Okamura podporuje šíření dezinformací. Plete si je s názory

Lídr hnutí SPD Tomio Okamura reagoval na rozhodnutí ohledně úprav v dokumentu Národního a regionálního partnerského plánu (NRPP) – který definuje směřování desítek miliard eur z fondů Evropské unie pro období 2028 až 2034 – výrokem, který na prvních pohled působí jako obhajoba svobody projevu. „Na rozdíl od minulé vlády, my nebudeme nutit lidem, co si mají myslet a které názory jsou ty jediné správné a které ty špatné, a nebudeme platit takové aktivistické ideologické neziskové organizace,“ Napsal na svém profilu na Facebooku.

Jeho výrok však trpí zásadní vadou. Klade totiž přímé znaménko rovnosti mezi osobní názor a úmyslně konstruovanou dezinformaci.

V demokratické společnosti je svoboda názoru nedotknutelná. Každý občan má nezadatelné právo nahlížet na svět skrze své vlastní hodnoty, zkušenosti a politické přesvědčení. Zcela jinou věcí je však dezinformace. Ta není alternativním pohledem na svět, ale vědomě vytvořenou a šířenou lží, jejímž primárním cílem je oklamat příjemce, zkreslit fakta, vyvolat strach, destabilizovat společenskou soudržnost nebo oslabit důvěru v demokratické instituce. Pokud Tomio Okamura tyto dva pojmy vědomě směšuje, buď nerozumí základním principům informační hygieny, nebo – což je pravděpodobnější – využívá tuto nejasnost jako nástroj pro ochranu vlastní retoriky.

Zatímco subjektivní názor představuje osobní postoj, dezinformace je jednoznačně vyvratitelným, fakticky nesprávným tvrzením šířeným s úmyslem oklamat. Lži o tom, že se například volební urny přes noc vyměňují, že je Země plochá nebo že vakcíny obsahují mikročipy, nejsou alternativními myšlenkovými proudy, ale prokazatelnými nepravdami. Záměna těchto dvou kategorií vytváří nebezpečný prostor, ve kterém dezinformace pod nálepkou „názoru“ získává neoprávněnou imunitu vůči kritice a jakékoliv poukázání na lež je demagogicky označováno za potlačování svobody slova či cenzuru. Svoboda slova sice garantuje právo vyjádřit postoj, nikomu však nedává nárok na to, aby jeho vědomé lži byly přijímány jako rovnocenná fakta.

Vyškrtnutí priorit zaměřených na demokratickou odolnost a boj proti dezinformacím z chystaného dokumentu NRPP odhaluje širší politický trend. Oficiální zdroje z Úřadu vlády, konkrétně poradci zabývající se svobodou projevu, argumentují tím, že veřejné prostředky by neměly sloužit k „politickému aktivismu“ a že vzdělávání musí být prosté „ideologických vlivů politických neziskových organizací“.

Tento narativ však záměrně přehlíží, co v praxi projekty zaměřené na mediální gramotnost a boj s dezinformacemi vlastně dělají. Vyvolává se dojem, že jakési „ideologické neziskovky“ chodí do škol a diktují dětem i dospělým, které politické strany mají volit a co si mají myslet o světě. Skutečnost je však zcela odlišná.

Systematické mediální vzdělávání neurčuje, co si mají lidé myslet, ale učí je, jak přemýšlet nad informacemi, které k nim denně proudí z internetu a sociálních sítí. Projekty zaměřené na informační gramotnost dětí i dospělých totiž vštěpují základní praktické techniky, jako je ověřování původu zprávy a identity autora, rozpoznávání manipulativních titulků či vyvolávání paniky a vědomá práce s fotkami i videem za účelem odhalení digitálně upravených nebo AI generovaných podvrhů. Dále vedou k rozlišování mezi zpravodajským textem, komerčním sdělením a subjektivním komentářem a v neposlední řadě ukazují, jak dohledat ověřená fakta v oficiálních databázích a vědeckých zdrojích.

Odsouvat tyto aktivity na vedlejší kolej a označovat je za „ideologický aktivismus“ znamená vědomě oslabovat imunitní systém společnosti. V době, kdy se technické možnosti manipulace rozvíjejí nebývalým tempem, je mediální gramotnost stejně klíčová jako schopnost číst, psát nebo počítat. Odstřihnutí těchto programů od systémové podpory nevede k větší svobodě mysli, ale k tomu, že občané zůstanou zcela nechránění vůči sofistikovaným dezinformačním kampaním.

Postoj Tomia Okamury a hnutí SPD k otázce dezinformací není v žádném případě náhodný. Pokud se podíváme na historii působení této strany a jejích představitelů, odhalíme jasný vzorec chování. Bezpečnostní analytici, mediální experti i nezávislé monitoringové organizace dlouhodobě poukazují na to, že SPD z využití zavádějících informací, polopravd a vyvolávání strachu učinila základní pilíř své volební taktiky.

Příkladů z minulosti existuje celá řada, přičemž tím nejviditelnějším jsou předvolební materiály a noviny. Během různých volebních kampaní, včetně voleb do Evropského parlamentu či Poslanecké sněmovny, analýzy opakovaně poukázaly na to, že tištěné i digitální materiály SPD obsahovaly desítky nepravdivých či zavádějících tvrzení týkajících se Evropské unie, migrace nebo legislativních návrhů jiných stran.

Zároveň nelze přehlédnout ani hluboké propojení s dezinformační scénou. Představitelé SPD v minulosti opakovaně poskytovali rozhovory, publikovali nebo přímo finančně i politicky zaštiťovali platformy, které byly bezpečnostními složkami a analytiky označeny za dezinformační či proruská kvazi-média. Když došlo k zablokování vybraných dezinformačních webů v reakci na bezpečnostní hrozby spojené s agresí na Ukrajině, byla to právě SPD, která tento krok nejsilněji kritizovala a označovala jej za „cenzuru opozice“.

S tím úzce souvisí i přebírání zahraničních propagandistických narativů. Zástupci hnutí často přebírají argumentační linii, která odpovídá oficiálním pozicím cizích mocností, například Ruské federace. Ať už jde o zpochybňování obranné pomoci napadeným zemím, zpochybňování účinnosti mezinárodních sankcí nebo vyvolávání nedůvěry v severoatlantické spojenectví, rétorika strany dlouhodobě souzní s těmito zájmy.

Z těchto důvodů je pro politiky Okamurova typu životně důležité, aby hranice mezi názorem a dezinformací zůstala maximálně zamlžená. Pokud by totiž veřejnost dokázala bezpečně odlišit fakta od manipulací, účinnost populistické retoriky postavené na vykonstruovaném strachu by dramaticky poklesla.

Tato strategie je průhledná, ale bohužel funkční, neboť vytváří u voličů pocit ublíženosti a představu o existenci jakési „cenzorní elity“, která diktuje, co je správné. Ve skutečnosti však nikdo nezakazuje mít názor na migraci, Evropskou unii nebo sociální politiku. Problém nastává v momentě, kdy je politická kampaň budována na zcela vymyšlených zprávách a nepravdivých údajích.

Pokud stát rezignuje na podporu projektů, které pomáhají školám, komunitám, seniorům i veřejným institucím lépe se orientovat v nepřehledném informačním prostoru, vytváří strukturální mezeru ve vlastní bezpečnosti. Nepřátelské vlivové operace totiž primárně neútočí na elektrické rozvodny nebo serverovny (i když i to se stává), ale útočí na mysl občanů. Jejich cílem je vnést do společnosti chaos, rozbít důvěru mezi lidmi a státními institucemi a vyvolat pocit, že pravda neexistuje a všichni lžou.

Když Tomio Okamura tleská tomu, že peníze nepůjdou neziskovým organizacím na boj s dezinformacemi, ve skutečnosti tleská tomu, že česká společnost zůstane vůči těmto útokům zranitelnější. Označovat všechny neziskové organizace za „aktivistické a ideologické“ je levné zjednodušení. Neziskový sektor v oblasti mediálního vzdělávání často supluje roli státu tam, kde školství a systém celoživotního vzdělávání nedokážou dostatečně rychle reagovat na nové technologické výzvy.

Diskuse o tom, kde končí svoboda projevu a kde začíná škodlivá dezinformace, je legitimní a musí probíhat neustále. Právo na svobodu slova je jedním z největších výdobytků demokratického zřízení a jakýkoliv zásah do něj ze strany státu musí být přísně kontrolován a odůvodněn zákonem.

Boj s dezinformacemi však v žádném případě neznamená zřízení „úřadu pro pravdu“, jak se nám snaží namluvit populističtí politici. Skutečný boj s dezinformacemi spočívá v otevřenosti, transparentnosti, podporování vzdělávání a neustálém předkládání ověřitelných faktů.

Názor je a musí zůstat svobodný. Každý občan má právo nesouhlasit s vládou, kritizovat Evropskou unii, požadovat jiné ekonomické reformy nebo mít jakékoliv jiné politické preferování. Nikdo však nemá právo vydávat úmyslné dezinformace za nedotknutelný názor.

Pokud politici zaměňují fakta za názory a zpochybňují význam kritického myšlení, nepodporují tím svobodu občanů. Pouze si připravují živnou půdu pro to, aby lidmi mohl manipulovat ten, kdo vykřikuje hlasitěji a bezohledněji.