplexní digitalizace provázaná s celoevropským systémem mýtného.
Spravedlnost, nebo nový bič na řidiče?
Islandský přechod na kilometrickou daň jasně ukazuje, že éra, kdy bylo vlastnictví elektromobilu synonymem pro daňové prázdniny a levný provoz, definitivně končí. Státy si uvědomují, že bez ohledu na typ pohonu pod kapotou každé auto fyzicky opotřebovává veřejný prostor.
Zastánci tohoto systému mají pravdu v tom, že jde o nejčistší formu placení. Proč by měl majitel senior, který vyjede se svým úsporným autem třikrát za měsíc do supermarketu, dotovat infrastrukturu někomu, kdo denně křižuje republiku v těžkém SUV?
Na druhé straně se však prolamuje sociální aspekt dopravy. Pro lidi v odlehlých regionech s nefunkční hromadnou dopravou není automobil luxusem, ale životní nutností. Zpoplatnění každého metru jízdy je tak může uvrhnout do chudoby. Island nám právě teď slouží jako celosvětová laboratoř. Celá Evropa bude sledovat, zda islandská daň z kilometrů přinese slíbené miliardy na opravy silnic, nebo zda uvrhne tamní trh do krize. Jedno je však jisté: debatu o zavedení kilometrové daně v České republice nemůžeme odkládat věčně. Nástup elektromobilů ji dříve či později otevře sám.
